Tři tažní koně antiúnora: Kantor, Milota a Urban Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny, 01.12.2009 Vydáno dne 01. 12. 2009 (3003 přečtení) Koncert pro všechny slušný lidi – to znělo sympaticky. Ladislav Kantor mi o tom nápadu řekl už v létě 1989. Že umí organizovat nejen svůj a Cerhův C&K Vocal, ale i jiné věci, tím byl Kantor pověstný. Třeba Michalu Prokopovi doporučil hráče, skladatele i textaře, vlastně mu nastartoval nejlepší zpěvácká léta. Jenže pro „slušný lidi“ měla se špičkou českého rocku a folku zpívat i Marta Kubišová. Slíbil jsem pomoci s konferováním. Že by na koncertu směla zpívat Kubišová, jsem věřil tak napůl. Nakonec 3.prosince přišli do Sportovní haly před mikrofon i Karel Kryl a Ivan Jirous, čerstvě propuštěný z vězení. Po revoluci si pak Václav Havel vzal Kantora na Hrad jako ředitele sekretariátu. Ani generálního ředitele České filharmonie prý Kantor nedělal v letech 1993-95 špatně, jak mi později řekl předseda její správní rady Ivan Medek. Za nejsilnější z Kantorových počinů ale dodnes považuji demonstrace. Měl velké slovo při výběru zpěváků, uměl najít i sportovce a zvukaře. Klapalo to. Lidé na náměstích zpívali, nezmrzli a přicházeli znova. Skleslého jsem ho zažil jedinkrát: v pondělní stávkové ráno. Večer předtím i jeho poděsili – podobně jako Havla – někteří zpovykaní studenti a herci, kteří vytýkali Občanskému fóru, že akce na Letenské pláni „neměly režii.“ Bez kameramana Stanislava Miloty si revoluční zákulisí neumím představit vůbec. To on přerušil vyjednávání s vystrašeným ředitelem Lidového nakladatelství povelem „Jdeme!“ a prvně dovedl Havlovu družinu až k balkonu Melantrichu. Každý den nás tam pak hnal v uzavřeném hloučku, jen občas zvolal „Stát! Sednout!“ Aby si reportéři mohli vyfotografovat ty předáky, co zůstali vztyčení. Při nejdůležitějších jednáních nebyl, protože hlídal přede dveřmi, aby revoluční mozky nikdo nezdržoval. Svou profesionální autoritou krátil a brzdil i slavné řečníky. Když se rozpovídali, plazil se po kolenou na balkon a rázně zatahal za kalhoty i exministra zahraničí. Milota taky dokázal jako žádný jiný tvrdě, jasně a bez hysterie kohokoli zkritizovat, i Václava Havla. Z hradních služeb ostatně odešel po pěti měsících sám. Představoval si vládnutí jinak, s menším leskem a větším odříkáním. Stejně tak se později vzdal členství v Radě ČT, když se mu zdála zpolitizovaná. Nadace Charty 77 nemohla svou Cenu Františka Kriegla za občanskou statečnost, projevenou bez ohledu na osobní prospěch a možná rizika, udělit vhodnějšímu chlapovi. Nápadnou a chytrou tvář Jana Urbana by každý reklamní odborník nabídl zástupům, jenže právě tento pedagog, publicista a historik se balkonům vyhýbal. V kruhu přátel z disentu mnohé vymyslel, podle východoněmeckého vzoru taky navrhl název Forum (Havel doplnil Občanské), ale většinu času proseděl u telefonu a počítače. Patřil k nemnoha odborníkům, co byli na převrat připraveni. Společně s Petrem Uhlem a Petrem Pospíchalem zastupoval Československo ve Východoevropské informační agentuře, která vznikla už v prosinci 1988. Dokud se věřilo, že na Národní třídě byl opravdu zabit student, volal tu zprávu Andreji Sacharovovi do Moskvy a pak i do celého světa. Mluvil úsporně a věcně. Zprávy přijímal a předával, málokdy komentoval. Sametová revoluce v něm měla živou telekomunikační centrálu. Než jsme se vrátili z demonstrací zpátky do našeho zakouřeného podzemí, Urban a jeho spolupracovnice už pochytali ze světa spoustu novinek, většinou povzbudivých. Netipoval za presidenta Havla (ani já ne), ale ocenil pak Michaela Kocába, který onen odvážný pozdně noční návrh prosadil. Ne náhodou napsal Jan Urban s jedním z nejmladších revolucionářů, Šimonem Pánkem, knižní rozhovor Extrémy a lidé blízcí. Ten název se hodí pro oba. Být takovým lidem nablízku jsem pociťoval jako veliké štěstí.