Z trosek Hollyho letadla povstal budoucí rokenrol

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 03.02.2009
Vydáno dne 03. 02. 2009 (2577 přečtení)




Co se stalo před padesáti lety, považuji někteří komentátoři za největší tragédii v dějinách rockové hudby, srovnatelnou jen s rozchodem Beatles. Na „den, kdy zemřela hudba,“ vzpomněl i americký písničkář Don McLean v roce 1971 svým osmiminutovým hitem Miss American Pie.

V jednomotorovém čtyřsedadlovém letadle The Beechcraft Bonanza, které se po půlnoci 3.února 1959 zřítilo poblíž Clear Lake, ve státě Iowa, zahynuli sedmnáctiletý Ritchie Valens, sedmadvacetiletý Big Bopper a dvaadvacetiletý Buddy Holy. Big Boppera čekala na konci jejich společného turné zlatá deska za singl Chantilly Lace, Valensova Donna byla v USA čtvrtá nejprodávanější a Holly mohl převzít rockové žezlo po Elvisu Presleym, který nastoupil dvouletou vojenskou službu v NSR.
S nápadem na přelet přišel Holly. Měl už dost dlouhých přejezdů studeným autobusem a chtěl mít i čas dát si vyčistit oblek. Únorovým sněhem a mlhou pilotoval najaté letadlo nezkušený mladík. O dvě další místa se losovalo, letět chtěli skoro všichni muzikanti.
Z dnešního českého pohledu ta událost vybledla ještě víc než moje padesátileté výstřižky z Melody Makeru. Onehdy mě zpovídala rozhlasová moderátorka a předpokládala, že písničku Miss American Pie složil Bob Dylan...
O moc lepší to nebylo ani v Anglii. Před třiceti lety nás v londýnském kině na premiéře The Buddy Holly Story nesedělo ani dvacet. Přitom Gary Busey titulní roli hrál i zpíval přesvědčivě.
Nesporná zůstává jen Hollyho odezva u „menšinového publika“, hudebníků a publicistů. O málokterém rockerovi bylo napsáno tolik rozborů a tak málo povrchností.
Je o čem psát. Holly jako první – či jeden z prvních - hrál v triu kytara, basa, bicí (jako pozdějí Cream, Jimi Hendrix nebo Nirvana), skládal i textoval, zdvojoval playbackem svůj hlas i kytaru, použil smyčce. A taky ho ani nenapadlo zapírat krátkozrakost a brýle. (Po něm to měl třeba Elvis Costello už lehké.)
Buddym Hollym začalo odumírání starého modelového řetězce populární hudby: skladatel – textař – aranžér – zpěvák – doprovod – producent. Po neúspěšném nahrávání u velké firmy DECCA změnil Holly i studio a natáčel u svého manažera a spoluautora Normana Pettyho.
Mezitím kapitáni nahrávacího průmyslu z posledních sil vyráběli náhradníky Presleyho.
„Z uměleckého hlediska Holly mrtvý není a nikdy nebude,“ dovozuje Michael Gray v kníze Song And Dance Man, The Art of Bob Dylan. „V určitém smyslu byl a je lepší než Elvis Presley; ve vrcholné formě byl jeho hlas první trvalou uměleckou hodnotou, první univerzální výpovědí vytvořenou v populární hudbě.“
Gray považuje u Dylana hollyovskou inspiraci za podstatnou. Nebýt Hollyho, složil by Dylan svoje písničky I Want You nebo When The Ship Comes In? Nahrál by alba John Wesley Harding nebo Nashville Skyline?
Nedylanovsky vážně se vyznává i sám Dylan: „Hudba z konce padesátých a začátku šedesátých let, kdy byla tak zemitá, taková hudba měla pro mě smysl. Zpěváci a hudebníci, se kterými jsem vyrůstal, přesahují pouhou nostalgii. Buddy Holly a Johnny Ace jsou dnes pro mě stejně cenní jako tenkrát.“
Beatles si dali své „hmyzí“ jméno podle Hollyho skupiny Crickets (cvrčci), nahráli jeho Words Of Love a stylově z Hollyho několikrát čerpali, od I´ll Follow The Sun až po One After 909. (Paul McCartney skoupil práva na Hollyho skladby.) Rolling Stones měli jeden z prvních hitů s jeho Not Fade Away. Natočili ji i Grateful Dead, Rush a Supremes, na koncertech uváděli Dylan, Springsteen, Tom Petty, Patti Smithová i James Taylor.
Krajním a přece šťastným příkladem Hollyho žáka je Pavel Bobek. Nazpíval na desky Oh, Boy a Rave On, v repertoáru měl dalších devět „hollyovek“, nechal si od Jana Kaplického poslat všech sedm Hollyho alb, kopíroval svůj vzor notu od noty – a po několika letech se češtinou prozpíval ke zcela jinému, vlastnímu stylu.
V dnešních soutěžích supertalentů by Buddy Holly propadl. Nehřměl ani nesametil, spíš opravdu cvrčel, vysoko a tence. Jako zamilovaní středoškoláci z jeho textů. Ale byl to tvůrčí rocker z jednoho kusu a z jeho rytmického napětí se mohli pominout i černoši v newyorském Appolu.
V roce 1986 ho jmenovali do rockové Dvorany slávy. Dylan i Beatles ho tam měli už dávno.