Pro soukromá rádia je poslechovost otázkou života a smrti, neboť s jejím snížením klesá i zájem inzerentů. Proč má ale strašit veřejnoprávní rozhlas, na který si všichni povinně platíme a očekáváme od něj něco zcela jiného než od bulvárních továren na tempo, úsměv a řev? Snad proto, že starého psa novým kouskům nenaučíš: ti dnešní redaktoři Českého rozhlasu, kteří se coby dřívější zaměstnanci soukromých stanic třásli před každým průzkumem, na to těžko zapomenou. Možná i proto, že s čím kdo zachází, tím také schází: hrdost bývalého ředitele Vlastimila Ježka na Radiožurnál byla nesmírná, vítězná poslechovost byla refrénem tehdejších hodnocení. Rozhlasoví radní užuž Ježkovi darovali dalších šest let ředitelování, nebýt toho, že mu po věcné Rejchrtově kritice (mimochodem opět v Lidových novinách) povolily nervy.
Z pohledu externisty, který však nikdy v životě nebyl v žádném rozhlasu zaměstnán, bych řekl, že "porážka" Radiožurnálu je nafouklá fráze pokleslého žurnalismu a pláč na špatném hrobě. Aby se nám ještě po dnešní poslechovosti vysloveně zpravodajské stanice jednou nestýskalo. Úmysl konkurovat Rádiu Impuls lepší hudbou je chvályhodný, ale Kasíkovo "rozhodně chceme méně experimentů" mi zní vinou své neurčitosti výhrůžně.
Vážné problémy Českého rozhlasu, nad kterými by se měl každý ředitel včetně současného zamýšlet, vidím jinde. Náš kolos má nadbytek prostoru a lidí. Zbavuje se však nejlepších: příkladem za všechny jsou dvě reportérky, ostravská Dagmar Misařová a hradecká Lenka Jaklová. Nemá vyjasněno své veřejnoprávní určení. Ba hůř: mnohým smrdí už samotný ten pojem. Hudbě velí selektory a těm prý přání "běžných" posluchačů. Neboť erbovním znakem této robotizace jsou procenta.

23. 5. 2002  www.reflex.cz