Touha po Rusku, které se směje, zpívá a neduní Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: HN 13.05.2008 Vydáno dne 13. 05. 2008 (2137 přečtení) Gogol a Čechov by si minulý týden Moskvu užili. Zato mě, víc romantika než satirika, u televize zaskočila. Nejdřív imperátorským pathosem středeční prezidentské inaugurace. Nekonečný záběr na Dmitrije Medveděva, osaměle kráčejícího dlouhou chodbou, dokonce připomenul začátek Bondarčukova velkofilmu Waterloo. Zatímco tam ale boty důstojníků nesly Bonapartovi kapitulaci, v Kremlu si malý muž šel v lakýrkách pro moc a slavnostní kanonádu. Napozítří se Rudým náměstím rozehřměly i tanky. Aby tolik neponičily dlažbu, měly – Gogol by to líp nevymyslel – tzv. bačkorové pásy. I tak to prý radnici stálo 1,5 miliardy rublů. Prostě to nesmělo být jiné než grandiózní; slovy oficiálních médií. V&W říkávali nejbalšojší. Co kdyby ale začalo na přehlídku pršet? Poručíme větru, dešti. Oblaka předem rozeženeme. Zjednodušeně: nad mraky vypustíme tekutý dusík se sloučeninami stříbra či obyčejného prachu z cementu. Okamžitě začne pršet nebo sněžit. A během přehlídky už bude sluníčko. Jenomže se to musí udělat i daleko od místa, kde má být povinně hezky. Loni už kvůli tomu přišla z okolí Moskvy jedna žaloba. Děti chtěly slavit v parku začátek školního roku, ale uměle jim zapršelo. „A v Moskvě se vesele slavilo," stěžoval si tatínek novinář Izvestijím. Zatímco pro oficiální Rusko byla oslava vítězství ve druhé světové válce šedesátá třetí, část omladiny si ji v plné parádě užila prvně. Jako třeba Nikita: "Jednou chci být důstojníkem FSB," sní o práci u ruské tajné služby. Je mu třináct a končí třetí třídu jedné z dvanácti moskevských kadetek. V celém Rusku jich je stovka, v 90.letech to bylo jen třicet. Aby toho všeho nebylo málo, v pátečním rozhovoru pro HN Michail Gorbačov taky řekl: „Musíme se teď bát Čechů. Spojili jste se s Amerikou. A to je pro nás vážné a nebezpečné.“ Nám pak poradil: „Víc než Ruska byste se měli bát sebe.“ Pokud se přidržím svých zkušeností, mnohem víc než Ruska se dnes bojím, vážený Michaile Sergejeviči, o Rusko. Ani ve svém nejtvrdším, nenávistném a dobyvačném sovětském období mi Rusko nezprotivilo svou řeč, literaturu, hudbu ani sport. V pražské Sovětské knize jsem si kupoval ruské desky, knihy o hudbě, časopis Krugozor. Dokonce i Wildovy pohádky jsem prvně anglicky četl v snadnějším, moskevském vydání. Výborný anglicko-ruský frazeologický slovník je u nás doma stále jedním z nejpoužívanějších. Jako sportovní novinář jsem nadšeně tlumočil mezi sovětskými a kanadskými hokejisty. Při Závodě míru jsem nejradši jezdil v autě s Tokarevem a Semjonovem. Ne kvůli internacionalismu; prostě jsme si měli víc co říct než s novináři z Rudého práva. Ani po srpnovém vpádu 1968 jsem nepřestal hrát lidem v klubech pásky s Bulatem Okudžavou a Vladimirem Vysockým. Ještě přibyli Galič, naživo Žanna Bičevská, Saša Dolskij a mnozí jiní. Za naše národní ponížení jsem se nemstil na Rusech ani na ruštině. A jak by to třeba v posádkovém městě Olomouci šlo snadno! Od dětství v sobě chovám Rusko jako pokladnici obrazů a zvuků. Od pana Pjaskovského z pravoslavného chrámu, který mě za války kreslil a přitom mi vyprávěl Puškinovy pohádky, až po architekta sportovních zařízení Vladimira Kujbyševa. Syna toho, co bývával druhý nejdůležitější po Stalinovi a pojmenovali po něm město. Pak náhle zemřel v bolestech po večeři v Kremlu. Vláďa mi to kdysi svěřoval šeptem. Zažil jsem pražský koncert violoncellisty Mstislava Rostropoviče i operní představení se sopranistkou Galinou Višněvskou. Když jsem pak četl v jejich exilových pamětech, jak se spolu seznámili vlastně tehdy v Praze, naivně jsem se radoval: A já byl při tom taky. Bájil jsem si, že po pádu železné opony si budeme ještě blíž. Někdy ano. Ruští zpěváci zdobí naše operní domy. Mladé Rusky zaplavily světové tenisové turnaje. Naši hokejisté hýbají ruskou ligou. Ale CD s Okudžavou ani DVD s klaunem Leonidem Jengibarovem nám v Praze žádná ruská instituce nenabídne. Ano, existuje komplet třiceti Vysockého disků. Rozhlasový zpravodaj Martin Dorazín mi ho koupil na černém trhu v Moskvě. A když Gorbačov promluví o české kultuře, tak nám sdělí, že Švejk by nechtěl americký radar. S některými Rusy, bohužel, si nerozumím.