Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Dojmy z koncertů a divadel, Zdroj:
Vydáno dne 15. 08. 2003 (7242 přečtení)
Podle čeho se pozná, kde v umění končí vzestup a začíná přešlapování nebo už sestup? To mi znova leží v hlavě po pátečním (11. 9.) koncertu Čechomoru v nabité pražské T-Mobile Areně. Změřeno prodanými deskami a koncertními návštěvníky je dnes Čechomor nejžádanější tuzemskou skupinou. J e však tato poptávka i obrazem hodnoty, jak bývala třeba u Suchého & Šlitra, v začátcích Olympiku, a dokonce i na prvních nahrávkách Gottovy kariéry?
Vůbec by mi nevadilo, že z party, která pod názvem 1. českomoravská hudební společnost natočila koncem roku 1990 své první album Dověcnosti, zůstal vedle Franty Černého jen Radek Pobořil, kdyby nezmizela i původní aranžérská nápaditost, zvuková průraznost a pódiová energie. Namísto originálního spojení folklóru, folku a rocku nastoupil v podobě Collegia českých filharmoniků a nových úprav uhlazený zvuk blízký promenádnímu orchestru. Moravské národní písně neztratily sice melodickou sílu a dráždivé střídání rytmu, ale poetický obsah, svého ducha. Tam, kde v Mezi horami šlo opravdu o mord a ve Zdálo sa ně o milování temné "jako když se mračna valí", zbyly neurážející popěvky. Navíc pěvečtí tahouni skupiny, Holas a Černý, trochu ztratili břit i barevnou šíři, což vyniká ve srovnání se stále se lepšící Lenkou Dusilovou. Shrnuto: čím víc nástrojů, tím méně napětí.
Rozumím štěstí učitelek hudební výchovy, jejichž středoškoláci po nich místo melodie z Titaniku chtějí ty od Čechomoru. To je nové. Notně stará - až z dob SŁUK a Lúčnice - je zato posedlost po velkopódiovém aranžování folklóru. Jen místo drezúrovaných tanečnic má Čechomor tři promítací plátna se záběry z Roku ďábla.