Kouzelný ostrov je plný pokladů

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební recenze, Zdroj: Hospodářské noviny 23.01.2012
Vydáno dne 23. 01. 2012 (1846 přečtení)




Aby světový tenorista slavil jednasedmdesátiny (!) v plné hlasové formě na jevišti, natož v Metropolitní opeře, to se téměř vymyká nejen divadelní historii, ale i zákonům laryngologie. Pro Plácida Dominga, který na této scéně prvně stanul už v roce 1966, přitom bylo tamní sobotní představení barokního pasticcia Kouzelný ostrov přirozené jako třeba jeho „výlety“ do barytonových rolí.

Stejně bezproblémově se do repertoáru MET vřadila i sama starobylá forma pasticcia. Výběr z hudebních čísel osmi skladatelů, především Händela a Vivaldiho, beze švů a vtipně spojil Jeremy Sans svými novými anglickými texty a libretem na volně pojaté motivy ze Shakespearovy Bouře a Snu noci svatojánské. Tandem režiséra a scénografa zopakoval svou nápaditou úspornost i hravost z listopadové Satyagrahy (hlediště se často smálo), dirigent William Christie nepotřeboval k orchestrální svižnosti ani taktovku a zpěváci perlili jeden jak druhý. Nejvíc kreolská sopranistka Danielle de Nieseová jako skřítek a nejpřekvapivěji debutující čtyřiadvacetiletý Kanaďan Elliot Madore jako Lysander. Baryton jako zvon.
Pokud první, poněkud natažená polovina Kouzelného ostrova někdy připomínala kostýmovaný koncert, druhá mířila k rozpletení čarovných dějů příměji, taky díky živelné choreografii Graciely Danielové.
Ani pravidelný návštěvník českých přenosů - do třiadvaceti kin s celkovou průměrnou návštěvou tři až pět tisíc - si možná neuvědomil, že jeho soboty s MET načínají už šestý rok. (První byla 15.prosince 2007.) Leckterý si za tu dobu zvykl i na záznamy opakované v dalších kinech a na DVD; k mání bývají zhruba za rok a je jich už na šedesát.
Finiš sezóny 2011-12 se blíží a dramaturgie MET nasadila do závěrečných čtyř z celkových jedenácti večerů osvědčené tituly, hvězdy i provokující tvůrce.
Nejbližší, 11.února, patří Soumraku bohů a má dotvrdit Wagnerovo výsostné autorské postavení i mezi tradičnější částí posluchačů. Dirigent James Levine jím zakončí tetralogii Prsten Nibelungův, určitě jeden z největších počinů své čtyřicetileté kariéry v MET.
Obdivovatelé barytonu i uhrančivého zjevu sibiřského rodáka Dmitrije Hvorostovského si užijí obojího jak v Ernanim, tak v závěrečné La Traviatě. Dvakrát Verdi, dvakrát náročné srovnání, přinejmenším se stovkami nahrávek. Postavení Hvorostovského v MET se začíná blížit slávě jeho největších předchůdců v historii. Což je v dnešní době, tak bohaté na hlasové virtuózy ze všech myslitelných, i „neoperních“ koutů světa, obtížnější než kdykoli předtím.
Pro operní fanoušky až dráždivý může být na závěr sezóny pomyslný souboj tenorů. Vedení Metropolitní takřka pravidelně sází na jistotu Marcella Giordaniho (Ernani). Jako partner jiné hvězdné jistoty, sopranistky Anny Netrebkové v Massenetově Manon, bude mít příležitost dokázat svůj mladodramatický tenorový zápal Piotr Beczala, opora curyšské opery, vynikající reprezentant polské pěvecké školy, nástupce legendárního Jana Kiepury.
Poslední večer této sezóny odpoví 14.dubna na otázku: Může německý režisér Willy Decker vstoupit se svou salzburskou inscenací La Traviaty z roku 2005 do stejné řeky i v New Yorku? Bude divák dýchat s mileneckou dvojicí Natalie Dessay/Matthew Polenzani jako při televizním přenosu s Netrebkovou a Villazonem?
Starosti to jsou ovšem krásné.