Zpěvačky soudím taky

Autor: Jiří Černý (jiri.cerny@nacerno.cz), Téma: Politický kolotoč, Zdroj:
Vydáno dne 12. 07. 2003 (26685 přečtení)




Kočka leze dírou, zpěvačka prohrála soud s kritikem a nebude-li pršet, nezmoknem. Vondráčková nepochopí, že kvůli uvedení svého jména pod antichartou měla žalovat Rudé právo, Rejžkova inkvizice nepřestane zkoumat pravost zpěváckých postojů a nově i tělesných proporcí.

Hudba je jinde. Vidím to při vyplňování anket o nejlepší zpěvačku a desku roku.
Míval jsem to jednodušší. Iva Bittová, „polykačka nožů, plivající plameny“, zpěvem i houslovou hrou naplňovala každou deskou i koncertem pýthagorovskou definici hudby coby nevyslovitelného a nevyjádřitelného. Stejně čaruje, jenže s kytarou a několika smyčci, Dáša Andrtová, i když se o tom ví v Americe, Japonsku a vůbec v zahraničí víc než u nás. Pak tu byly neautorské hlasy, které „jenom“ zpívaly, zato jak kůrové nebeští: Hana Ulrychová a Alice Holubová z Hradišťanu.
Z folkového podhoubí taky pomalu ale jistě vyrostla komplexní autorská osobnost Zuzany Navarové; zvláště po odchodu od Nerezu k vlastním skupinám se krásný alt začal vyjadřovat ještě zjitřeněji. I v oblasti country – bohorovně odzívnuté v předminulé televizní Katovně – hranice žánru mocně rozšířila skládající i textující Pavlína Jíšová, dávno už ne jen oslnivá americká ječivka. Na typové ojedinělosti avantgardního rocku Načevy, vyrostlé z dětských střevíčků po Patti Smithové, se snad shodli všichni recenzenti, kteří nejsou uhranuti pouze prodejními výsledky. A romské muzicírování – možná jen příslovečný vrchol českomoravského ledovce - výtečně zastupovaly Ida Kelarová a Věra Bílá.
Už tohle všechno nebylo málo. Ovšem loni jakoby se hráz naplněná ženským hudebním talentem protrhla. Především vyšly čtyři albové debuty, jeden lepší než druhý. Na romskou tradici navázaly v lehčím duchu Triny, polský šanson připomnělo brněnské duo zpívajících violoncellistek Tara Fuki, nečekanou, mimoliterární a zvesela drsně zpívanou poezii vydaly Sestry Steinovy. Nejradostnějším šokem byla Radůza, před osmi lety působící dojmem zajímavého, nicméně rychlokvašeného altového talentu. Dnes stojí, myslím, na výjimečném místě: silnými melodiemi, prožitými texty, „pouličním“ zpěvem bez mikrofonu, hrou na akordeon, kytaru i klavír a celým svým typem. (Velmi zhruba: mezi Piafovou, Hegerovou a Hermanovou.)
To mám na mysli, když říkávám, že Vondráčková má zajímavější desku než Lucie Bílá, Bartošová i Basiková, ale že znám třicet lepších. Vyjmenoval jsem jich aspoň pár.
Jiří Černý 





Publikováno: 30.1.2002