Od potemnělé Giddensové přes plamenného Planta, hledače Smrže, písničkáře Nejezchlebu, nestárnoucího Younga až po úspěch Kronos Quartetu v Táboře

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Články v novinách, Zdroj: Vital 12/2017
Vydáno dne 26. 12. 2017 (1379 přečtení)




Když pro vás píšu o nových albech, snažím se vybírat hudbu nejlepší, ale i pestrou. Poprvé za dva a půl rok vám přesto už podruhé doporučím jedno stejné jméno, americkou písničkářku RHIANNON GIDDENSOVOU. Působivější mezzosoprán jsem za posledních pět let ve světovém folku, gospelu, blues nebo soulu nepoznal. Ať spustí jakoukoli písničku v libovolném žánru, vznítí ve mně plamen, jaký jsem v životě pocítil jen několikrát.


Z tuctu písniček si jich na svém druhém sólovém albu Freedom Highway (Dálnice svobody) devět napsala sama. Většina obstojí třeba i vedle bluesové klasiky The Angels Laid Him Away od zvěčnělého Mississippi Johna Hurta.

Sedmdesátník ROBERT PLANT už dávno nemusí spoléhat na pověst tahouna skupiny Led Zeppelin z přelomu 60. a 70.let ani na jejich tehdejší hity. Výjimečné ovšem je, že jeho sólové snímky jsou stále lepší. Jakoby jim Plantovo stárnutí dodávalo výrazovou hloubku a zbavovalo je dřívějších prvoplánových efektů včetně vysokých ječáků. Ne každý posluchač nového alba Carry Fire (Udržuju oheň) může ocenit dobrodružství zvukomalebných a harmonických střetů arabských a severoafrických vlivů, pro něž má Plant dávno slabost. Ono vlnění mezi dosavadním poznáním a tajemným neznámem, jež loni prochvívalo Plantovým koncertem v Plzni, naštěstí zřejmě nepotřebuje žádné metodické vysvětlivky.

Písecký rodák JIŘÍ SMRŽ už nejmíň patnáct let není pouhým jménem, které se kdysi mihlo v historii jihočeských skupin Sem tam a Minnesengři. Přestože se dodnes hudbou neživí a většinou pracuje jako dřevorubec a čistič melioračních stok, hudbou, texty i zaníceným vyznavačským projevem na všech svých čtyřech sólových albech se řadí k nejpronikavějším myšlenkovým hledačům českého folku, Vladimíru Mertovi a Oldřichu Janotovi. Na svém čerstvém dvojitém CD Dědičná krev atd. přidává i zatím nejvyzrálejší hru na kytaru. Hned vstupní písničkou druhého cd, Tři muži, se hlásí ke svým letitým idolům, prozaikovi Albertu Camusovi a skladateli Alfredu Schnittkemu.

Se Smržem má slovácký baskytarista a violoncellista OLIN NEJEZCHLEBA společnou jen tu nespravedlivě omezující pověst doprovazeče (Mišíka, Kalandry, Hlase, Skoumala, Prokopa i dalších). A sólové album vydává teprve druhé, Nečekanou návštěvu. Podstatné není, že tu hraje i na violu, mandolu a další nástroje, ale co a jak zpívá. Například Ameriku u nás opěvá leckdo, ale nikdo tak prostě a od srdce jako Nejezchleba ve stejnojmenné skladbě. Hned bych se přidal. Dobře, že to udělala Marta Kubišová hlasem, do něhož jí nemilosrdný život vložil důvěryhodnost. Je to drsné a přece vřelé album.

Co může být tak pozoruhodného na albu Hitchhiker (Stopař), jehož většina byla prvně nahraná před jednačtyřiceti lety? To, že jeho tvůrce, tehdy třicetiletý Kanaďan NEIL YOUNG, ze sebe během jediné noci vyzpíval a vyhrál tolik talentu, že Stopař nejenže dodnes nevyblednul; má sílu nejlepších projektů Youngovy diskografie, After The Goldrush, On The Beach nebo Tonight´s The Night. Young tehdy zpíval vysokým hlasem, který tak okouzlil Petra Kalandru a přímočařeji hrál i myslel. Pojal americké dějiny od Johna Kennedyho přes Marlona Brnda až zpátky k legendární Indiánce Pocahontas a neztratil v nich přitom svou osobitost. Naopak se v nich našel. Už dlouho nebylo americkou kritikou žádné Youngovo album přijato tak jednoznačně.

Vždycky jsem myslel, že mnohonárodnostní smyčcové kvarteto KRONOS QUARTET, specializované na novou a pokud možno ještě novější hudbu, to u běžného českého publika nevyhraje. Naštěstí jsem myslel mizerně. Tuhle jsem zahrál v táborské knihovně letošní kronosovské album (snad dvaačtyřicáté?) Folk Songs (Národní písně). Schválně, abych to posluchačům „neusnadňoval“, jsem z hostujících zpěvaček nezahrál „tutovou“ Rhiannon Giddensovou, ale polozapomenutou Američanku Natalii Merchantovou. A hele, právě to se líbilo lidem, kteří nikdy předtím o Kronos Quartetu neslyšeli. Tím méně pak kdy zažili anglosaský folklor v tak zvláštních úpravách. Prostě zas jednou zvítězil vrozený vkus řadového posluchače nad vrozenou nedůvěrou přemoudřelého pražského dýdžeje. Učím se, učím se, učím se. Nezávisle na stoletém výročí VŘSR.