O Krylovi a Bittové Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 11. 09. 2006 (4417 přečtení) Pokud někdo tvrdí, že Bob Dylan neumí zpívat, Tom Waits chrochtá a z poslechu Janis Joplinové že bolí v krku, nezačnu mu přednášet o zvláštnostech rozmanitých druhů hudby. Většinou totiž nejde ani tak o to, že jinak se zpívá opera a jinak blues, ale o to, že každý máme jiný sluch, vkus, gusto, ješitnost. Už coby středoškoláka mě poučilo, když jeden národní umělec pravil o druhém, že zpívá Kalinu ve Smetanově Tajemství, „jak když se klouže nahou zadnicí po skle“. Který hlas je krásný či ošklivý, zdravý nebo nemocný, na to nejsou pravidla. Kritici uvažují o „proměnách dobového ideálu“, obchodníci vymýšlejí slogany typu Sto miliónů Elvisových fanoušků se nemůže mýlit. Jako posluchač jsem vyrostl na hlasu své maminky, Šaljapina, Destinnové, Carusa a Gigliho. Stačily by na celý život. Ale mám ještě větší štěstí: stále potkávám i zpěváky obdařené úplně jinak. Počítám mezi ně i Karla Kryla. Bezmála dvouoktávový rozsah, zrnitý bas, temporytmická pohyblivost, dokonalá srozumitelnost, frázování vrostlé do češtiny – to vše se dá jakž takž popsat. V sobotu jsem ale slyšel v břevnovském Kaštanu Kryla, jak překonal sám sebe. Milan Haering, předseda Mezinárodní společnosti fonoamatérů, natočil během svého exilu ve Švýcarsku asi tři hodiny z Krylových veřejných i domáckých vystoupení a Vojtěch Klimt (jehož knížku o Krylovi netrpělivě očekávám) z nich jedenáct vybral. Zvláště Marat ve vaně a Bílá Hora zazněly bez studiového patosu, odsekávaně, se šklebivým výsměchem celému roku 1971, kdy Husák vyházel i chytráky, co dosud „drželi pozice“, netušíce, že už ryjí držkou v zemi. Po přestávce jsem díky dokumentu polské televize poprvé spoluprožíval i Krylovo dojetí na společném koncertu exilových i tuzemských písničkářů v listopadu 1989. Do Wroclawi tehdy i přes zákazy jakešovských policajtů pronikly stovky Čechů. Kryl po dvaceti letech zpíval svým. V úvodní Morituri te salutant málem polykal slzy. Nakonec se v Písničkářském bacilu rozdováděl, jako kdyby věděl, že za pár dní už bude v Praze. Jestliže mě zvuk polského dokumentu, zachycující i nejtišší odstíny Krylova hlasu, překvapil, předem jsem dokonalost záznamu předpokládal u koncertu Ivy Bittové, který v březnu natočila Česká televize v pražské Akropoli. Všechno ostatní mě zaskočilo. První tóny svého hlasu i houslí Bittová lidem seslala shůry; čarodějka poletující nad hledištěm. Podobná dávné Bittové-činoherečce z brněnského Divadla na provázku, která se v začátku inscenace Evy Tálské Svět snů vyklubala z pestrobarevné hadrové koule. Ne dost na tom, jak mění svůj hlas od rocku, kabaretu, národních písniček, šansonů, swingu, tech-housu až po Mater, úžasnou duchovní hudbu bratislavského skladatele Vladimíra Godára; Bittová si každý prostor zabydluje, rozehrává ho i animovaným filmem a mění na svět svých snů. Nic neobkresluje, každé její gesto je dozněním hudby a jejím dalším významem. V instinktivním, nenarežírovatelném reji si s ní muzikanti z americké kapely Bang On A Can rozuměli, jako kdyby se dávno znali. Ve skutečnosti spolu hráli jen pár koncertů. Jak asi bude Bittová zpívat a hrát Elvíru v Mozartově Donu Giovannim? New York už ví, já jsem zvědavý.