Jenomže chlístařkou je nakladatelka Marta Davouze. V novinách občas pranýřuje různé úpadky: češtiny, chování, oblékání. Svého druhu estétka. K hodnocení vzhledu, oblékání a jednoho výroku paní Paroubkové se tedy rozeběhla od popisu předchozích premiérů („pohřební řečník…nevzdělaný hejsek…bývalý šéf stravování…“). Jaksi mimochodem přitom doporučila novinářům četbu Poláčkových soudniček. Jedenáct titulů dokonce vyjmenovala a vkusně zamlčela, že tím chytře inzeruje knížku, kterou nedávno sama vydala.

Pak už se Madame Davouze pustila do „naší nynější druhé dámy“ bez rukaviček: „nevzhlednost a obyčejnost…vzor a naděje pro všechny průměrné a podprůměrné, kam až to lze v naší zemi dotáhnout…Podívej, mámo, dyk vona je eště tlustší než ty.“

To všechno proto, že paní Paroubková se rozhodla nepracovat, ale být ženou v domácnosti a vypadá jinak, než se nakladatelce líbí.

Napadá mě, kolik asi žen evropských premiérů má zaměstnání. A jestliže se nakonec dočteme, že Paroubková i tak připadá Davouzové „jistě milá…a jako člověk sympatičtější než většina jejích předchůdkyň“, co si asi myslí Marta Davouze o nich a hlavně sama o sobě? A co si myslí jaksi o nás souhrnně? „Národ tomu přirozeně tleská. Ať žije génius průměrnosti.“ Pardon, ale já znám spíš lidi, kteří tleskají až po výkonu. Ne před nebo po návštěvě módních salónů. Lidi, kteří pamatují, že esesáci byli náramní fešáci a také, že Emanuel Moravec neměl ve vytříbenosti svých kolaborantských projevů konkurenci.

Co má s Martou Davouze společného František Straka? Převahu vnější noblesy nad vnitřní.

Bývalý obránce fotbalové reprezentace a současný trenér vypadá mladší než je a každý oblek mu sluší. Je do své práce zažraný. To ovšem bývají i jiní trenéři jeho kategorie a příjmové skupiny, jenomže na žádném to není tak vidět. Už když trénoval ligové Teplice, reagoval hysteričtěji, než by odpovídalo situaci na hřišti; i ve chvílích, kdy se mužstvu dařilo. Spíš než trenéra chvílemi připomínal ujeté fanoušky. Proto ho měli všude rádi a nejvíc to bylo vidět na Spartě, která má také fanoušků nejvíc. Poté, co je jednou vyzval, aby se neprali v hledišti, ale šli si to s fanoušky soupeře vyřídit ven, stal se jejich božstvem, milovaným Franzem. Snad to řekl v afektu, nikdy to ale neodvolal. Posvětil tak stovky rváčů, které na fotbalu zajímají jen výsledky, řev a krev. Primitivů, kvůli jejichž stereotypní sprostotě jsem přestal na Spartu chodit. Podle návštěvnosti soudě se obávám, že nejsem sám.

Nejvíc se však Straka svým bojůvkářům připodobnil ve chvíli porážky – když byl loni z místa trenéra Sparty odvolán. Sparta sice nestačila na nejlepší zahraniční soupeře, ale suverénně vedla českou ligu. Jejímu vedení se to zdálo málo. Strakovo rozčarování bylo pochopitelné, ale jeho reakce hysterická, opět nepřiměřená. Jakoby nevěděl, co trenérské povolání obnáší a kolikrát se něco podobného stalo jeho předchůdcům.

Nejtrapnější bylo, že začal napadat svého trenérského nástupce Jaroslava Hřebíka. Právě toho Hřebíka, který si zažil ve Spartě to samé v roce 2002, kdy byl také odvolán. A zatímco Hřebík se odvolaného Straky v tisku zastával a odsoudil pomluvy o Strakově narkomanství, Straka ze všeho nejdřív prohlásil, že až Sparta vyhraje ligu, bude to jen zásluha hráčů a ne nového trenéra. Odsoudil Hřebíkovu práci dřív, než začala. (Podobně jakou Davouze práci Paroubkovu.)

Sparta pak pod Hřebíkem vlastně jen udržela bodový náskok ze Strakovy éry; hodně prohrávala. Mistrovský titul se pochopitelně slavil i tak. Hřebík se z vlastní vůle oslav nezúčastnil. Sparťan, křesťan, buddhista – jak Straku v titulku sobotního oslavného rozhovoru v LN nazvala Jasna Sýkorová – je na koni. Hřebíkovi nemůže vůbec přijít na jméno: „Proč prohrávali, to se zeptejte toho pána, který tam je.“ Své úspěšné působení v německém druholigovém Ahlenu označuje za vyhnanství a na adresu vedení Sparty vyslovuje stihomamné obvinění: „To vyhnanství musí mít nějaký podtext….je otázka, jestli vás prezident klubu podrží, nebo pošle do vyhnanství.“

A Sýkorové se svěřil, že prý mu sílu dává bible. Sílu nenávidět?