Nohavicovi pro CD Tenkrát? Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební nahrávky, Zdroj: CD Jaromír Nohavica: Tenkrát, sleevenote Vydáno dne 30. 05. 2013 (2564 přečtení) Všechno je relativní. Když například publicista Gabriel Gössel blahopřál do Kanady k narozeninám Jiřímu Traxlerovi, nestor českého swingu si povzdechl: „Kdyby mně tak bylo osmdesát!“ Tehdy mu táhlo na stovku. Nakonec mu do ní chybělo sedm měsíců. Všechno je relativní. Tak Jarkovi Nohavicovi prý je 7.června šedesát. A mně se to zdá jak včera, když jsme si koncem března 1982 poprvé podali ruku v zákulisí porubského folkového Kolotoče. Chvíli nato Jarek prvně v životě zazpíval pro festivalové publikum. To mu ještě nebylo dvacet devět. Hodně na začínajícího amatérského písničkáře, málo na profesionálního textaře. Už dva roky předtím pomohl Marii Rottrové textem Lásko, voníš deštěm, aby ze skladby She´s Gone, zapadlé na béčkové straně singlu britských heavymetalistů Black Sabbath, udělala bezmála svůj největší životní hit. Pro severomoravské zpěváky populární hudby toho otextoval víc, o tamních rockových skupinách ani nemluvě. První text pro ostravský rozhlas napsal už v osmnácti, taky díky svému otci, který tam pracoval jako redaktor. V duchu jsem tenkrát nad jeho texty pro známé zpěváky mudroval: Kryl to zrovna není, ale možná nějaký nový Vladimír Čort. Netušil jsem, že Nohavica chodíval do „lidušky“ na housle i teorii, sám to zkoušel na kytaru, flétnu a heligonku po dědečkovi a v gymnaziální skupině už skládal vlastní melodie. A z té své nevědomosti jsem při očekávání jeho zpěvácké premiéry dospěl k obavám, že Nohavica jen rozmnoží řady textařů, co rádi zpívají, civilně, snesitelně, ale vcelku zbytečně. Takových odmocnin z Jiřího Suchého. Jarek tenkrát v Porubě ještě ani nedozpíval první písničku - a já překvapením a radostí dýchal zhluboka. Slyšitelně a očividně si věřil, soustředěný, klidný, přirozený. A nade vším krásně vyslovovaná čeština. Nejpěkněji se mluví na Valašsku – třeba Věra Galatíková, Ludvík Vaculík, František Pavlíček nebo Janek Rokyta – a Jarek býval jako dítě často u Velkých Karlovic, odkud je jeho maminka. Po velkém třesku v Porubě byl nový písničkář na roztrhání. U žádného folkového zpěváka před Jarkem ani po něm jsem nebyl svědkem tak rychlé kariéry. Ani tak okamžitých malérů s kulturními inspektory, agenturami, stranickými orgány. (Nejen tiskovými). Žádný nový Čort. To spíš další Kryl. Podobnosti s kroměřížským rodákem? Bohatý slovník. Spisovná čeština ve většině textů i řečech mezi písničkami. Pohledy do historie. Dokonalé rýmy a vůbec přesná forma. Talent pro silné melodické motivy. Naprostá nedotčenost angloamerickým folkem. (Přesto, že ho oba znali.) Blízkost východním inspiracím, najmě polským a ruským. Návaznost na českou poezii, především tu nezpívanou. Žádná hra na pobratimství s publikem. Strohý pódiový řád: využití koncertního času, žádná zahřívací kola a filozofování, žádné příběhy ze života, ani jiná úporná snaha o kontakt s publikem. Popularita v Polsku, podpořená i živými, zpěvnými překlady s tamními interprety: u Krylových písní zejména Antoninou Krzysztońovou, u Jarkových celou plejádou polských zpěváků a herců na dvojdisku Świat wg Nohavicy (2008). Oba jsou i rytíři milostných zpěvů a zpívající komici. (Krylovi už bohužel nezbyl na obojí čas.) A oba vyzrávali – jak několikrát dali najevo - ve stínu i slunci Vladimíra Merty. Na univerzitách se o nich píšou bakalářské i magisterské