Faust jako divadelní šperk Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Dojmy z koncertů a divadel, Zdroj: Hospodářské noviny, 12.12.2011 Vydáno dne 12. 12. 2011 (4025 přečtení) Ten okamžik je příznačný pro zvnitřnělý, obdivuhodně přirozený projev titulního představitele i pro celé pojetí Fausta v newyorské Metropolitní opeře, které bylo v sobotu přenášeno do celého světa: německý tenorista Jonas Kaufmann po hlavní árii a polnicově kovovém vysokém c usedá zády k publiku a vzhlíží k Markétinu domu. Ne nadarmo se Gounodova opera v Německu nazývá Marguerite. Markétčina láska, hřích a spasení jsou nade všechnu Faustovu vášeň, vojáckou pevnost jejího bratra Valentina a cynické manipulátorství Mefistovo. Aby toto věčné téma odstrojil z líbivé romantiky, kanadsko-americký režisér Des McAnuff přesadil děj z Německa šestnáctého století do Francie po první světové válce, otevřel překvapivě moderní, leč nevtíravou scénu už při předehře, vypustil ve Valpuržině noci všech sedm velkooperních baletních čísel, doktoru Faustovi nedal stařeckou parukou, Markétce místo kolovrátku vymyslel šicí stroj a jakmile zazněl nějaký lyrický motiv naděje, promítl její tvář ve warholovském zvětšení na horizont. Čtyřiatřicetiletá moskevská sopranistka Marina Poplavská je Markétkou bez subretní aury, prostou a čistou ve zvuku i pohledu. Divák věří, že i Kauffmanův podmanivý Faust ztrácí jistotu a Mefisto ho musí k Markétce postrkovat. Manažerský satan vychází Renému Papemu naprosto celistvě a osobitě, ještě líp než třeba jeho Boris Godunov; což je důležitější než recenzentův pocit, že rondo o zlatě i serenádu zná i s průraznějšími basisty (včetně Karla Bermana v Jirešově televizním Věčném Faustovi.) Mezi takovými spoluhráči pak Valentinovi v podání Russella Brauna trochu přebývá gestické sošnosti a jeho barytonovému lesku by slušela i vázanější kantiléna, především v modlitbě. MET po roce převzala z londýnské Covent Garden divadelní šperk, i s kanadským dirigentem Yannickemm Nézet-Séguinem, který ve druhém jednání zadýchal i sboristy.