Jak československá Deska desek málem vůbec nevyšla Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře Vydáno dne 30. 12. 2008 (5319 přečtení) První album Karla Kryla, Bratříčku, zavírej vrátka, dodnes zůstává československou Deskou desek za čtvrtstoletí 1965-1990, nejlepší z vydaných patnácti set. Ledaže by hudební kritici rozhodli v nějakém novém hlasování jinak, než oněch šestapadesát v anketě, kterou koncem roku 1990 uspořádal časopis Rock & Pop. Kryl tehdy zvítězil před Pražským výběrem, mišíkovským Kuřetem v hodinkách a prvotinou Ivy Bittové s Pavlem Fajtem. Těžké porodní bolesti zakoušela – nikoli náhodou – všechna čtyři alba. Ale zrod Bratříčka se téměř podobal zázraku. Už sám nápad s albem byl v posrpnovém Československu donkichotský, ostatně můj. Zrovna touhle dobou před čtyřiceti lety jsem ho chtěl vzdát. Vyrukoval jsem s ním v ediční radě Supraphonu hned na podzim 1968. Všichni mi zdvořile naslouchali, přece jen jsem byl spoluautorem rozhlasové hitparády Dvanáct na houpačce. Nicméně ten namítal to, jiný ono, ředitel Jaroslav Šeda váhal a okupační čas běžel. Strohá fakta byla proti. Především Kryla skoro nikdo neznal. Přestože koncertoval už od roku 1962. Nejdřív jen na Teplicku; po návratu z vojny objížděl jako krajánek svazácké kluby a nahrával pro ústecký i ostravský rozhlas. Z tehdejších povinných kvalifikačních zkoušek vyšel jako „horší amatér poplatný vzorům“. Svými písničkami nenadchl ani známější folkaře: Nevidomá dívka připadala Vladimíru Mertovi teatrální, Bratříčka ocejchoval Jaroslav Hutka rovnou jako sračku. Tři Krylovy nahrávky vyřadili z rozhlasové Houpačky sami posluchači. Blízko k postupu měl jen Král a klaun, ovšem v uhlazenějším podání Arnošta Bracháčka. Někteří odborníci snímkům vytýkali technické nedostatky. Vysvětloval jsem, že Kryl nedostal v Ostravě k nahrávání pořádné hudební studio a že jsem tamnímu redaktorovi Miloši Zapletalovi vděčný i za to nevyhovující. Nejradši bych býval odsekl: „Kdybych pořád hlídal zvuk, tak doteď nevysíláme Hvězdu na vrbě ani žádného Petra Nováka.“ Jako spásu jsem uvítal výsledky 50.Houpačky. Z možných 14 200 hlasů dostal Bratříček 8 134, jen o 176 míň než první Lady Carneval s Gottem. A příště už vyhrál. S ediční radou to nepohnulo. Pouze navrhla kompromisní výběrové album více písničkářů. Připadalo mi nanicovaté. Ostatně jako já sám sobě v ten čas. Už bez odhodlání, spíš ze setrvačnosti, jsem nabídnul svůj nápad řediteli Pantonu Janu Hanušovi. Oslovit oficiální svazové vydavatelství v čele se skladatelem vážné hudby, to už bylo čiré zoufalství. Pan Hanuš se ale zachoval jak pohádkový rek a řekl ano. Na lednovou schůzku jsem Krylovi přinesl do Malostranské kavárny dvě tvrdé kartičky, na každé devět písničkových titulů aneb albovou stranu A i B. Samé ostravské nahrávky. (Nebýt Zapletala, co později vedl Marii Rottrovou, Olympic i soutěž Miss ČR, nebylo by ani alba Bratříčku, zavírej vrátka.) Shodli jsme se s Krylem na čtrnácti. Ze čtyř, které jsme po krátké domluvě vyřadili, později tři vyšly na dalších albech, jen Stéblo pšenice na žádném. Nejsilnější a nejlíp zazpívané melodie – na nic jiného jsem při sestavování Krylova prvního alba nedbal. Doteď si myslím, že písničky jako Jeřabiny, Salome, Anděl, Morituri te salutant, Pieta a dokonce i ona titulní jsou nadčasové. A že Kryl je silnější jako písničkář než jako básník. Vydat album zpěvákovi, který předtím neměl ani singl, bylo, tuším, unikum. Stejně jako doba výroby. Běžně trvala rok. Bratříček vyšel, a navíc s nezvyklým laminovaným obalem, za necelé dva měsíce. Kryl chtěl na přední stranu reprodukci své olejomalby, která visívala v redakci rozhlasového Mikrofóra. Nechal se naštěstí přesvědčit, že lepší budou fotografie od Josefa Koudelky. (Zelenočerné příšerky si dal až na exilové album Maškary.) Původně měl být jiný i můj průvodní text. Na žádost Jiřího Macka jsem ho neochotně pozměnil a v duchu hudral na editorovu ustrašenost. Protože mám schovaný i originál, vidím, že jsem byl trdlo: konečná verze „pro Macka“ je hutnější i ostřejší. Však mi její závěrečnou větu Kryl uštěpačně předhazoval v našich hádkách: „Z krásné lži nám nová naděje nevyroste.“