Stranické hry: přemlouvaná a podplácená.

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Lidovky
Vydáno dne 31. 08. 2004 (4111 přečtení)


Léto na Slovácku je samá poezie. Meruněk bylo hodně, trnek bude ještě víc a z nich slivovice. Když plavu ve vybagrovaném pískovišti naznak, je nade mnou jen modré nebe, volavky a čápi. I v půlce našeho hornického dvojdomku by mohly kdekoli zpívat múzy. Třeba z kadibudky vidím sousedovic kočky a oba naše vinné kmínky. Dokud ovšem nevezmu do ruky denní tisk a neproměním čistou dřevěnou vyhlídku v „klub čtenářů“. (Posměšnou přezdívkou dává rodina najevo, co si o mně myslí.)

             V české politice mě minulý týden potěšil Pavel Přibyl. Tím, co všechno v hysterii a sentimentu řekl (komunisti se měli  před patnácti lety zastřelit; v lednu 1989 jsem byl pětadvace­tiletý klek), ukázal, že čím víc budou lidé jeho druhu o své minulosti mluvit, tím horší věci se o nich dozvíme. Tím, že posléze jako šéf úřadu vlády přece jen rezignoval, přesvědčil všechny, co ho k tomu vyzývali, že psát petice a demonstrovat před sídlem vlády má smysl. Mezi známými tvářemi, které televize zachytila před Strakovou akademií, měl zvláštní význam Jiří Lábus. Už při někdejší veletrapné debatě o seriálu s majorem Zemanem zastínil vymlouvající se herecké kolegy stručným přiznáním svého morálního selhání. A v úterý, stejně stroze a klidně, se postavil mezi demonstranty.

     Kdyby umělce jeho typu dala nějaká strana na svou volební kandidátku, nebyl by to občansky nepopsaný list. Doufám, že Lábus by nic takového nevzal, na divadle je nenahraditelný. Jak se ale blíží nejrůznější volby, hledají strany vhodně „koně“ právě mezi umělci. Zpěvák Jožka Černý se už nechal slyšet, že by to mohl zkusit. Nějaké funkcionářské zkušenosti už má z Břeclavi. Ani o nové nápady by neměl nouzi. Do debaty o možné jihomoravské hymně třeba přispěl varováním, aby se v ní nevyskytovaly zdrobněliny jako vínečko nebo šohajíček. Dále upozorněním, že nejvhodnější hymnou by byla Když jsem šel z Hradišča, jenomže Uherské Hradiště je, bohužel, ve zlínském kraji.

     Petr Janda, v českém rocku druhdy podobná hvězda jako Černý ve slováckém folklóru, sympaticky přiznal, že sám by se sice nikam nevnucoval, ale nabídku kandidovat do senátu rád přijal.  Nezávislý se ostatně cítil vždycky, v žádné straně by prý nemohl být. Taky si nedovede představit, že by o něčem jednal s komunisty. Já si zase nedovedu představit, čím – kromě popularity - chce Janda konkurovat svému místnímu soupeři Moldanovi, který má coby expert na životní prostřed evropskou pověst a bohaté mezinárodní zkušenosti. A hrozím se chvíle, kdy by senátor Janda navrhl, co kdysi žádal jako autor:  povinné procento české hudby v rozhlasu.

     Nejhorší nakonec: vyšetřování korupčního skandála v parlamentu. Začalo to zmínkou unionisty Zdeňka Kořistky, že  ho chtěla ODS podplatit, aby při se při hlasování o důvěře vládě připojil k opozici. Gin puštěný z láhve se nadýmal, až nabyl zcela konkrétní podoby: deset miliónů korun. To už by byla, pane, zradička! Vedení ODS odmítlo Kořistkovy příběhy jako nestoudnou pomluvu, z koalice naopak zazněly hlasy, že není důvod Kořistkovi nevěřit. Vzduchem létají legrační žaloby: Mirek Topolánek dlouho nevěděl, koho přesně žalovat.

     Nějak v tom všem zapadlo, že o pár týdnů dřív se Topolánkův místopředseda Ivan Langer na téma důvěry vládě vyjádřil v televizi: „Bude to záležet na schopnosti pana Grosse přeplatit některé poslance.“ Podle sebe soudím tebe – napadlo mě tehdy.   Jaký je rozdíl mezi Langerem a Kořistkou? Langer formuloval urážlivé podezření obratněji. A říká podobné věci tak často, že ho už málokdo bere vážně.

     Stačí. Z kadibudky zpátky do rybníka.