Nový něžný vzkaz písničkáře Slávka Janouška

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební nahrávky, Zdroj: ihned 31.01.2019
Vydáno dne 31. 01. 2019 (179 přečtení)




„Jak roky jdou, jdou, jdou, jsem čím dál menší brankář v čím dál větší brance,“ zní jeden z nejoriginálnějších a nejdůležitějších veršů nového alba Slávka Janouška nazvaného Tohle je vzkaz. Vzkaz od písničkáře už dávno srostlého s jižní Moravou, ale narozeného roku 1953 v Ústí nad Orlicí. Byl to dobrý rok. Upili se v něm Stalin s Gottwaldem, na svět přišli Jaromír Nohavica, Jiří Dědeček a Slávek Janoušek. Pro pětašedesátníky je věru čas se ohlížet za životem. Jediný z nich s tím nespěchá a čeká, stále sarkastický a rozjetý Dědeček. Nohavica se do pocitů starého muže vezpívával už ve středním věku a Janoušek se k veršům čínského básníka Li Po, které kdysi objevil ve školní čítance, teď vrací na svém sedmém studiovém albu.!

Na to, že vlastně odmala pořád zpíval, byla jeho cesta do první písničkářské ligy dlouhá. Prvně stanul na pódiu v patnácti a po muzicírování mezi rockem, folkem, divadlem a učitelováním prorazil až v polovině 80. let minulého století na plzeňské Portě v tandemu s kytaristou Lubošem Vondrákem. To mu bylo jednatřicet.

Janoušek byl jiný než všichni ostatní. Při něm publikum co chvíli řičelo smíchy. Třeba Píseň nová o strašlivé s ocasem kometě – ta se oné známé Nohavicově zamyšlené podobala jen a jen tématem. Od fórků na život v panelácích se kytarista a zpěvák elegantně dostával k hlubší charakteristice normalizačního života, jeho malosti, nudě a zmrtvělosti.

Prvním albem Kdo to zavinil pak v roce 1988 zvýšil laťku nejen sám sobě, ale celému československému folku. Byla to bomba. Normalizační cenzoři museli být hodně ospalí...

Žádné další Janouškovo album se ale jeho debutu nevyrovnalo, ani to nynější, bilanční. Je ale janouškovsky kultivované, celistvé, důvěryhodné a srozumitelné nejen pro pamětníky, které oslovuje: „A šedesát, co dnes je nám, to dřív bylo starým lidem.“

Ono také není snadné rýmovat, když hned zkraje se zpívá, že „už sto miliard lidí žilo na této planetě“. Tady není nálada ani místo pro někdejší koncertní trumfy, rytmický úprk, situační humor, přímé řeči. V prvních skladbách můžeme váhat, jestli si toho Janoušek na sebe nevzal moc, jestli jeho písničkářské stárnutí snese srovnání třeba s Nohavicovým.

Postupně však album chytá druhý dech, především myšlenkově. Znamenité jsou Postupné cíle: „Je modrý den / Jedu na spolužákův pohřeb / A paní vedle říká / Tak na výlet. Vím to už od dob, co odešel táta / Že není nad život naplněný po okraj. To pak i smrt je celá rozevlátá / A volá / Nějakou veselou mu nezahraj.“

Na stejné téma a pronikavěji Janoušek uvažuje ještě jednou, ve skladbě Každý potřebuje otce. „A jdem si konečně spolu vyprávět. Ptá se mě / Jakej byl ten koncert Boba Dylana“.

Něžněji, volněji a křehčeji než dřív se v písničkách pohybuje i „žena, co si vlasy zvolna rozčesává / A muž za ní, který na ni zalíbeně hledí“.

Ještě víc než poslední dobou se na celkovém vyznění alba podílí doprovod, především elektrické kytary Víta Rokyty, dobro Luboše Novotného, kontrabas Jakuba Šimáně a foukací harmonika Ládi Zítky.

Když z jednoho textu vykouknou i Alzheimer a Parkinson, posluchač se marně ptá, jestli si Slávek Janoušek pro budoucnost přece jen nenechává nějaká zadní vrátka k návratu do svých srandovních výletů.

 

Každopádně budiž požehnán ročník 1953 v Janouškově vydání.