Recenze Svobodná Evropa Autor: Redakce Načerno (@), Téma: Knihy, Zdroj: Svobodná Evropa, 5.1. 2001 Vydáno dne 01. 08. 2003 (2991 přečtení) Nebývá zvykem na tomto místě psát recenze, natož literární, natož na dílo autora, kterého počítáte do kruhu přátel s nadějí, že jedná se o počítání i z druhé strany. Nicméně : nevím je-li to dílo, jakože je, nevím, zda se jedná tak úplně o knížku, přestože tak na první pohled vypadá. Má obal, desky, stránky, číslování, rejstřík, a tak vůbec, písmena nevyjímaje. Jenže se jedná o slovo psané vzduchem či do vzduchu. Rozhlasové texty Jiřího Černého s titulem Načerno v Českém rozhlase jsou souborem, a proč se bát samotné vznešenosti – konvolutem, nebo-li spisy společně stočené, svázané, svitek, jak poučí slovník naučný. Pod fotografií známé tváře s neméně známým úsměvem se lze dozvědět: výběr každotýdenních komentářů psal Jiří Černý od ledna 1994do června 1996 pro Český rozhlas v Hradci Králové a od září 1996 do června 2000 pro stanici Praha. Citace: „Jednotlivé komentáře byly psány pro přítomnou chvíli – autor ve snaze po aktuálnosti většinu z nich psal v noci nebo ráno před vysíláním – ve svém celku tvoří knihu o současném českém kulturním, společenském a politickém životě, ve které se budou čtenáři i po letech vracet jako k jednomu z nejpozoruhodnějších výkonů české publicistiky naší doby.“ Toliko z citátu. Blahé paměti, kdysi dávno, se v mnichovské redakci zjevila postava záhadného cizince, s ryšavým vlasem a vousem, která pravila, že je pojmenována Ivan Binar a přijíždí z Vídně, aby vstoupil do české redakce, nebo Desku, jak se tehdy říkalo a bytem v Mnichově. A zeptal se mě do té doby neznámý člověk, alespoň podobou, jestli mi tak trochu nevadí, že všechno co napíšu, zmizí ve vzduchu a už se nevrátí. Tím mě rozesmál a odvětil jsem mu vlídně, že mi to vadí nejméně, neboť je v tom jakési podivuhodné magické kouzlo putujícího hlasu. Teprve mnohem později jsem se dočetl, jak světová věda vybádala, že rozhlasové vlny se neztrácejí nýbrž putují vesmírem a při troše námahy si každý může spočítat, za kolik miliardy světelných let jeho hlas doputuje na neznámé planety neznámých slunečních soustav nebo čehosi, o čemž ví jen dobrý Pán Bůh, francouzský le bon Dieu, což se mi zdá nejpřesnější titulování hodného dědečka v noční košili, který se svatozáří kolem svatozáře bílých vlasů sedí na konečném nekonci nekonečna a ví úplně všechno, což mu nezávidím. Načerno Jiřího Černého, to by jistě uměli na Ondřejově, také jistě putuje vesmírem a doufám, že někde bude dekódováno civilizací, o níž nemáme tušení a Bytosti tam si řeknou: Ejhle, čím se to ti lidé na Zeměkouli zabývali. Miloš Čermák sepsal kdysi knížku Půlkacíř – s Karlem Krylem o Karlovi Krylovi a tuším, že předposlední kapitolou je část Kdo je kdo?, kde Karel na jméno odpovídá okamžitou asociací. K heslu Jiří Černý praví: Člověk, jehož první i poslední předností a také prvním a posledním záporem je věrnost. Na tomto místě bych mohl v poklidu a s čistým svědomím skončit, kdybych k tomu ve věci obecné, vlastní a jaké ještě nechtěl dodat: Česká žurnalistika se potácí od roku 1990 e stavu hmotné chaotičnosti, pohlcována gravitací zmatečných dob přelomu staletí i tisíciletí, kdy dveře melantrišského balkonu otevřely brány do redakcí všem, v hojné míře i těm, kteří nehledali v žurnalistice archetyp vlastní duše, ale zkrátka job u vědomí toho, že papír i vzduch snese všechno a c o by stálo v cestě je zkrátka cenzura. Odtud i nonšalance, s níž dnes autor u vědomí příslušnosti k Olympu vyvolených napíše, že Jan Žižka zvítězil u Slavkova a na námitku, že tomu tak bylo u Sudoměře, otáže se nakvašeně v tisku, není-li to úplně jedno, neb šlo o geniální a pronikavou analysu světové politiky, nikoli o přiblblý zeměpis. Po celou dobu, co píšu, píšu, nebo mluvím, mluvím patnáct, jak říkával Jakub Deml, když se ho ptali co to vlastně píše, potýkám se s výtkou, kterak je zcestné napsat do komentáře tak smrtelně vážného, že je v márnici dřív než se vůbec stačil na světě rozkoukat, větu, že odpoledne svítilo slunce a babičce z Podkrkonoší je úplně jedno, co řekl vážený politik. Ta věta má správně znít: V takto strukturované společnosti je fatální chybou nepřiznat, že v celé šíři politického spektra je ambivalentní relativizovat fundamentální priority sociologického vzorku netečných obyvatel /dále jen respondentů/, jejichž rastr chování a petronifikovaný způsoby myšlení je aproximativní souřadnicí vlivů popsatelných pouze matematickými metodami, aplikovanými na daný problém. Míněna je samozřejmě veselá babička z Podkrkonoší, která ví, že panská láska po zajících skáče a je jí úplně jedno na které straně politického spektra spokojeně mžourá ze zápraží do slunce. Jiří Černý je podle mého názoru, to si zase pomůžu, příkladem politického komentátora, který nemůže, i kdyby chtěl překročit hranice své první a poslední přednosti a záporu. V pomyslné knihovně jej řadím vedle autorů jako je Jiří Voskovec nebo Ferdinand Peroutka, z nichž žádné režimy tohoto světa nedokázaly vyzmizíkovat potřebu nepřisluhovat právě platné ideologii, ať jí je marxismus nebo literárně kavárenské kádrovací oddělení, strážce vší mravnosti a počestnosti tohoto světa. Tuším a tudíž i vím, že kdyby se našla instituce, která by Jiřímu Černému nabídla vznešené křeslo státem uznávaného šiřitele úcty ke slovu, větě a souvětí, usmál by se svým úsměvem, sbalil kufr s deskami a bloudil krajinou, jako jest mu souzeno putovat od rozhlasového studia k rozhlasovému studiu, vstávat časně a objevovat, nám posluchačům, svět, který večer umřel a ráno se narodí znovu. Jiří Černý má vlídně sveřepou potřebu být u toho a nenechat si to sám pro sebe. Má úcta, pane Černý, jdu si vařit kafe načerno. Publikováno: 29.6.2001