Přechytračíme i USA?

Autor: Jiří Černý (jiri.cerny@nacerno.cz), Téma: Týdenní komentáře
Vydáno dne 06. 08. 2006 (21396 přečtení)




Kdyby tak tatík Žižka vstal/ten by se na nás podíval/jací jsme rebelanti/V ruce plácačky na mouchy/v hlavě máme rampouchy/to jsme čeští rebelanti. – Tuhle písničku mi maminka zpívala za válečných večerů. Krom veselého rytmu mi nedocházelo nic: že autora Karla Hašlera nacisté dávno umučili v mauthausenském koncentráku, ani že jeho vrazi jsou stejní fešáci v uniformách, jako ti, co kolem nás chodili do nové vinohradské sokolovny. A musel přijít „ústavní cestou“ únor 1948 a „bratrská pomoc“ v srpnu 1968, abych začal chápat, že text Hašlerova kupletu není žádný novelty song, krátkodechá aktualitka, ale nadčasová a sžíravě výstižná charakteristika našineckého rebelantství. Co Hašler tušil, potvrzují dnes výzkumy veřejného mínění.

Máme-li se bránit okupantovi, vymyslíme deset důvodů, proč a jak se s ním raději dohodnout – a ještě víc obvinění na adresu našich „velkých“ spojenců, kteří nám nepomohli. Jestliže i někdejší politický exulant Erazim Kohák konstatuje (v předvčerejším Právu), že v srpnu 1968 nemohl narukovat, protože „kdosi kdesi v Moskvě a Washingtonu rozhodl, že stabilně rozdělená Evropa lépe poslouží zájmu velmocí než nestabilně svobodné Československo“, není divu, že tomu věří celé generace plácačkových rebelantů, které se prohajlovaly a prosoudruhovaly až k dnešní kocovině z náhlé a nevybojované svobody.
Chceme svobodu, ale žádnou brannou povinnost. Stejně bychom se neubránili, ať nás brání naši spojenci. Jen ať od nás nevysílá Svobodná Evropa, zvláště ne z Prahy. A hlavně žádné protiraketové americké základny. Co bychom z nich vlastně měli? Obchody? Američané si stejně všechno dovezou, jak pohotově domyslel první komunista sněmovny Vojtěch Filip.
Filozof Kohák není hokynář Filip. Pro Koháka „osobně je rozhodující důvod vnitroamerický“. Se zahraniční politikou USA prý nesouhlasí 63% dotázaných Američanů. „...prosadit svoji vůli rázným zákrokem kdykoliv, kdekoliv a proti komukoliv na světě“ – tak vidí její koncepci Kohák. A protože má rád Ameriku, jak ji znával, Rooseveltovu, bude v Česku prosazovat referendum o základnách a bude hlasovat NE.
Vím teď mnohem víc o Kohákovi. Ale nic o tom, jak bychom tedy měli plnit své smluvní i obyčejné lidské závazky vůči Spojeným státům. Z Američanů, které osobně znám, by, myslím, každý, včetně potomků moravskoslovácké větve mé ženy, pochopil jakoukoli výtku vůči Bushově zahraniční politice. Styděl bych se jim však vysvětlovat, že kvůli tomu Česká republika nepohne pro obranu současných USA ani prstem.
Argumentovat důležitostí referenda v zemi, jejíž předchozí státní útvar, existující 68 roků, zrušili politici od stolu, páchne účelovostí a pokrytectvím. Kolik občanů by se referenda zúčastnilo? Kolik času by věnovali tomu, aby prozkoumali například Kohákův argument, že navrhovaný protiraketový systém uspěl při zkouškách „jen ve čtyřech z osmi pokusů“?
Ale budiž. Pokud odpůrci americké základny neuvedou silnější argumenty než dosud, hlasuji ANO. A pískám si pochod amerických námořníků.