Muhly má blíž k Janáčkovi než k Hitchcockovi

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební recenze, Zdroj: ihned 10.11.2018
Vydáno dne 18. 11. 2018 (695 přečtení)




Málokdy sleduje přímý přenos z newyorské Metropolitní opery tak prořídlé publikum jako minulou sobotu v kině Světozor. Na programu byla Marnie. Nepomohla jí výjimečnost sedmadvacetiletého Američana Nika Muhlyho, jediného současného skladatele, jemuž MET hraje dvě opery. (Zatím ne jeho první, Dark Sisters.) Nezabralo Muhlyho opakované přihlášení se ke vzoru Leoše Janáčka a dokonce ani dráždivost námětu, proslaveného v roce 1964 filmovým thrillerem Alfreda Hitchcocka.

Snad kdysi Pražané rozuměli svému Mozartovi. Ale Janáček patrně není jejich. Tím méně pak nějaký autor jednadvacátého století.

     Ona to vlastně byla sázka i pro orientovanější české posluchače. Autor této recenze přiznává, že sám nepatří mezi ty nadané, kteří se po prvním poslechu dobře orientují v nové hudbě.

     Přesto se mu v sobotu upřímně chtělo zatleskat se stojícím newyorským publikem. Viděli jsme operní divadlo ve vzájemném umocnění hudby, poezie, světel, barev, architektury a pohybu. V některých scénách a v souhrnném účinu tak silné, jaké na českých scénách předvedli zvláště David Radok a Robert Wilson.

Hudba z kanceláře

     Díky „teoretické“ přípravě našinec automaticky očekává vliv skladatele Philipa Glasse, pro kterého kdysi při studiích naplno pracoval jako asistent a dirigent. Nicméně první jména, která si vybavíte s prvním otevřením opony, jsou Věc Makropulos, Leoš Janáček a Karel Čapek. Jestliže Věc Makropulost začíná v archívu advokátní kanceláře, Marnie mezi firemními sekretářkami a psacími stroji. Libretista Nicholas Wright se mnohem víc než v Hitchcockově horroru vzhlédl v předchozím románu Winstona Grahama z roku 1961. Odtud bylo i blíž k civilismu Karla Čapka.

     Namísto víc než tři staletí žijící umělkyně Emilie Marty, Elen Makropulos a jinými ženami, jejichž jména začínají písmeny EM, jedna z účetních, kleptomanka Marnie, která v roce 1959 pracuje v anglické formě, střídá jména s písmeny MH, zaměstnání a milence.

     Bankéřské a úřednické okolí Marnie je ještě mnohem barvitější a záhadnější než to Čapkovo divadelní ve Věci Makropulos. Podobně jako Karel Čapek a ještě víc Leoš Janáček nechávají autoři Marnie svou titulní postavu v mlhách a šeru, nevysvětlené a nedopovězené až do závěrečné opony.

     Snad i proto Muhly obklopuje svou Marnie dalšími čtyřmi jejími „stíny“ v kostýmech i s hudbou podobného ladění. Podobně jako orchestrální pasáže i tyto stíny se dotýkají Marniina vnitřního života.  Marnie ani žádná jiná důležitá postava nezpívá nic, co by se jen vzdáleně podobalo árii. Muhly jejich krátkým zpěvomluvným monologům říká „links“ – spojky. Obdivujete-li Janáčka, asi vás napadne, oč výrazněji by si s nimi poradil lašský genius.

     Recenzent newyorských Timesů Anthony Tommasini soudí, že hudba dosáhla jen málokdo napětí psychologického dramatu a že Muhly city spíše naznačoval než vyslovoval. „Možná se držel příliš zpátky. Někdy hudba působí spíš jako doprovod k dramatu než jeho realizace.“ Na tom něco je.

Kouzla neviditelného režiséra

     Co není už v notách a slovech, to nejde ničím dohonit. Tahle stará operní pravda platí téměř pokaždé, ale někdy ne úplně. Třeba v MET při Marnie.

     Skálou této inscenace – a podle recenzí soudě i loňské premiéry v Anglickém národním divadle – je sedmapadesátiletý americký režisér a pedagog Michael Mayer. Někdy to na první pohled vypadá, že si na sebe upletl bič. Jak režírovat sbor deseti stejně oblečených a navzájem zaměnitelných pánů, aby vyjadřovali náladové proměny titulní hrdinky? Inu tak, že vás ani nenapadne, že je někdo režíruje. Oni hrají svou šedivostí a pohybovou křečovitostí.

     A co se dá režírovat na herecky dokonalé mezzosopranistce Isabel Leonardové, „naší“ známé už od prvního přenosu z MET do českých kin? Už dvanáctou sezónu jí padne každá role jak ulitá: dřív hlavně Mozart a Rossini, teď i studená kráska a zlodějka Marnie, o níž si do poslední chvíle myslíme, že zabila svého novorozeného bratra.

     Někdy je nejlepším režisérem ten, kdo pozná, kdy má mlčet a nechat vymýšlet herce.

     Marka Rutlanda, zhrzeného manžela Marnie, ztělesnil ten samý britský barytonista Christopher Maltman, se kterým se v roce 2015 prolaškovali Lazebníkem sevillským jako Rosina a Figaro. V Marnie samozřejmě nejen úplně jinak hrají, ale i zpívají. Lahodnost tónu ustoupí přesvědčivosti deklamace. Zejména u barytonu je to pořádná oběť pěveckému egu.

     Všechny role v této opeře jsou víceznačné, ale nejvíc to platí o Markově mladším bratru, Terrym. Muhly ho složil pro kontratenor, obor, který se poslední dobou přesunul z historie do moderní opery. Iestyn Davies je chvílemi k politování, chvílemi k zabití. Patrně hraniční ukázka výrazových kontratenorových možností.

     Že nejsou malé role, opakuje kdejaký mluvka, ale afroamerická mezzosopranistka Denyce Gravesová to jako Marniina matka dokazuje každou vteřinou svého jevištního bytí.

     Když se řekne, že dirigent nepřehlušoval zpěváky, působí to jako pochvala z nouze. Zvláště když si svůj debut v MET odbývá až v padesáti sedmi letech jako Robert Spano. On ale dirigoval tu nelehkou partituru opravdu suverénně. Nadarmo není oblíbencem kritiků a držitelem několika cen Grammy.