V Belliniho Normě mají hlasy duši

Autor: Jiří Černý (jiri.cerny@nacerno.cz), Téma: Dojmy z koncertů a divadel, Zdroj: Hospodářské noviny 09.10.2017
Vydáno dne 09. 10. 2017 (250 přečtení)




Hlas, hlas a stále jen hlas – nazval kapitolu o éře bel canto Harold C.Schonberg v knize Životy velkých skladatelů. Držitel Pulitzerovy ceny by se v newyorské Metropolitní opeře během zahajovacího představení dvanáctého ročníku přímých přenosů do světových kin asi divil.


V pražském kině Světozor už předjali prosincové desáté výročí českého vstupu mezi sedmdesát zúčastněných států a legendární mezzosopranistka Soňa Červená coby paronka přenosů stručně nažhavila publikum na velký zážitek. A to opravdu byl.

Ne náhodou se Norma stále vrací na jeviště MET.

Třebaže z belcantového trojhvězdí italských skladatelů toho Vincenzo Bellini v porovnání s Donizettím a Rossinim napsal nejmíň, z jedenácti oper, které dokončil před svým předčasným skonem ve třiatřiceti letech, jeho Norma jakoby lety od premiéry v roce 1831 nabývala na kráse. U nás si jí všimli Škroup, Smetana i Dvořák. Za jednoho ze svých předchůdců uváděl Belliniho nejen Donizetti, ale i sám Verdi. Dokonce Richard Wagner, proslulý oponent italské hudby, prohlásil, že v Belliniho operách je „čisté srdce spojené se slovy“. Tedy ne „stále jen hlas“.

V nové inscenaci anglický režisér Sir David McVicar především odmítnul možnost jakkoli aktualizovat příběh z předkřesťanské Galie okupované Římany. Hrálo se v pradávných lesích i kostýmech. Soupeření Normy, dcery druidského kněze Orovesa, s její družkou Adalgisou o lásku římského prokonzula Polliona, odsunulo do pozadí všechny náboženské a vlastenecké motivy. Otevřel se tak široký prostor dokonalým zpěvákům, vznešenému sboru a orchestru, pevně i citlivě vedenému milánským dirigentem Carlem Rizzim.

Newyorská MET už s belcantem dlouho nemá žádné problémy, Rossini a Donizetti se tu dávají napořád a s úspěchem. Přesto bylo nové nastudování Normy mimořádné.

Od americko-kanadské sopranistky Sondry Radvanovské se v titulní roli pochopitelně očekávalo maximum. Před čtyřmi roky jejím prostřednictvím v MET debutovala. Už tehdy ji kritika přirovnávala k slavným Normám včetně Callasové a Zinky Milanovové, mimochodem meziválečné zpěvačky pražských operních scén. V minulé sezóně tu zářila ve třech operách Donizettiho. Milovníci klasického belcanta byli v sobotu uneseni jejími nejtiššími, a přece dramatickými tóny, i výrazově proměnlivou koloraturou. Radvanovská každým svým vstupem mocně naplnila něhu, vášeň i bolest, jež Bellini do hudby vložil. Nebylo třeba čekat až na slavnou árii Casta Diva.

Pěvecky i herecky jí byla rovnocenná mezzosopranistka Joyce DiDonatová. Typově křehčí, zranitelnější, hlasově dívčí a vzácně bezprostřední, byla jako Adalgisa na první pohled i poslech přesvědčivou sokyní Normy.

Maltskému tenoristovi Josephu Callejovi, známému i z českých pódií, hlas zjevně sílí i nabývá na barvitosti a celkové jistotě - s výjimkou úvodních krajních výšek. Představitelsky je ovšem role citově labilního Polliona už v libretu ošemetná. Callejovo poněkud jednoduché frajerství úplně neladilo s citovou přesvědčivostí obou jeho lásek; hudebně s nimi naštěstí souznělo líp.

Angličan Matthew Rose i v menší úloze Orovesa ukázal pravý zrnitý bas.

O Vincenzovi Bellinim jako předstupni k Verdimu jsme se dozvěděli jen to nejhezčí.