Když Hansard vyje na měsíc Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Dojmy z koncertů a divadel, Zdroj: Hospodářské noviny 22.08.2013 Vydáno dne 29. 08. 2013 (2700 přečtení) Po dvaadvaceti letech českých koncertů irského písničkáře Glena Hansarda se to očekávalo: také úvod svého úterního vystoupení na terasách Jízdárny Pražského hradu krajansky daroval dalšímu objevu dublinské písničkářské scény. Lisa O´Neillová s trochu nosovým, dřevně folklorním hlasem a rošťáckým půvabem Červené karkulky si od piana i kytary skromně uzpívala své. Hned po ní začal Hansard písní Say It To Me Now, sám s kytarou. Zatažené nebe od začátku hrozilo prochladlému terasovému publiku slejvákem. Nakonec jedinou bouří tříhodinového večera rozpoutal Hansard. Vlastně trojjedinou: hlasovou, kytarovou a pohybovou. Co ubral z žertování s publikem, to přidal své skupině Frames. Jako kdyby všech jeho jedenáct muzikantů nabilo současné turné po Americe a Evropě ještě větší energií, než obvykle vydávají. Vedle framesovských stálic, kytaristy Roba Bochnika, houslisty Colma Mac Noc Iomaira a tříčlenné rytmiky, se blýskly smyčce tří Irek a především žestě. Sólo afroamerického čahouna Curtise Fowlkese vnukalo vzpomínku na obdivuhodné partnery Armstronga nebo Fitzgeraldové z požehnaných šedesátých let jazzové Prahy. Posluchačský zážitek se neměří podle etap ani žánrů, ale podle husí kůže. JAK ZVUČIT ROCK VENKU? A přece při všem prostoru, jaký poskytl spoluhráčům, na Terasách kraloval Hansard. Zpíval suverénně jak dvacetiletý Presley, divokým roztancováním připomínal Little Richarda, přecházel od rocku k folku nebo soulu s frajerskou marnotratností zeppelinského Roberta Planta. Zlehka a nečekaně Hansardovi vyšla i předělávka motownského „korunního prince“ Marvina Gaye, taneční Baby Don´t You Do It. Té noci mu přál i koláčovitý měsíc v úplňku. Mezi siluetami novogotických diviznových věží svatovítské katedrály se sunul warholovsky pomalu a Hansard si k němu z bujnosti i zavyl. Kdo ale zcela nepodlehnul souhře těchto kouzelných náhod i takřka mystického keltského talentu, často musel zaslechnout i rozmlžený zvuk, „kouli“, namísto jasných a vzájemně sladěných barev. Sóla zněla čitelněji než kapela vcelku. Z tohoto srovnání vycházely líp předchozí koncerty v pražské Arše. ZPÍVAJÍ ÚPLNĚ VŠICHNI FRAMES Nebyl by to ovšem rozdávačný, pokorný Glen Hansard, čistá irská katolická duše, aby během šesti přídavků znovu nepozval za mikrofon Lisu O´Neillovou, houslistu Colma a v závěrečné Auld Trinagle dokonce i rovné, krásně obyčejné hlasy skupinových techniků. Kdo měl pusu ke zpívání, ten si zanotoval šedesát let starou, zlidovělou písničku irského radikála Dominica Behana o vězeňském zvonění. Co na tom, že ji už nahráli Pogues, Dubliners i Dylan a Bono ji loni zpíval v New Yorku s Hansardem. O Glenově sólovém albu Rhythm And Repose napsali loni v The Rolling Stonu, že je to zatím to nejlepší, co kdy Hansard udělal. Dodejme: krom koncertů. Za pár týdnů začnou Frames v Chicagu nahrávat. Podaří se jim zvěčnit, čeho jsou teď plní? The Frames Terasy Jízdárny Pražského hradu 20.srpna 2013