Netrebková v přenosu z Met odkryla hloubku Oněginova neštěstí

Autor: Jiří Černý (jiri.cerny@nacerno.cz), Téma: Dojmy z koncertů a divadel, Zdroj: Hospodářské noviny
Vydáno dne 24. 04. 2017 (590 přečtení)




Ačkoliv vznikla na motivy Puškinova románu ve verších Evžen Oněgin, případněji by se Čajkovského nejhranější opera měla jmenovat Taťána. Zvláště v newyorské Metropolitní opeře, kde Taťánu opět zpívá a hraje Anna Netrebková. Při sobotním přímém přenosu si návštěvníci kin v 77 státech už podruhé během čtyř let užili téměř nezměněnou inscenaci, kterou sem britská režisérka Deborah Warnerová přenesla v roce 2013 z Londýna.


Třebaže to byl přenosový debut pro ruské sólisty Elenu Maximovou a teprve třicetiletého Alexeje Dolgova i pro o čtyři roky staršího londýnského dirigenta italského původu Robina Ticciatiho, nejvíc se předem probírala neúčast hvězdného Dmitrije Hvorostovského, v krátké době znova postiženého mozkovým nádorem.

Sibiřského barytonistu zastoupili Mariusz Kwiecień, kterého publikum jako Oněgina už znalo, a Peter Mattei. Také tento vysoký Švéd zpíval Oněgina v Met před čtyřmi roky, ale ne ve stejném obsazení jako Netrebková.

Tradičně obdivuhodnou hlasovou přitažlivost a technickou úroveň sólistů nasadila hned na začátku mezzosopranistka Elena Zarembová jako statkářka Larinová. Její dcery Taťána a Olga se k ní skutečně hodily typově i hlasově. Vůbec celé první dějství včetně sborů vonělo turgeněvovským venkovským klidem. Jen host Oněgin, kterého si k Larinovým přivedl básník Lenskij, byl na souseda, natož přítele podivně odtažitý.

Když se barytonista Mattei chystal na Oněgina, označil tu roli za jednu z nejošidnějších. Prý by ho mohl hrát Bob Dylan: kdekdo ho zná a nikdo vlastně neví, co je zač, vstoupí do místnosti a vzbuzuje v lidech nejistotu.

Matteiův Oněgin dokonale zpívá, ale trochu úžeji hraje. Zřejmě v souladu s režisérkou zdůrazňuje svou citovou podchlazenost. Poté co vrátí Taťáně její milostný dopis, odchází a chroupá jablko. Do tak tvrdého realismu nezapadá ani Čajkovského romantismus. Třeba závěr Oněginovy árie "Já kdybych klidné svoje žití" s parádivou výškou v pianissimu namísto nízké alternativy.

Až teprve v krátkém dvojzpěvu před soubojem s Lenským zazní také v Matteiově barytonu váhavost a soucit. A jako už nejednou přeladila na svou výrazovou strunu jiné partnery, rovněž v tomto Oněginovi nakonec odkryje hloubku jeho neštěstí Anna Netrebková jako Taťána, teď už kněžna Greminová. Nejde o to, jak se jí hlavní hrdina vrhá k nohám a kácí se po Taťánině odmítnutí jeho pozdního citového probuzení. Přesvědčivější je několik Oněginových posledních zpívaných vět. V nich je láska a spása.

Pro pamětníky objevného pražského výkonu Galiny Višněvské v roce 1955 byla sobotní Taťána Anny Netrebkové ještě výraznějším dokladem očistné síly Čajkovského opery. Pro kohokoliv pak návratem k vlastnímu zjitřenému mládí. Při dopisové scéně Taťány divák nemyslel na oblé a lesklé tóny vrcholové světové sopranistky, ale na věci mezi nebem a zemí.

K celistvému dojmu z tolikrát prověřené inscenace přispěli ovšem téměř všichni. Slovenský basista Štefan Kocán sice vůbec neměl jako kníže Gremin "šedou hlavu", ale svou árii přednesl brilantně a vyrovnaně v celém rozsahu. Při zpěvu Lenského "V tomto domě" sice těžko nevzpomenout, jak dirigent Walerian Bierdiajew kdysi přiměl Bena Blachuta zazpívat ono místo úchvatným pianissimem, ale Dolgov s lennonovskými brejličkami přesvědčil chlapeckým rozčarováním z Olžiny koketerie.

Dirigentovi Robinu Ticciatimu nejlíp zněly ryze instrumentální pasáže a sólové zpěvy. Jestliže sbory někdy nechal, aby silou vítězily nad barevností, s instrumentalisty a zpěváky přímo dýchal.