Albové zrcadlo Radůzina charakteru

Autor: Jiří Černý (jiri.cerny@nacerno.cz), Téma: Hudební nahrávky
Vydáno dne 01. 08. 2003 (29528 přečtení)




Která má nejkrásnější hlas? – ptá se kritik, když obzírá nové zpěvačky. Protože mu to ale žádné pohádkové zrcadlo neřekne, odpoví si po svém, pěkně od plic, od srdce a kdovíjakých ještě jiných orgánů: Nejkrásnější je ten nejdivočejší a nejhutnější, temný jako její vlasy. A pokud zpěvačka hostuje se skupinou Nerez, je vybrána pro rozehřátí publika před koncertem světové folkrockové hvězdy Suzanne Vegové a ke všemu tomu se navíc jmenuje Radůza, v kritikovi se slastně zpění staroslovanská krev.

Okouzlen si pustí Radůzinu kazetu nazvanou Blues? - a krevní pěna spadne. Neboť otazník je bohužel na místě, blues to moc není, což by tolik nevadilo, jenomže ony ani ty písničky samotné nejsou ničím mimořádné. Následuje úvaha studená jak psí čumák, přesto upřímná: krásných ženských hlasů - i vlasů - je u nás habaděj, skutečných písničkářek, autorsky soběstačných, jako šafránu. Nějak takhle jsem si před sedmi lety Radůzu odsunul do pomyslné kategorie pod heslem Teprve uvidíme.
Teď tedy koukám. V osmadvaceti letech Radůza vydává své první album Andělové z nebe. A všechno je jinak. Každá ze šestnácti písniček má svůj nosný hudební i textový motiv, duši, atmosféru. Silný, jadrný hlas zůstal, ale osvobodil se od svazujícího podvědomí bluesového žánru. Nevrhá se naslepo do dráždivých zvukových štěrkovišť, nehrozí každým tónem. Mění se od písničky k písničce: někdy je ho jen tak na skromný popěvek, jindy na hymnus hodný pařížského vrabčáka, Edith Piafové. Tradiční kytaru střídá v mnoha skladbách akordeon coby zástupné varhany pouličních nocí nejen pařížských, ale i pražských. Míchá se tu blues, kabaret, sentimentální melodie městských dvorků a pavlačí, nedopovězenost lásek na konečných stanicích tramvají, poslední vytřepané cigarety středoškoláků i předčasně zestárlých bezdomovců, protivná zima dejvických ulic, slastná chuť citrónu v tequile i prachsprostého bufeťáckého rumu v čaji. A kdesi v pozadí, jako dětská vzpomínka, snad trochu i symbol, čápi z komínu od cihelny. Škoda, že se toho nedožil Bohumil Hrabal, měli by to s Radůzou k sobě tak blízko, na Letné i jinak. Beze spěchu, reklamního humbuku a kultovního zbožnění se zrodila osobnost, jedna z mála v českém polistopadovém čase. Písničkářka, která nic nedluží Patti Smithové, Nico, Janis Joplinové ani žádné jiné z bohyň světového undergroundu. Snad odkudsi z dáli by člověk mohl zaslechnout ohlas Ljuby Hermanové, kdyby ovšem Ljuba byla sama sobě i textařem Pavlem Koptou a skladatelem Vladimírem Vodičkou nebo Jaromírem Vomáčkou.

Teprve při poslechu Radůzina disku jsem pochopil, co myslela Zuzana Navarová, když na otázky, proč ona, uznávaná zpěvačka, produkovala toto album a proč Radůze tak dlouho pomáhá, odpověděla: „Protože má charakter.“ Zuzana Navarová našla Radůzu jako pražskou pouliční zpěvačku a přivedla ji do Lucerny. Ale Radůza dokázala cosi stejně výjimečného: zpívala jako potulná muzikantka v Itálii, Německu a Holandsku, vrátila se, vystudovala na konzervatoři zpěv i skladbu a v zrcadle své hudby našla i sebe.

 
Vstupenka, hudební recenze Jiřího Černého pro stanici Praha, 12.června 2001.
 
Publikováno: 29.6.2001