Za černými brýlemi rockového krále Mikiho Volka (21.5.1943 – 14.8.1996)

Autor: Jiří Černý (jiri.cerny@nacerno.cz), Téma: Články v novinách, Zdroj: Divadelní noviny, říjen 2007
Vydáno dne 07. 11. 2007 (27043 přečtení)




Zjara 1996 se v promítacím sále ČT na Kavčích horách na sebe spokojeně díval v právě dokončeném seriálu Bigbít. Tou dobou už spával po tramvajích. Pár týdnů poté zemřel. V žižkovském bytě našel nadporučík Václav Hradecký z výjezdové skupiny jeho tělo snad po deseti dnech, už v pokročilém rozkladu. Králem českého rokenrolu nazývali Mikiho Volka hlavně kamarádi muzikanti, aby mu udělali radost. Pokud jím kdy opravdu byl, vládl jen do roku 1965. Dalších třicet marně čekal, až začne znova vyprodávat Lucernu. Uvadl až do podoby předčasných stařen. Přitom by i dnes byl teprve ve věku Micka Jaggera, Lou Reeda a ypsilonského kapelmajstra Miroslava Kořínka. Byl by mladší než Bob Dylan i Paul McCartney.

Když měl dvaadvacet roků, nenašli jste v celé Praze rockera
divočejšího, milovanějšího a odsuzovanějšího. Na desky se dostal poslední ze všech, dávno po Bobkovi a Sedláčkovi. Sólové album nazpíval až po čtyřicítce.
Kolik je u nás bylo u nás zpěváků, kteří se dostali do textů svých nástupců? „a jak jsem v šoku nenápadně platil/Miki Volek mi umyl zbylá okna“, zpívají Tři sestry v písničce Pumpa. Nebo Žlutý pes v nejznámější Hejmově Modré: „Modrá je Raketa/ta moje holka/modrá je vzpomínka/na Mikiho Volka.“
Syn Františka Kožíka?
Volkovi začali bydlet v Praze, až když bylo Michaelovi patnáct. Narodil se v Uherském Hradišti a panují kolem toho dva mýty, oba kvůli jiným tamním rodákům. Zmínka o vzdáleném příbuzenství s dirigentem Zdeňkem Chalabalou je, pokud vím, ojedinělá, tudíž pominutelná. Zato o možném otcovství Františka Kožíka žertoval Miki několikrát. Autor Největšího z pierotů se o slečně Furyové, do které se zamiloval ve dvanácti letech, rozpovídal v dvoudílném dokumentu Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále. (Režisér Igor Chaun za něj právem dostal několik cen.) Opatroval její fotografie, citoval její dopisy a na přímou otázku řekl: „A nevadilo by mně to. Protože...měli jsme se tak rádi, že by se něco takového mohlo přihodit.“ Dopisy slečny Furyové Kožíkovi jsou ovšem o devět let starší než Miki. Každopádně se Kožík s paní Volkovou přátelil i v Praze a pro Mikiho svižně otextoval rockovou písničku od J.C.Fogertyho pod názvem Můj malej toulavej pes.
Rozhovor, který Chaunovi poskytl v září 1996 ve své vile v Malešicích, byl Kožíkův poslední. Paternitní otazník si za sedm měsíců odnesl do hrobu.
Mikiho matriční otec byl důstojníkem. Kam ho převeleli, šla celá rodina. Když ho v roce 1958 z armády vyhodili, hodně pil. V tom stavu ho v roce 1968 přejela buď tramvaj nebo invalida ve velorexu. Druhé verzi dával Miki přednost. Celý život se od malička točil okolo matky. V sedmi letech jí psal rýmované dopisy, podle jejího vzoru se učil hrát na klavír; až později i na kytaru a bicí.
Psala mu do školy omluvenky, když dopoledne z Vídně vysílali koncert Elvise Presleyho. Nosil jí nákupní tašku, ona ho občas vyzvedávala na Barrandově, kde pracoval v rekvizitárně a svou leností šel na nervy jinému parťákovi, básníkovi Pavlu Šrutovi. (O kus dál dělali Vladimír Mišík a Karel Černoch.)
Jednou za mnou nečekaně přišel domů na Spořilov v neděli ráno, a představil mi jakousi přítelkyni. To byl zrovna nejslavnější. Chvíli společensky blekotal, načež se dovolil, jestli může zavolat mamince. A řekl jí, že spal u mě a na oběd přijde včas!
Podle bubeníka F.R.Čecha, spoluhráče z Olympiku, měl v té době kapavku až sedmkrát do roka. „A pokud znal dárkyni, ihned také uváděl její jméno, příjmení a adresu.“ Není-li to pravda, je to dobře vypábeno. Spíš bych to u Volků ale tipoval na tvrdý matriarchát.