diplomky. I ve Švédsku. A ještě podobnost největší, hraničící s nerozeznatelností: přesnost, důslednost, pracovní svědomitost. (I tu chacharštinu v písničce Až to se mnu sekne si Nohavica nechal raději pojistit jiným krajovým písničkářem, Pavlem Dobešem.) Jen hlasově je Jarek míň nápadný než Kryl, s ne tak osobitou barvou, s menším objemem i rozsahem. Umí si pro sebe ovšem psát tak, aby i zvukově vypadal co nejlíp. A nadbývá i Jarkovo zaujetí sportem. To neměl Kryl v písničkách nikdy. (I když jeho prvním stálým mnichovským zaměstnáním kuriózně bylo místo sportovního redaktora.) Z úradku šťastných náhod, mezi něž počítám i osobní přátelství s oběma písničkáři, mi bylo dopřáno cti a štěstí sestavit a prosadit první album Krylovo; vyšlo jen o fous před cenzurním zátarasem, v únoru 1969. Zkusil jsem si to zopakovat i s Nohavicou v roce 1988 pro semaforské spřízněnce v Jonáš klubu. Jenže normalizační temno a strach nepustily můj tehdejší dvojalbový výběr koncertních nahrávek Z domoviny a Jakube na světlo. Pár let nato už Jarkovi začala vycházet alba oficiálně a já si svoje normalizační dramaturgické naivity založil hluboko do archívu. Jinam se už nehodily. Ale všechno je relativní. I Nohavicovi se každých deset let nachýlí zatraceniny – řečeno s Voskovcem. To si pak sice stokrát můžete i s jeho dalšími kamarády v čele s Karlem Plíhalem dělat ze slezského barda aneb těšínského tragéda srandu, ale najednou vás společnost EMI osloví, abyste z nahrávek, které pro ni natočil, když mu bylo mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti, vybrali jubilantovi album a napsali průvodní text. Vlastně jsem takový text napsal už za normalizace, v září 1986. Chtěl ho po mně Stanislav Zárybnický řečený Houla, rakovnický traťový dělník, dobrý trampský textař a ještě užitečnější editor. Totální amatér, plný lásky a písmácké pečlivosti. Nejlepším písničkářům, které tehdejší nakladatelé ignorovali, Houla pořádal, přepisoval na stroji a vydával v samizdatu sbírky jejich textů. I Krylovi, Mertovi nebo Nohavicovi. Ten nohavicovský sborník jsem dal Václavu Havlovi k padesátinám. Ve svém textu Pokora nepokořeného – pokud vím, u nás pak vyšel až v plzeňském Portýru 7/1989 – jsem taky napsal, že „strach ze samoty, z té vnitřní, nejhorší, prosvítá hned několika Nohavicovými texty, těmi z nejlepších.“ To bylo Jarkovi třiatřicet. Koho by napadlo, že nejhlubší a nejdrásavější písně má ještě před sebou? Jestliže sametový převrat snad některým písničkářům vzal nepřítele a tím i silné téma, jemu ne. Když jedné noci dokončil sebezpytného Mikymauze, vzbudil svou ženu Martinu, jak to dělává, když myslí, že se mu písnička povedla. Martina mu to potvrdila a šla spát, aby ráno nachystala do školy Lenku (nar.1980) a Jakuba (1982). Nevím, kolikrát tehdy Jarek ještě Martinu budil. Podle CD Mikymauzoleum a Divné století soudě, asi víckrát. Jestliže jsem si tenkrát hrozně přál, aby se můj kamarád, věčně o sobě pochybující hrdina i dezertér, zbavil alkoholu, ale zároveň jsem měl strach, aby se zároveň „nevyléčil“ i z nápadů a temperamentu, oddechl jsem si dvakrát. Dodnes Jarek abstinuje a obě alba zůstávají nejsilnějšími, jaká kdy nahrál. S výjimkou svých poznámek na starší koncertní verzi Darmoděje (1989) Jarek Nohavica nikdy neměl na žádném albu komentář. Já se na tenhle třicet let nevědomky rozcvičoval našimi vzájemnými dopisy a esemeskami, ale třeba ne dost. Všechno je relativní. Ať máš, Jarku, i po zatraceninách někdy proč budit Martinu.