Prodaná až po strop

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře
Vydáno dne 07. 11. 2006 (2946 přečtení)




Smetanův jevištní majstrštyk miluji ve všemožných podobách. Přehršlí tradičních „chodských“ inscenací ve Zlaté kapličce jsem se přes dávný Kašlíkův „šátečkový“ pokus prokoukal až k režiím nejnovějším, Průdkově bicyklové a Nekvasilově sokolíkovské.

Prodaná nevěsta mi nosí i osobní štěstí. Když jsem její melodie broukával na dobrou noc naší Kačence, znovu žádala sborovou o pívečku, nebeském daru, i obě Vaškovy koktavé, a v Národním mívala přetlaky radosti, na které vzpomínáme jako na čůrací prodanky. Kapesní inscenací bratří Formanů mi začalo přátelství s něhyplnými dvojčaty. A recenzí Kořínkovy a Schmidtovy ypsilonské koláže jsem se vrátil ze třicetiletého rokenrolového vandru ke svým operním novinářským začátkům.
Předevčírem jsem si s ženou dopřál (mokrou dálnicí na otočku) i široce diskutované a jako vždy vyprodané brněnské nastudování Ondřeje Havelky. Stejně si dopřáli třeba i skladatelka Sylvie Bodorová a Iva Bittová s oběma syny. Prostě všude plno očekávání. Po troše zklamání z předehry, pro mé ucho příliš tiché a nejásavé, mi výborný sbor okamžitě vysvětlil, proč bychom se nakonec netěšili: protože v téhle Prodané všichni umějí zpívat. A navíc taky hrát. Swingový zpěvák, tanečník a moderátor jim vymyslel inscenaci, ve které naráz dokázal, že nadarmo neabsolvoval v roce 1989 na JAMU operní režii.
Havelkova Prodaná je nová z gruntu i v detailech. Odehrává se o masopustu: tepla v zasněženém domě je jakoby víc, hospodské rvačky jsou barvitější o nejrůznější maškary. V Sabinově libretu jiskří nečekaná místa: Mařenka si do rytmu „krutou pomstychtivou zlobou“ brousí na Jeníka nůž, Kecal začne „mám jedné ženy“ a opatrně se rozhlédne, než dodá „až po krk“. Principálem ohlašované číslo „na provaze“ se stane skutkem díky profesionálnímu artistovi Ladislavu Kaiserovi. Masopust je divoký, Jeník skutečně tančí a ve rvačce letí dveřmi až na náves.
I brněnská Prodaná má své mouchy. Nepatřičného baleťáka jak z Labutího jezera, tempové neshody orchestru se sborem i sólisty, nijak nápaditou scénu ani kostýmy. A Richardu Novákovi, asi nejelastičtějšímu Kecalovi současnosti, by slušely znělejší hloubky. Jenže takové má jen Emil Pollert – na ostrčilovském kompletu z roku 1933, za pár šupů v Levných knihách...
Třebaže celý večer zdůrazňuje komiku, nejzářivější jsou scény titulních milenců. Přirozenost, lehkost, srozumitelnost, mládí – Mařenka Pavly Vykopalové a Jeník Aleše Brisceina nesou ta společná erbovní znamení nejvypjatějšími áriemi a duety. Sprintují s nimi i nahoru po schodech, středem nehostinného a neosobního divadla, těžko rozeznatelného od jiných paláců socialistické kultury a jen dopuštěním doby nesoucího Janáčkovo jméno.
Na Prodanou nevěstu mám prostě štěstí. Až po tu největší roli, kterou z příslovečných malých v sobotu udělal Jiří Klecker. Zatímco Indiánovy oznamovací věty nejednou deklamují činoherci nebo bezhlasí sólisté, Klecker vrátil nejšťastnější české opeře každou notu. Kumstus kumstorum, jak se po latinsku říká.