Miloš Forman kontra policie
Půvaby jedináčkova vývoje začaly článkem v Dikobrazu; vše, co Dikobraz na rokenrolu zesměšňoval, Mikiho přitahovalo. První singly mu posílala teta z Lince, německé. Teprve Pavel Sedláček, kamarád z pankráckého sousedství, ho poučil, že rokenrol se zpívá anglicky. Miki to prvně veřejně zkusil v sedmnácti. Potom propadl na soutěži zpěvákův Alfě, ale vyhrál mezi tanečníky. V osmnácti založil s Jirkou Bíbrem Šimákem (tím, co v australském exilu nahrál Krylovy Dopisy) skupinu, kterou nazvali Crazy Boys podle Haleyho hitu Crazy Man Crazy. Trému a vodovaté buličí oči – hrozně se za ně styděl - ukryl za černými brýlemi, jakými proslul nevidomý Ray Charles. Brýle ani tréma ho už nikdy neopustily. Ověsil se nápodobami zlatých řetězů a prstenů a narval do černých kožených kalhot a rudé košile. Jedenáctiletkou v Jeremenkově ulici se probrodil k maturitě. Na konzervatorní oddělení bicích ho nevzali.
Z koncertů Crazy Boys znám jen minutový zvukový záznam Tutti Frutti, úprku v autorském stylu černého Američana Little Richarda; Miki dokázal svůj chraplák, obyčejný rozsahem i barvou, kdykoli bravurně „přepnout“do halekavé fistule. Do sálu Merkur v Pařížské ulici se prý v neděli dopoledne chodilo hlavně na Crazy Boys. Na kytaru hrál šestnáctiletý Ladislav Štaidl, na reduťáckou basu po slavném bratrovi Ondřej Suchý. Mezi posluchači byli bratři Saudkové, Olga Schoberová, kameraman Ondříček a taky Miloš Forman. Závěr koncertů často obstarala Veřejná bezpečnost. Ale jednou ji Forman urežíroval: vletěl k aparatuře, vypojil kytaru a s Mikim prchli do auta.
Miki měnil spoluhráče, názvy kapel, sály, repertoár. Conway Twitty, Gene Vincent, Sam Cooke, Fats Domino, Jerry Lee Lewis, Chuck Berry, Muddy Waters – od každého zpíval, co se mu nejvíc líbilo, nikoho nekopíroval, rokenrol z něj lítal jak blesky z nebe. Chodilo na něj tolik lidí, že už nestačila ani Lucerna. Jemu musel stačit honorář 80 korun, víc tehdejší „amatéři“ dostat nesměli.
Když při semaforském Noc-turné v Lucerně mladí posluchači Volka vyvolávali a divadelním hvězdám házeli drobné, každý věděl, že rokenrol je tu. I když v převleku za bigbít nebo absurdní „pásmo jazzových melodií“.
Suchý se Šlitrem pověřili svého režiséra a dramaturga Karla Mareše, aby s nejlepší pražskou skupinou Olympic a dvacetiletým textařem Jiřím Štaidlem připravil v Semaforu písničkové pásmo amerických i českých rokenrolů Ondráš podotýká. Už předtím ale do třetí Zuzany angažovali (vedle Karla Gotta) i kytaristy Ladislava Štaidla, Petra Brožka a Pavla Sedláčka na písničku Život je pes.
„Do kolen!“
Model tří rockerů s kytarami se stal i logem Rychmanova a Blažkova filmového muzikálu Starci na chmelu. Na rozdíl od tří ateliérově vážných tvrďasů nastojato se Volek během svých pěti čísel v Ondrášovi – tady ovšem v obleku a s kravatou - vyřádil. Mladí diváci křičeli „Do kolen!“, recenzenti žasli. "... po přestávce mohl snad nadaný, ale velmi neukázněný zpěvák M. Volek celou stavbu 'zvrhnout' svými přídavky." (Jaroslav Přikryl ve Večerní Praze 13.11.1963). "... obvyklý nevkus a 'show' bigbeatové hvězdy (?) M. Volka a zesilovače zapojené na permanentní fff" (Josef Kotek v Hudebních rozhledech 1964, č.1).
Na výzvu redaktora Jiřího Bajera jsem tehdy do progresivních Divadelních novin (1964, č.20) napsal o koncertu v Lucerně: "Po Lauferovi přichází Miki Volek, milovaný davem, odsuzovaný hudební kritikou jako 'showman'. (Ach, ten náš výklad cizích slov!) Nemá křeč v prvním taktu, do varu se dostává zvolna. Nebaletí. Má rytmus v patě, ve špičce, v kolenou, v ramenech a především v hlase. Zpívá silou a elánem, který je zcela imunní proti všem výtkám primitivismu a čehokoli jiného. Kdyby ho bylo slyšet, byl by to skutečný big beat. Nepředstíraná radost z prudkého rytmu, z jadrné melodie, z možnosti 'odvázat' se na chvíli od všeho ostatního.“
Kdybych přiznal i Mikiho pády na zem a zpívání vleže, poštval bych na něj kulturní inspektory a možná i policajty.
