Ten, který jenom nedoporučoval Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Politický kolotoč, Zdroj: Divadelní noviny Vydáno dne 01. 08. 2003 (3512 přečtení) Na počátku nedávných masmediálních polemik o minulosti sociálně demokratického poslance Mgr. Miroslavu Kučerovi byla Fakta (19.března), pravidelný pondělní pořad ČT 1. Jeho tvůrci mě pozvali, abych jim do kamery něco pověděl o předlistopadové cenzuře písňových textů. Dva dny po pořadu mně můj královéhradecký kolega, muzikant a pamětník Kučerovy minulosti Pavel Sonda předal kopii čtyřstránkového dopisu, ve kterém si stěžoval televizním autorům na „celou řadu polopravd…i zjevných manipulací a nepravd.“ Také mj. psal: „…je pro mě naprosto nepřijatelná manipulace s osobnostmi, které se k případu vyjadřovaly. Mrzí mě, že se k této velmi smutné části příspěvku propůjčili lidé, kterých si jinak velmi hluboce vážím - a to se týká jak Vladimíra Mišíka, tak Michala Pavlíčka a zejména Jiřího Černého. I z použitých záběrů bylo zřejmé, že vše, co o skutečnostech, ke kterým se vyjadřují, vědí, je informace, získaná od příslušného redaktora.“ Pavel Sonda netuší, že „příslušný redaktor“ mi naopak nabídl, že mi před natáčením neřekne, k čemu mou charakteristiku předlistopadové cenzury použije. Souhlasil jsem a nepřipadám si zneužitý. Pořadu bych sice i já leccos vytkl, ale za důležitější teď považuji jeho ohlas: především reakci poslance Kučery (MFD 22.března) a tři Kučerovy lektoráty, které mi poslal posuzovaný autor Slávek Klecandr, vedoucí skupiny Oboroh. Tehdejší externí spolupracovník Poradenského střediska pro textaře zábavné hudby Mgr. Kučera nedoporučil v únoru 1989 „k veřejné prezentaci“ dva texty. Ke třetímu, Tělu, se rozepsal: „Umělecká úroveň je nepochybná a nesporně kvalitní. Horší to bude patrně s otázkou ideovou: jak se postavit k evidentně náboženskému, či spíše nábožnému textu. Pravda, existuje svoboda vyznání. Ale jeho propagace? Osobně si rád čtu v bibli, zvláště Šalamounovu Píseň písní, Davidovy žalmy, Knihu Kazatel. Miluji obrazy Leonardovy, Michelangela atd. Je to však moje soukromá záležitost a z pódia podobné verše nerecituji, spíš mne zajímá obecná morálka a navíc jsem podstatou ateista. Leč nechci být špatně pochopen: nemíním náboženství a víru zakazovat, avšak také ani propagovat… A veřejná produkce málo platné propagací je. Spíše tedy jde o to, kde a komu by se měly podobné písně zpívat. V kostelích a na shromážděních věřící mládeže nepochybně. Na zábavách asi sotva. Nebo se mýlím?“ Kučera se pak doporučení i nedoporučení vyhnul poznámkou „Spíš záleží na okolnostech.“ Podstatu tohoto postoje nevědomky vystihla jiná Klecandrova písnička: „Lítá anděl po nebi, leskne se mu prdelka. Jen co na zem přistane, přistřihnem mu křidélka.“ Nedivím se, že tuhle Kučera nedoporučil. A s vykřičníkem. V té době už Rejžek uvedl na lipnickém festivalu Václava Havla, v klubech byly pořady o Třešňákovi, v Radioportě pouštěli Hutku. Lektor Kučera, sám vyloučený v roce 1970 z KSČ, však dále žil ve svém vlastním světě postrašených přičinlivých dobráků, kteří si na rozdíl od Klecandra odmítají připustit, že „ať žiješ tam a nebo tady, stavíš se k nim čelem či zády, ať je tvá pozice jak chce jistá, ať jsi věřící či ateista, když budou chtít, tak pudeš“. (Píseň o rovnosti, nedoporučená.) Poslanec Kučera si dodnes myslí, že pokud vůbec nějaké příkoří někomu svou činností způsobil, bylo to „prostě proto, že jsem si myslel, že ta písnička je špatná.“ A prý kdo jsme čistí, ať po něm hodíme kamenem. Jakoby nevěděl, jak vysoko jsou okna parlamentu. Publikováno: 29.6.2001