Presleyho milostná padesátka Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební nahrávky Vydáno dne 28. 07. 2003 (3674 přečtení) Kdybychom z českých zpěváků vyřadili všechny, kteří kdy zpívali alespoň jedinou písničku z repertoáru Elvise Presleyho, moc by nám jich nezbylo. Neboť počínaje Chladilem, Suchým, Gottem, Pilarovou, Bobkem a Volkem, uhrančivému zvuku nejslavnějšího rockového zpěváka všech dob odolal i u nás málokdo.Však také titul rokenrolového krále, který si postupně přisvojoval mnohý bílý i černý americký zpěvák, kytarista nebo pianista, opravdu sluší jen Presleymu. A to navzdory tomu, že jeho hlas byl mezi rockery naprosto netypický. Ono se často píše, že Presleyho rockové kouzlo tkvělo v tom, že byl běloch a přitom zpíval jako černoch. Což je pravda. Ale zrovna tak je pravda, že to vůbec nebyl hlas jen tak z ulice či z hospody. Presleyho výjimečně nádherný a ve všech polohách vyrovnaný baryton mohl zpívat gospely, blues, country, zkrátka asi všechno, včetně muzikálu a dokonce snad i opery. Jednu z mnoha Presleyho zpěváckých podob máme jako na dlani v podobě výběrového dvojdisku The 50 Greatest Love Songs – Padesát nejslavnějších milostných písní. Takhle vymezené písně jsou od klasického rokenrolu většinou hodně daleko. Nalézáme mezi nimi i skladby z dvacátých let a jednu až z osmnáctého století: francouzskou Plaisir d´Amour, v italské úpravě a s anglickým textem Can´t Help Falling In Love. Tedy širokodeché melodie jak dělané pro někdejší sólisty velkých tanečních orchestrů, pro Crosbyho, Sinatru, Al Martina, Perryho Coma a další z té americko-italské zpěvácké legie. Jenomže kde se vzal tu se vzal mladíček, co jezdíval po Memphisu s náklaďákem a drhnul tři akordy na kytaře. Rozdal si to se starými matadory v jejich disciplíně a jedno provždy vyhrál. Hlasovou silou, barvou, ohebností i přirozenou hudebností, jaká se projevuje v dokonalém frázování. Protože sám takřka neskládal, všechno musel vyjádřit zpěvem. Uměl z čehokoli udělat něco, třebaže některé melodie, zvláště ty filmové, si takového zpěváka věru nezasloužily. Také ne každý Presleyho doprovod z šedesátých a sedmdesátých let se dá poslouchat bez shovívavého úsměvu. A pouze stoprocentní Presleyho obdivovatele osloví jeho patetická recitace, která například zabírá aspoň polovinu písně Are You Lonesome Tonight. Tady někdy nezbývá než přimhouřit oko nad žánrem, kterému Američané říkají balady; s našimi baladami v erbenovském smyslu nemají nic společného, asi nejpřiléhavěji bychom je nazvali slaďáky. Elvis Presley je bral vážně a dal jim ze sebe to nejlepší. A toho nebylo málo. Publikováno: 10.11.2001