Tryzna za (nejen) ranní poznámky Ivana Hoffmana Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 08.01.2008 Vydáno dne 08. 01. 2008 (5189 přečtení) Byli spolu skoro dvanáct let denně krom víkendů. Na Silvestra se rozešli. To by byla rána pro jakoukoli dvojici. Natož pro Radiožurnál a jeho ranního komentátora Ivana Hoffmana. Nejposlouchanější ze stanic Českého rozhlasu dávala Hoffmanovi příležitost, o jaké se většině novinářů v životě nezdá. Kolik by se ale mezi námi našlo těch, co by noc co noc vymysleli téma, zhustili je do třiadvaceti řádků, bez únavy přečetli a vyspalým posluchačům nabídli k snídani čerstvou myšlenku a neokoralou češtinu? Nejde mi o to, jak často souhlasím s komentátorovými uzávěry, ale s jeho vztahem k faktům a k posluchačům. Nemám proč se radovat, pokud to samé, co já, říká samolibý hulvát. Hoffmanovy komentáře mě svým vypracováním těšily napořád, svým vyzněním často. Když za ně dostal Cenu Ferdinanda Peroutky, přál jsem ji jemu i Radiožurnálu. Bohužel, ani nejprestižnější ceny nepřinášejí v Českém rozhlasu některým nositelům štěstí. Práci, za kterou byli vyznamenáni, záhy ztrácejí. Reportérka Lenka Jaklová nebo hudební dramaturg Jiří Dohnal by mohli vyprávět. A teď také Ivan Hoffman. Ten ovšem i ve své poslední, silvestrovské poznámce, zůstal nad věcí, až do konce loajální své stanici: „Momentálně nic nenasvědčuje tomu, že by mělo cosi propuknout v týdnech a měsících, jež jsou bezprostředně před námi. A asi se hodí říct, že to je spíše dobře. Ty osudové osmičky v naší moderní historii vesměs vystavily společnost zkouškám, ve kterých někdo obstál, jiný selhal.“ Pokud jsem něco nepřeslechl, byl jsem s ostatními rozhlasovými koncesionáři postaven novým vedením stanice před hotovou věc. Nová ředitelka Radiožurnálu Barbara Tachecí plně vyčerpala svá rozhodovací práva. Mlčení, jímž se v Hoffmanově případu zahaluje a nechává za sebe na internetových stránkách mluvit Jana Rosenauera, nepovažuji za dobrý start její nové koncepce. Ta odtažitost ostře kontrastuje se zažitou atmosférou Hoffmanových vystoupení, zato se pozoruhodně skládá v nový celek s dnešní podobou ranního vysílání, jak ji 2.ledna čerstvě popsal posluchač Karel Kratochvíl: „...opakování jinglů s názvem stanice nebo jménem moderátora do omrzení, hudební podkresy přehlušující mluvené slovo, rozhovor s meteorologem špatně sestříhaný na hlášení teploty vzduchu, ustřižené hlášení Zelené vlny, zprávařka bez znalosti užívání rázu v češtině, šustění novin a bodré předávání slova mezi moderátory...“ Bodrost, chtěná roztomilost, technická nepřipravenost – to vše bych omluvil u nováčků, kteří stavějí základy na zelené louce, ale proč ve slušně zaběhnutém Radiožurnálu? Protože se vedení Českého rozhlasu bojí dalšího poklesu poslechovosti? Ondřej Neff říká naplno (LN, 4.1.2008): „Je tam souvislost s politickým tlakem a úplně nesmyslná politická objednávka na větší poslechovost.“ Tak či onak, rozjezd Barbory Tachecí za údajným vzorem BBC zatím nebezpečně připomíná jak ušlechtilou ideu, s níž kdysi Vladimír Železný získal televizní licenci, tak i to, co z pak z Novy udělal. Vedle poslechovosti je druhým zaklínadlem změn vyváženost. Hoffman dostal od Radiožurnálu nabídku přesunout komentáře na podvečer a dělit se o ně se čtyřmi novináři. Odmítl to. (Já v roce 1976 taky, když mé recenze v Melodii byly shledány nevyváženými.) Hoffman je jedním z posledních zbývajících novinářů, který má čistý štít z totalitních časů; jako zakázaný písničkář, novinář, občan. Který ale taky předvedl, co umí i ve svobodné soutěži. Vychoval si své posluchače a je mu jen pětapadesát. Zkrouhnout jeho rozhlasové možnosti na pětinu není nabídka, ale urážka. Anebo notorická neschopnost docenit význam osobnosti, jež své charizma nebuduje na překotné drzosti, ale na vytrvalé slušnosti. Nepochybuji, že Hoffman dostane nabídky odjinud. Ostatně při nastalém žánrovém rozostření jednotlivých stanic Českého rozhlasu si lze Hoffmanovy komentáře představit téměř kdekoli, počínaje Českým rozhlasem 2 – Praha. Pokud jde o současný Radiožurnál, možná mu pomůže návrat staronového šéfredaktora Alexandra Píchy z místa amerického zpravodaje. Ne snad proto, že za Píchy přišel (na pozvání generálního ředitele Vlastimila Ježka) do redakce Hoffman, ale proto, že tehdy Radiožurnál věděl co chce.