Vídeňské korzování mezi Tizianem a Picassem Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 04.12.2007 Vydáno dne 04. 12. 2007 (4170 přečtení) Jestli se zlobil vážně nebo jen dělal bububu, to se u Gustáva Husáka těžko poznávalo. Každopádně na začátku své podubčekovské éry komentoval zadrátování Československa rozčileně: „Hranice nie sú korzo, aby sa tu voľakto prechádzal!" Aby si Bratislavané odskakovali do Vídně na kávičku. Zlý sen komunistického tajemníkoprezidenta je všední skutečností. Do Vídně jedeme, kdy se nám zachce. Během pátku jsem tam s výpravou žižkovské střední UMPRUM prošel tři výstavy a bloumal si po chuti. Třebaže Albertina je budova rozložitá, výstavu Od Moneta k Picassovi jsem tam procházel hříšně rychle, abych ušetřil čas na „muzikantské“ zastávky. Vzpomínám při nich i na Karla Kryla. Zkraje svého exilu mi posílal samé pohlednicové reprodukce hudebníků nebo aspoň nástrojů. Rozněžňoval jsem se nad tím, jakou mu to musí dát práci. A teď tu vidím hudební motivy skoro na každém kroku. Chagallův loutnista by byla milá pohlednice pro Jirku Tichotu; ve svých mimospirituálových časech koncertoval coby loutnista i v Rusku a plakátovali ho v nadživotní velikosti. Hm, pohlednici jsem nenašel, Kryl asi hledával líp. Ljubov Popova – pro mě předtím neznámá – namalovala své zátiší s kytarou jako pětadvacetiletá. Deset let nato zemřela na spálu. Jak asi vypadalo meziválečné sovětské zdravotnictví? Napadlo někdy Aristarcha Lentulova, kolik představ může vyvolat jeho rozžhavený Červený most v Carycinu z roku 1918? Včetně představy masového vraha, po němž město přejmenovali na Stalingrad? Do jaké poválečné plochosti se ruské malířství propadlo z roku 1935, kdy Alexandr Rodčenko roztočil svému zelenkavě růžovému Žonglérovi na každé ruce talíř a na nose číši? Picassovu Nahou ženu s flétnistou a ptákem, v roce 1967 už dávno ne kubistickou, jsem špatně znal z několika notně namodralých reprodukcí. Ve skutečnosti obrazu vévodí sytá bělost. A pro změnu „můj“ další objev, Christian Rohlfs, Pán ve fraku a tanečnice. To se v roce 1912 opravdu na parketu objevila nahá kreolka? Skoro dvacet let před pařížskými banánovými sukénkami černé Američanky Josephiny Bakerové? Nebo tančila pouze ve zjitřené fantazii expresionisty, kterému v pětadvaceti letech amputovali nohu? Ženské ležící akty Gustava Klimta jsem si prohlížel dlouze a nevěřícně. Ten kresebný styl a celá kompozice, přece... „To si myslíš, že snad John Lennon neznal Klimta?“ Dcera prostě mé podezření chladně odmítla. Já trvám na svém: znal neznal, dejte si ty akty vedle sebe. Liverpoolskému výtvarníkovi to neubírá na zručnosti, ale na původnosti. Čím míň toho člověk zná, tím víc radostí na něj ještě čeká. Toulouse-Lautrecova Elsa, zvaná Vídeňačka, mě účesem dvou esíček nad čelem vrátila do měšťanské idyly. Jeho Žokej stojící ve třmenech, měl i v zadním pohledu víc dynamiky než celá dragounská bitevní plátna. A kvůli Gazelle, běloušovi s lidsky stařeckým pohledem, asi začnu pátrat, jaké koně ještě Toulouse-Lautrec vybásnil. O patro výš jsem nahlédl do Umění po roce 1970. (Albertina je ze všech někdejších obytných habsburských paláců zkrátka největší.) Zaujalo mě skoro všechno, nejen obrovskými rozměry. A za domácí úkol jsem si poznamenal: Markus Lüpertz, narozen 1941 v Liberci. Vedle Heinze Edelmanna, tvůrce beatlovského filmu Žlutá ponorka, další dosud neobjevený příběh někdejšího našeho krajana. Cestou na Pozdního Tiziana do Umělecko historického muzea jsem projevil obdiv bance naproti císařskému Hofburgu i Františku Josefovi I. Ani jemu se architektura Adolfa Loose, posmívaná „mříž od kanálu“, nelíbila. Aby se na ni nemusel dívat, mlčky se přestěhoval do jiného křídla. Někteří vladaři jsou i majestátně zdrženliví. Tiziana spojuji, chtě nechtě, automaticky s plátnem Apollo a Marsyas. Kvůli Michnové, Kalandrovi a Petrovi, kteří coby trio Marsyas pozvedli český folkrock. Navíc mám Tizianův obraz nakoukaný z arcibiskupské obrazárny v Kroměříži, odkud si ho Vídeň půjčila. (Žádné strachy, celá výstava je pojištěna na osmnáct miliard korun. Platil by je rakouský stát.) Svou laickou samotu jsem kvůli Tizianovi vyměnil za průvodní slovo. Historik umění Peter Kováč je vlastně artžokej. Na pár obrazech osvětlí techniku i dobu. Moc pěkně. Aspoň pro mě. Zpátky jsme hranicí projeli bez zastávky.