Ocelovému Danovi je česká cestička ouzká? Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební nahrávky Vydáno dne 01. 08. 2003 (4085 přečtení) Před rokem u nás vyšlo album Dva proti přírodě, které pár kritiků pochválilo, ale jinak si ho sotva kdo všiml. Nedávno za ně skupina Steely Dan dostala od americké Akademie umění zvukového záznamu dva výroční gramofónky, v kategoriích album roku a popové vokální album – a zase ticho po české pěšině. To asi nebude tím, že u nás Steely Dan nikdy nehráli. Oni totiž moc nekoncertují ani v rodné Americe. Například do New Yorku se v roce 1993 vrátili téměř po dvaceti letech. Steely Dan coby skupina už bezmála třicet let střídavě jsou a nejsou, alespoň pod tímto názvem. Vypůjčili si ho ze slavného Burroughsova undergroundového románu Nahý oběd. Tam se Ocelový Dan jmenuje mohutný vibrátor na parní pohon. Zní to sice náramně sexy, nicméně s hudbou skupiny to má společného pramálo. Neboť Steely Dan elegantně, inteligentně a komorně kombinují rock, jazz, latinskoamerické rytmy a pop. Dělají to tak víceméně od chvíle, kdy se dali dohromady klávesista i zpěvák Donald Fagen a kytarista i baskytarista Walter Becker, kteří společně skládají, produkují a vybírají si spoluhráče. Často se ovšem Fagen i Becker rozejdou a muzicírují s někým úplně jiným, aby se po letech zase nečekaně sešli. Přitom kdo jejich nové album Dva proti přírodě (Two Against Nature) porovná s dávnou Ajou, která jim v roce 1977 vynesla cenu Grammy za nejlépe nahraný snímek, má dojem, jako kdyby našel Steely Dan ve stejném baru, v jakém je tehdy opustil. Dva letošní gramofónky pro padesátníky ze Steely Dan vlastně opakují loňskou historii, kdy se americká Akademie rozpomněla se svými cenami ještě štědřeji na ještě staršího Carlose Santanu. Opět je to hudba pro posluchače, kteří se nechají pábit jednotlivými nástroji a mají v sobě dost klidu a soustředění i pro delší skladby. Někdo se může ptát, jestli se tu jedná o věrnost hudebníků svému vkusu nebo o jejich neschopnost myslet jinak. V žádném případě však ne o podbízivost. Ani ty drobné změny zvukového rukopisu nemají nic společného s módou. Kde dřív mívaly takřka výsadní postavení saxofony, přibyly dnes trubky a trombóny. Trochu soulové, trochu swingové, ale především uvolněné ve frázování i v harmonii. Dva proti přírodě je album jakoby za odměnu pro každého, kdo má uši, chuť a čas. Nás může těšit, že podobně ambiciózní a osobitý kompaktní disk loni natočil i Dan Bárta. A není vyloučeno, že jeho Illustratosphere někomu posvítí i na cestě k albu Steely Dan. Vstupenka, hudební recenze Jiřího Černého pro stanici Praha, 27.března 2001. Publikováno: 21.6.2001