Jazz její vezdejší Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 19. 06. 2006 (4233 přečtení) Polední slunce prohřálo celý hřbitov. Na některých hrobech se červenaly drobné jahody. Těsně nade zdí kolébavě plula osamělá dívčí hlava s čapkou, básnivý náznak neviditelné jezdkyně a koně, klapotajícího za zdí litomyšlskou ulicí. Po ryze hudebním, ohromujícím a zároveň osvobozujícím objevu, jaký jsem chvíli předtím zažil při chrámovém provedení Kabeláčovy symfonie Antifony, se mi tu počalo skládat společné jméno pro oba životy, na které chci vzpomenout: obyčejné štěstí. Kdykoli jsem potkal Jána Langoše, nabízel úsměv. Někdy i přespání v bratislavském činžáku, samizdatový časopis, rockovou desku. Ale štěstí v očích pokaždé. Máme dcery podobných zájmů i věku, i naše Káča se proto vždycky těšila na Langošky a na Jánovu rozmyslnou ženu Gabu. Trochu jsem záviděl Vláďovi Mertovi i Dáše Voňkové, že s Langošovými, Zuzanou Homolovou a dalšími láskyplnými, skvělými Slováky brouzdali slovenskou přírodou. Zato jsem byl svědkem Jánova možná nejhusarštějšího kousku. Na Havlovy padesátiny Ján s Gabou vzali do auta Dominika Tatarku, neuvěřitelně prokličkovali všem bratislavským fízlům a dovezli ho až do Havlova bytu. Oslavenec byl na dlouho zapomenut, Tatarka obklopen od krku až po paty ženami a budoucí ministr vnitra se jen skromně culil. Vlasta Průchová bývala šťastná hlasitěji a očividněji, od ucha k uchu. Ne snad proto, že bývala první dámou českého jazzu; narodila se tak. O svém manželovi, kardiologovi a jazzmanovi Janu Hammerovi říkala, že „to byl roztomilý člověk“, ale o ní to mohl říct každý. Nikam se necpala. Jazz nebyl jejím žebříkem ke slávě, ale denním chlebem i největší radostí. Improvizovala s každým, komu bylo dáno. „To se musí cítit. Jazz se nedá do nikoho nalejt.“ Jazzmeni ji zbožňovali už jako jednadvacetiletou holku krev a mlíko z pražského Pygmalionu. Přirozenou, s hlasem huňatým jako její pačesy. Nikoho nekopírovala, rozumět jí bylo každé slovo, jakoby čeština k jazzu patřila. Jenomže jazz tehdy nepatřil k socialismu. Za Gottwalda – milí mladší, věřte či nevěřte – byl saxofon nástrojem imperialismu, štěbencový král Karel Krautgartner prototypem páska a jazz se v českém filmu ozýval výhradně v prostředí diverzantů a kriminálníků. V trestném území – tam se mihla Vlastička v roce 1950. Její chytrý muž pro ni s básníkem Jaromírem Hořcem napsali Docela všední obyčejný den a v tom duchu i další „písničky pro všední den“, jenže závistivý dramaturg hbitě usoudil, že to nejsou žádná blues, ale zakuklený rokenrol. (To už se jazz směl, ale rokenrol ještě ne.) Vlastin repertoár přebíraly zpěvačky, které sice neměly swing, zato za sebou populární orchestry. A ona si vedla svou. „Pop já nemůžu. Duší jsem jazzmanka.“ Se svou vrstevnicí Evou Olmerovou měla společného jen to, že obě chodily do kostela a žádné z nich se nepodařilo prosadit drsný, neučesaný zpěv do středního proudu; to dokázala až Marta Kubišová. Vlasta žila bez skandálů, neuhnal ji ani světácký swingový zpěvák, který jí cestou ze štace pískal pod okny ve Vladislavově ulici. Vychovala dvě děti a pomáhala dceři i s vnuky. Ne zbůhdarma jsme jí říkali Vlastičko.