Díky dlouho zakázanému filmovému minidokumentu Ivana Soeldnera Horečka (1964) si dnes můžeme kdykoli ověřit, že Volek předběhl dobu. Definoval novou, rokenrolovou profesionalitu. O čtyři roky později na beatovém festivalu v Lucerně zpíval vleže i Petr Novák. To už ale Miki nebyl v Olympiku.
Se vpádem Beatles a Rolling Stones zanikla sláva sólových pionýrů rokenrolu. „Nenávidím Beatles, protože mi vzali chleba," opakoval od té doby Miki a pokoušel se o revivaly. Poprvé s Bobkem, Roklem a Růžkem. Říkali si Old Boys. Mikimu bylo třiadvacet.
Čtenář Stalinovy dcery
Hostoval pak leckde, u Gotta, Country Beatu a v roce 1967 znova v Semaforu, ve hře Tak co, pane barone. Byl zvyklý pít, a nejen na kuráž. Bratislavský zájezd korunoval prokopnutím výtahu v Carltonu. Díky Šlitrovi ho neposlali domů, musel zaplatit 700 Kčs. Šimek s Grossmannem je vybrali do krabice s nápisem MONARCHA. Ale dál to nešlo. "Ty ses zbláznil! To nemůžeš ve dvě v noci střílet bráchovi v hotelu za dveřmi z poplašňáku!" marně mu domlouval Ondřej Suchý.
V roce 1969 Mikiho spolu s fotografem Lojzou Valentou zavřeli v NDR na třináct měsíců, i kvůli memoárům Stalinovy dcery. Po návratu to zkoušel i jako dýdžej, někdy se ale těžko trefoval do drážky. Jako zpěvák se zas našel až v roce 1974 se skupinou Tranzit. Je to slyšet i z koncertního alba The Complete Rock And Roll Collection (1998). Pracoval v Národním technickém muzeu na Letné, oženil se a začal studovat na Filozofické fakultě.
Petr Janda vymyslel celorepublikové koncertní turné Čtvrt století rock´n´rollu i albový záznam Rock And Roll (1981) tak, aby Miki zazářil.
O to trpčí byl návrat do všedních dnů. Prvně se Miki objevil na psychiatrii u docenta Pavla Pavlovského v roce 1981. „Jeho intelekt byl zjevně nadprůměrný, jeho postřehy okolí byly vtipné, výstižné, hovořit s ním bylo vždycky potěšení.“ Mikiho pobyty na Albertově se prodlužovaly. Ani lékař nevěděl, jestli pacient začal dřív s alkoholem nebo drogami. Poznal ho už s obojím.
Mezitím se předčasnému invalidnímu důchodci zhatilo studium i manželství.
Zvláštní případ bylo jeho první a poslední studiové album Miki Volek. Miki Volek? Miki Volek! (1984). Dramaturg Pantonu Michal Bukovič se při natáčení učil poznávat rozdíl jednoho panáka: „Když ho neměl, nemohl, když měl moc, taky nemohl...Poslední dubnové dopoledne byl v takové pohodě, že z šestnácti písniček přezpíval jedenáct.“
Bukovič i Eda Krečmar přetextovali klasické rock´n´rolly vtipně a do pusy, Mikimu bylo výtečně rozumět, studiová kapela Pavla Fořta nic nezkazila. Přesto to nebyl „ten“ comeback. Na rozdíl třeba od Bobka nenacházel Miki v češtině osobitost a důraz. Jakoby se na ni tolik netěšil.
Závěrečné jednání královského dramatu je obsahem druhého dílu Chaunova dokumentu. Vstupuje do něj někdejší dětský herec (Mrkáček Čiko) Filip Menzel a jeho známí coby Mikiho obdivovatelé, mejdanoví parťáci a především nezištní kamarádi: osamělému, od jater až po klouby nemocnému exkráli dávali důvod proč ještě žít. Vodili ho na kratičká vystoupení a před důležitějšími u něj Filip radši spal, aby se Miki neopil. Z toho, co Chaun použil z Menzelova soukromého dokumentu, je nejsilnější scéna, kdy zesláblý Miki na několikrát zháší svíčky narozeninového dortu.
Na důstojný pohřeb se složili mnozí včetně Gotta a Ládi Štaidla. Petr Novák okamžitě obrátil celou peněženku a ještě se omluvil, že nemá víc než tři tisíce. U katafalku pozdravili Mikiho Volka naposled Yvonne Přenosilová a Pavel Bobek.
Mikiho hudební duše odlétla neporažena. Ještě pár týdnů před smrtí pěkně s klavírem frázoval a poslední akord nikdy neodbyl.