Alba o Vykolejené, kytaře megafonové drsnosti, věčných blues, a rychlíkové cestě Brno – Praha.

Autor: Jiří Černý (jiri.cerny@nacerno.cz), Téma: Články v novinách, Zdroj: Vital, č.1/2017
Vydáno dne 18. 03. 2017 (1486 přečtení)




Kdy naposled vyšlo album tak objevných českých milostných písniček jako je Vykolejená od skupiny JABLKOŇ? Název si bere ze skladby Marie je. „Marii se líbí Adam/Ten, ve kterém pramení chtění/Vkládá mu ovoce do lačných úst/a do myšlenek pokušení/V ráji už na ně čekají/A když Adam s Marií vejdou/hned pod první jabloní/Marie stává se Evou/A Marie je vykolejená“. V prostřední sloce se Marii líbí David, v poslední Josef.


Stavbou tato Marie připomíná Cohenovu Suzanne. Jak je jablkonímu pěstiteli Michalu Němcovi vrozené, i texty jiných, Zuzany Wirthové a Marie Puttnerové, opět vybral i zhudebnil jakoby vyrostly na stejném stromě. Stud před sentimentem zahnal třeba i návratem k staršímu „železářskému“ zvuku. Sólový zpěv Marie Puttnerové, Michalův i jejich společný se stejnou měrou podílejí na celkovém vyznění alba: nesoutěží s instrumentalisty. Klidným soustředěním zdůvěrňuji každé slovo. Každé za to stojí.

Nevím o elektrické kytaře tolik, abych odhadl, proč se k nejpopulárnějším hráčům nikdy nezařadil i Angličan JEFF BECK. Proč ho víc oceňují odborníci. Jeden z jeho partnerů, českoamerický klávesista Jan Hammer, mi tvrdil, že Beck je trémista. Kdoví. Při Beckově prvním pražském koncertu v červnu 2011 jsem byl svědkem úžasu Michala Pavlíčka, Luboše Andršta, Michala Prokopa a dalších. Na studiovém albu Loud Hailer (Megafon) sice Beck nevyvažuje sopečná čísla žádnou fotbalově operní medovinou typu Nessun dorma, ale každé jeho sólo je zážitek. Skoro všechny skladby s ním psaly zpěvačky londýnské skupiny Bones: Rosie Bonesová texty a Carmen Vandenbergová hudbu. Drsné polomluvě Bonesové asi víc přijdu na chuť až si přeložím texty. I kdyby tohle album nedostalo gramofónek, prestižní cenu Grammy (byla by už Beckova devátá), věřím, že časem ještě nabude na účinu.

Úplně odjinud je album Blue And Lonesome (Smutný a opuštěný), kvůli němuž se po jedenácti letech zase vrátili do studia legendární ROLLING STONES, coby skupina vlastně pětapadesátiletí. Od EP z roku 1964 je to jejich první počin z pouze převzatých skladeb, hlavně ale jediné ryze bluesové album. „Kameny“ se tu nevalí na Prahu ani jinam, zato si bluesují doslova „z voleje“; tucet skladeb afroamerických autorů natočili za tři dny. Titulní blues bylo kdysi prvním singlem nejslavnějšího rockového harmonikáře Little Waltera, předčasně zemřelého v roce 1968. Závěrečné I Can´t Quit You Baby (Nedokážu to s tebou skončit) složil Willie Dixon, který si až do roku 1992 užíval tantiém, jež mu jeho písničky vynesly za předělávky od Dylana, Hendrixe, Cream, Queen, Doors a jiných včetně současných Rolling Stones. Škoda, že právě teď konečně nevetknuli i do své oficiální sestavy afroamerického baskytaristu Darryla Jonese. Před dvaadvaceti roky k nim nepřišel z Kotěhůlek, ale od čaroděje moderního jazzu Milese Davise.

Jaké znáte irské zpěvačky? Sinéad O´Connorovou, Enyu, možná Moyu Brennanovou ze skupiny Clannad? Podobně zajímavých jsou v té zemi, kde žije o dvě třetiny lidí míň než v Česku, desítky. Někdy i lepších. O tom netřeba přesvědčovat ty, kdo už v Česku viděli LISU HANNIGANOVOU a vposlouchávali se do jejího potůčkově čirého a ztišeného dívčího hlasu, stále zahleděného do příštích nadějí. Na třetím sólovém albu At Swim (Při plavání) zpívá Hanniganová jako před rokem 2007, tedy při spolupráci na dvou albech Damiena Rice a občasném hostování vedle Glena Hansarda a Chrise Christophera: spíš polohlasně, střídmě. Nejprostší podání v nejdokonalejší podobě. Tóny skromné jako brnknutí kytary nebo banja.

Za MARTINA EVŽENA KYŠPERSKÉHO, šestatřicetiletého brněnského písničkáře a kytaristu, nadto takřka renesančního všeuměla, mluví už třeba názvy některých alb jeho domovské skupiny Květy: Jablko jejího peří, Kocourek a horečka, Střela zastavená v jantaru nebo Bílé včely. Kyšperského čtvrté sólové album Vlakem je opravdu „jenom“ o jedné cestě rychlíkem z Brna do Prahy. Během ní je taky vymyslel. Studiová nahrávka je ovšem velice a případně zaumná. Jak Kyšperský vyznává, „celé tohle album je věnováno Alence Černé, která mi s ním zásadním způsobem pomohla, aniž by se dočkala jeho vydání. Miluju tě.“