Dolování špetky selského rozumu Autor: Redakce Načerno (@), Téma: Knihy, Zdroj: Kulturní magazín UNI, 3/2001 Vydáno dne 01. 08. 2003 (3442 přečtení) Jiří Černý (1936) byl zpočátku sportovním novinářem. V bigbítové éře se stal jedním z nejpozornějších a nejchápavějších publicistů zabývajících se novým hudebním fenoménem – populární hudbou své doby. A to přesto, že se ještě v univerzitních novinách rock´n´rollu Billa Haleyho vysmál, coby „jazzové dechovce“. Nikdy se na rozdíl od většiny mladších kolegů publicistů neorientoval výhradně na rockovou scénu. Písňovou tvorbu soudobého popu sledoval v širokých souvislostech, bez všeobecné soustředěnosti na anglo-americkou scénu. Posléze se stal v poslední třetině minulého století snad nejvýznamnějším ovlivňovatelem vkusu tuzemských mladých posluchačů populární hudby. Bohužel, v normalizačních letech se okruh jeho ´žáků´ zmenšoval s tím, jaké represe mu režim přinášel: hned zkraje konec proslulého pořadu 12 na houpačce, pak omezené možnosti publikování. Právě Černého občanské postoje jej přivedly až na tribuny listopadové revoluce. Je pochopitelné, že starší člověk s takovým rozhledem po světě všeobecně, s rozsáhlými životními zkušenostmi, má lidem co říci i mimo rámec toho, na co je jeho publikum zvyklé. Je to dáno už tím, že píše-li a mluví přemýšlivý člověk o kterékoli oblasti umění, vždy do ní promítá své názory o světě, o lidech, o životě. A z toho právě vyvěrá přesvědčivost Černého vyprávění většinou o antihrdinech scény domácí i světové populární hudby. Ať už to bylo v Houpačce šedesátých let, v článcích v Melodii, občas i v Bulletinu JAZZ Jazzové sekce, nebo v Antidiskotékách, s nimiž kroužil nedočkavě očekáván po klubech celé republiky. Nenacházím proto nice nečekaného v tom, že Černého hlas zní dnes pravidelně na rozhlasových vlnách, aby sděloval své postřehy, připomínky, často i výtky na aktuální témata dne. Knížka Načerno v Českém rozhlase (TORST, 2000, 580 s., jmenný rejstřík cca 1200 osob) je tištěným dokumentem Černého práce pro Český rozhlas v Hradci Králové (1994-96) a stanici Praha (1996-2000). Mapuje složité období naší težce se rodící občanské společnosti na tématech, která jsou mu blízká, a hlavně tam, kde v nich může konfrontovat osobní poznatky. Hudby se tato témata dotýkají jen mimovolně, vlastně jen prostřednictvím konkrétních osobností a jejich chování: Politik Ringo jezdí pořád sem a tam (F. R. Čech), Z rockového kytaristy nacionálním měšťanostou ( P. Janda). Připomeneme zapšklost studované kritiky i muzikantů – nejen komunistických ideologů, při nástupu rockové hudby (Oč zakopávala rocková průkopnice). Výstižně vyjádří podstatu svého obdivu k Presleymu, Dylanovi, Ursinymu, Volkovi, k U2. Většina Černého zamyšlení se však týká složitostí našeho veřejného života. Tyto ´složitosti´ se však v autorově osvětlení mění v přehledné řetězce vyrůstající z jasných nedostatků charakterových, z morálních a etických poklesků ´hrdinů´ současného veřejného života, ať už jimi jsou politici nebo účastníci dění na kulturním poli, za jehož kategorii považuje i sport. Černý o tom všem mluví srozumitelným jazykem, bez naznačování, jinotajů či dvojsmyslů: je-li přesvědčen, že někdo se chová nemravně, nazve to tak, a zdůvodní. Člověk si při čtení (a poslechu) takových názorů musí říkat: proboha, vždyť tak to skutečně je, je to tak pochopitelné, proč tedy tolik lidi vidí či chápe svět jinak?! Černý věci rozhodně nezjednodušuje, ale jak říká, „neexistuje žádné ideální řešení, které by uspokojilo každého, nezbývá než pokusit se vydolovat špetku selského rozumu, citu pro mateřštinu a smyslu pro vývoj“ (Čeština jako nastroj nedorozumění). Nad jedním jeho výrokem však zamrazí: „Zatím prohrávají jedinci. Kdo ale pozná, až začne prohrávat celá ta stará garda, která svou donkichotskou neústupností a odvahou vzdorovala komunistické totalitě a upozorňovala svobodný svět, že Češi nejsou jen mlčenlivé stádo?“ (Neodchází s Dejmalem i poctivost?) Vladimír Kouřil Publikováno: 29.6.2001