Sladké kouzlo nechtěného českého levicového deníku Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 7.8.2007 Vydáno dne 08. 08. 2007 (4554 přečtení) Misku broskví, okurek nebo rajčat jsem za vraty našeho podlužáckého domku našel už několikrát. Máme hodné sousedy. Vůbec ale netuším, komu poděkovat za sobotní pozornost. Za vraty ležely Haló noviny. Pro mě skutečná vzácnost. Kdy jsem naposled něco četl třeba od Jaroslava Kojzara? Snad v dobách jeho rudoprávních rozkladů o rockové hudbě. Teď pojednal pořad ČT 2 a jejího anonymního „památkářského odborníka“. (Uvozovky dodal Kojzar. Jedná se o Zdeňka Lukeše, historika architektury.) Takový může ovlivnit jen diváka, „který o věci nic neví.“ Kojzar však ví, že památky se nelikvidovaly jen za komunistů a že „v sousedním příhraničním Německu a Rakousku zmizely typické venkovské domy a dnes tu máme jinou, tedy německou, variantu brizolitu.“ Uznává, že obchodní dům na náměstí v Jihlavě je paskvil, „v té době však i jinde ve světě se rozhodovalo podobně.“ Jeho například šokuje pařížské Pompidouovo centrum nebo „bednové paláce“ v Bruselu. „Proč také o tom se v pořadu nemluvilo?“ Inu, protože „vládu vedou představitelé ODS“ a „zřejmě pod jejich moudrým vedením se Česká televize stále víc propracovává k neobjektivnosti.“ Objektivnost nabízejí Haló noviny i vzpomínkami Václava Jumra na Svátky práce. V Praze je od roku 1953 prožíval jako nádherné a pak v Hanoji jako krásné. Pěkné prý byly i „v roce 1974, kdy se situace natolik zklidnila (sic!), že se na Letenské pláni spontánně sešly desítky tisíc lidí. Vzpomínám na velkou skupinu herců z Národního divadla a v jejich čele na smějícího se Jana Libíčka s cedulí: Národní divadlo zdraví 1.máj.“ Potom byl Václav Jumr v Libyi, kde sice takový svátek nemají, „ale my jsme si vždy na velvyslanectví udělali jakousi besídku s krátkým proslovem a dětskou recitací a zpěvem Písně práce, abychom se poté kolektivně odjeli těšit z koupání ve Středozemním moři. Naši lidé byli v Lybii za prací a…nic zdeformovaného na naší interní oslavě neviděli.“ Navrch jsem si pročetl i Obrys Kmen coby sobotní inzertní přílohu Unie českých spisovatelů. Nejdelší článek Zdeňka Hrabici, Radar není Eva – ale tropí hlouposti, je pro natolik dříve narozené, aby jim při titulku hned naskočila Eva z černobílé filmové veselohry. Novější historii nám Hrabica radši zpřesňuje: „Je jiná doba než v časech Charty 77, Několika vět, 17.listopadu 1989, kdy umělci a studenti prosazovali sametový převrat, kdy byli zneužiti jako obrovská kulisa nastupující moci.“ Ještě pronikavější jsou Hrabicovy konkrétní příklady. Že například „čeští, ani slovenští a už vůbec ne polští celníci nedělali v čase perestrojky z Lidových novin žádnou vědu“, to musí být užitečná informace zvláště pro redaktora Rudolfa Zemana, který kvůli samizdatovým Lidovkám seděl v ruzyňském vězení s Jiřím Rumlem až do letenské demonstrace. A zatímco já poznal v Mladém světě Ladislava Smoljaka jako tichého spolupracovníka, u Hrabici je to „vojensky silně angažovaný, ambiciózní, horlivý khaki mozek a zupák… Takto hrubě autora, odmítajícího referendum o radaru, dodneška oceňují všichni ještě žijící pamětníci, tehdejší jeho studentští vojenští podřízení – katedristé, pozdější profesoři, pedagogové a umělci.“ Hrabica nejmenuje žádného, aby v ušetřeném prostoru líp vysvětlil, co „na vlnách kamuflovaného Českého rozhlasu 6 (alias Rádia Svobodná Evropa)“ vyhlašuje jiný obhájce amerického radaru, Jiří Ješ. „…že je to hlavně ruské nebezpečí, vůči kterému musíme s radarem a raketami spojit své euroatlantické síly.“ Ano. Ješ prostě nerozumí dějinám a proto je notorickým panikářem. Vždyť už v únoru 1948 byl ještě protikomunističtější než Ferdinand Peroutka. Závěry Hrabicovy antiradariády vysloveně hraničí s poezií: „Najednou to z některých leze (páté přes deváté) jako koza s chlupama.“ S osvobozující radostí nad tím, že jazyk Haló novin, nalezených za vraty, je závratný a výmluvný jako jejich obsah, je vděčně odkládám a jdu si své pocity ještě víc osladit hrozny přímo z naší zdi.