Z bloku 01: Dylanův dlouhý dech Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Dojmy z koncertů a divadel, Zdroj: Jiří Černý, 13.06.3010 Vydáno dne 13. 06. 2010 (5369 přečtení) Kolikrát jsem viděl Boba Dylana na koncertech? Snad jedenáctkrát? Vojta Lindaur, zakladatel Rock&Popu, prý sedmadvacetkrát. Každopádně jsme se shodli, že páteční pražský v O 2 Aréně patřil mezi těmi „našimi“ k vůbec nejlepším. Především: signály z Bratislavy nelhaly, Dylan byl čtrnáct dní po svých devětašedesátinách plný chuti užít si pódia. Když vstal od kláves, pomáhal si jako kytarista i drobnými tanečky, víc než do země se díval do tváří spoluhráčů ba dokonce i publika. Taky nepamatuju, že bych ho dřív někdy zastihl, jak si počká, až se k refrénu přidá publikum. (Just Like A Woman.) Zpíval stejně waitsovským chraplákem jako na posledních albech, ale s pronikavějším zvukem, překvapivě srozumitelnou výslovností a úctyhodnou dechovou oporou. Ze tří nástrojů, které vystřídal, jednoznačně exceloval na foukací harmoniku. Pokud jde o klávesy, pořád jsem spíš nakloněn věřit, že hlavně artróza ho k nim zahání tak často. Na kytaru toho umí mnohem víc. Věřil si – on, celoživotně pronásledovaný pódiovou nervozitou – od samého začátku. Jakoby věděl, že jakmile otevře ústa v Rainy Day Women, „everybody must get stoned“. Po následné Lay Lady Lay, jedné z mých nejmilovanějších, už jsem nepochyboval, že celý koncert bude stát za to. Zažil jsem, když v roce 1995 Dylana coby předskokana skupiny Grateful Dead dvě třetiny washingtonského stadiónu Roberta Kennedyho odzívaly. A nebyl špatný – jak jsem si pak zpětně ověřil i z živého záznamu. Zaplať Pánbůh za páteční pražské publikum. O důvod víc, aby sem Dylan co nejdřív přijel znova. Praotec amerického folku Pete Seeger se před čtyřiceti pěti lety mýlil, když odsoudil Dylana za zběhnutí k rokenrolu. Koncert Presleyho i Beatles nám osud odepřel, ale Dylanova kapela nám to vynahrazuje.