Stabilita u koryta? Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 08. 01. 2007 (4068 přečtení) Vykuchat politikům mozky a zjistit, kdo z nich volá po stabilní vládě proto, že mu jde o naše dobro a kdo se chce jen sám nadlabat, to neumím. Snažím se tedy aspoň číst, porovnávat a ptát se. Třeba proč některé, především pražské předáky ODS, tak popudil seznam ministrů, který koncem roku předložil předseda možné budoucí vlády Topolánek. ODS v něm má pouhou polovinu křesel: jako lidovci se zelenými dohromady. Nevoli projevili Bürgermeister („ztrácíme kontrolu nad mandátem, který jsme dostali od voličů“), Bém, Tlustý i Klaus. Pan prezident nám pro větší názornost vyčíslil procentní výsledky voleb oproti zastoupení stran v navrhované vládě. A usmál se, jako že tady něco nehraje. Z Klausových, Tlustého a dalších úsměvů mám dojem, jakoby si, pánové prominou, neuvědomovali, že červnové volby byly do poslanecké sněmovny a nikoli do vlády. Jakoby zapomněli, že ODS nezískala ve volbách – a tím ani ve sněmovně - nadpoloviční většinu a Topolánek si proto musí lámat hlavu nad sestavením koalice. „...v každé koaliční vládě je zisk menších koaličních partnerů větší, než by odpovídalo jejich zisku volebnímu“, řekl stínový ministr zahraničí Jan Zahradil. (I když už v roce 1999 na semináři o tehdejší politické situaci.) A dodal: „Nic se však nesmí přehánět.“ Co je ale přehnané a co není „vydírání“, jak to včera v Otázkách Václava Moravce nazval vysočinský drsňák? To se nedá sestavit do rovnice a nakreslit na tabuli. Tady vstupuje do hry tak zvaný koaliční potenciál. Neboli - v mluvě srozumitelné liberálním politikům i Zemanovi - zákon nabídky a poptávky. Vítězná strana nabízí koaličnímu partnerovi tolik křesel, nakolik si cení jeho významu pro uplatnění svého programu. Volební výsledky s tím mají málo společného, někdy dokonce vůbec nic. Jinak by byl prvorepublikovým premiérem i Henlein a v polistopadových vládách by seděli přinejmenším Grebeníček s Filipem. Z podobného neporozumění koaličním zásadám a ze stejných úst vycházejí i výtky vůči nominaci ministra zahraničí. Není podstatné, domnívám se, že zelení jsou malá strana; ostatně Schwarzenberg nikdy nebyl jejím členem. Důležitější je, že se Topolánek mohl až doteď na Bursíkovo vedení spolehnout. A zelení zase, předpokládám, počítají se Schwarzenbergovou pověstí nezávislé, nezkorumpovatelné a evropsky myslící osobnosti, což je i ve shodě s pravděpodobnými důvody, proč se poprvé dostali do parlamentu. Z jiného argumentačního soudku je Paroubkovo ujištění z 5.ledna, že ČSSD nebude s Topolánkem jednat „s ohledem na zásadní programové rozdíly a na nepřijatelné personální složení připravované vlády". Loni v srpnu řekl totéž upřímněji: „O trojkoalici nechceme ani slyšet.“ O žádné ohledy tedy nejde. Že Topolánkova vláda buď rovnou nedostane důvěru nebo bude kvůli nepatrné parlamentní většině nestabilní, je pravděpodobné. Že nás pak čeká pokus o stabilní vládu ODS s ČSSD, je téměř jisté. Následuje jednak stabilní nadávání na to, jak ruka ruku myje, jednak ujišťování, jak v Německu, Rakousku a jinde se velké koalice osvědčily. Jenomže já mám zkušenost jen s tou naší.