Nacerno.cz

              

Vydáno 01.08.03 Lidé, věci, dobrodružství->Hudební osobnosti

Sedmikráska českého folku
Zdenka Tichotová má krásnou barvu hlasu, harmonickou pojivost, temporytmickou frázi, výslovnost, repertoár, oči a vlasy. Alespoň co já vím. Nikam se necpe, možná je u nás tou nejsborovější sólistkou: nejen tím, kolik vícehlasů odzpívá, ale hlavně jak. Před pár lety mi náhle z Bratislavy zavolal Jaro Filip, spoluhráč Ursinyho, Lasici a Satinského i Müllera, a překotně zjišťoval, co prý je to za senzační trojhlas, dva kluci a holka, jenom s kytarami. Že by je strašně rád pozval do televize. Netušil, že to jsou Brontosauři a že už neexistují.

Býval to tak působivý trojhlas, že se v jeho ozvěně ještě léta hřáli Příbuzní a Jan Nedvěd jej svolal k natočení dvou nových alb i poté, co Brontosauři coby koncertní skupina už neexistovali. Zvuk Spirituál kvintetu Zdenka proslužuje už více než čtvrt století. Je-li v něm Irena Budweiserová divokou orchidejí, pak Zdenka spolehlivou sedmikráskou.
Od narození (24.9.1954) a ještě chvíli po tom, co se jim s Jiřím Tichotou po jeho předchozím bezdětném manželství povedl Tomáš (1977), žila v Praze na Solidaritě, s bratry Vladimírem (1947-73), Janem (1950) a Lubomírem (1951). Jejich otec Vladimír Tosek (1919-1987) patřil k nejznámějším televizním komentátorům. Když pak v roce 1969 zůstal i s Janem v Anglii a posléze začal redigovat římské exilové Listy, měl zbytek rodiny o legraci se Státní bezpečnosti postaráno, třebaže Toskovi se už deset let předtím rozvedli.
Osobně Zdenku znám od roku 1975, kdy jsem na záskok uváděl Brontosaury v Malostranské besedě. Dodnes v ní nevidím ani Boženu Němcovou jako Vašek Souček, ani paní učitelku, jak si ji do televizní Hodiny zpěvu obsadili Uhlíř se Svěrákem. Kdyby se mezi zpěvačkami hledala jednotka přirozenosti, mohla by se jmenovat Zdenka. S mikrofonem i bez.

K tomuto rozhovoru jsme ovšem mikrofon použili. Seděli jsme v jejich nové přílesní vile na Točné u Prahy, kde žijí sami; Tomášovi i Lence (1979) ponechali studentskou svobodu v nedalekém panelákovém bytě na Lhotce.

Tobě bylo pět, když se vaši rozvedli. Jak jsi to snášela?
Zásadnější problémy jsem s tím neměla. Každou druhou neděli jsme byli s tátou od rána do večera plus vánoce a tři týdny o prázdninách. Tak bohatý styk s otcem možná ani některé dnešní děti nemají. Lezli jsme po horách, bral nás na výstavy, do opery. Při nejmenším jsem šli do kina.
Co on vlastně vystudoval?
Před válkou francouzské gymnázium. Protože byl z židovské rodiny, tak ho rodiče, kteří se kdysi jmenovali Taussigovi, za války uklidili do Anglie. Vrátil se na motorce s armádou do Plzně. Přišel do rozhlasu shánět rodiče a narazil tam hned na moji mámu. Začal studovat žurnalistiku, ale brzy usoudil, že větší vzdělání má z gymnázia.

Kolika že mluvil řečmi?

Šesti. Ještě italsky, španělsky a výborně rusky.

On býval komunista. Mluvili jste o tom někdy?

Myslím, že byl docela upřímně nadšený Marxem a ještě v osmdesátých letech říkal, že Marxova analýza kapitalismu byla správná, ale ty další konstrukce pak že už byly na vodě.

Kde jsi poprvé slyšela zpěv? Doma?

I když máma i táta zpívají docela hezky, myslím, že jsem si zazpívala spíš v jeslích a ve školce. Dodnes si odtud pamatuji kvanta písniček, u kterých jsem si jistá, že mě je máma neučila.
Kdy jsi musela kvůli hudbě už někam docházet?
Jednak jsem chodila povinně na piano, to byla mámina iniciativa. Vůbec jsem to neměla ráda. Doma jsme měli křídlo, všechny děti začaly a nikdo z nás v tom nepokračoval. Otec mě přihlásil do Kulínského dětského sboru. Zkoušelo se v suterénu na Žižkově, přišlo mi to tam hrozně temné a taky jsem s tím rychle přestala. Další marný pokus učinil otec asi ve čtvrté třídě s televizním sborem. A třetí, konečně úspěšný pokus byl zřejmě v páté třídě s Kühnovým dětským sborem. Tři, čtyři roky jsem třikrát týdně jezdila přes půl Prahy na dvouhodinové zkoušky. Dneska mi dochází, že to muselo zabrat spoustu času, ale tenkrát mně to nijak neobtěžovalo.

Co jste zpívali?

Všecko možné. Poulenca, samozřejmě Dvořákova Jakobína. Kühnův sbor tehdy vlastně patřil k filharmonii, takže byl využitý například i v Honeggerově Johance z Arku. Dokonce jsme zvládli operu Krvavá svatba od německého skladatele Wolfganga Fortnera, jenomže po okupaci v osmašedesátém z premiéry sešlo.

Kdy ses z takového repertoáru dostala k trampům a hospodám, o kterých s ironií mluvívá Jirka?
Jak jsem to stíhala, nevím, ale asi od třinácti jsem zárovež chodila do jakési školy pionýrských vedoucích, která ovšem byla vedena hodně skautsky. Její součástí bylo, že se všichni učili hrát na kytaru a měli zpěvníčky se vším možným, se starými trampskými písničkami z první republiky, ale taky od Hoboes a Rangers. Jezdili jsme na vandry včetně čtrnáctidenních pobytů pod širákem. I na vodu jsme jezdili. A tam jsme hrála na kytaru i já.

Jak?

Naučila jsem se D dur a A7, s těmi akordy asi začne každý amatér. Možná, že ještě někdo hraje takové šmaťchavé G dur. No a pak už ty akordy rozšiřuješ.

Čím jsi v té době chtěla být?

To jsem nevěděla, ani když jsem maturovala.

Proslavil se někdo z tvých spolužáků jako muzikant tak, že by ho mohli čtenáři Folk & Counry znát?

Doufám, že nikoho neopomíjím, ale v hudbě asi ne. My jsme byli na gymnáziu v Přípotoční sportovní třída, chodil tam moderní pětibojař Honza Bártů, hokejista Pavel Richter, plavkyně, jedna házenkářka, krasobruslařka...

Co jsi dělala ty?

Já se tam dostala víceméně omylem. Ale bezvadné bylo, že jsme měli denně tělocvik. Nakonec jsme hráli první ligu softbalu. Já byla catcher čili chytač.

To jsi musela být šikovná.

No, mezi slepými jednooký králem. Čímž se nechci nikoho dotknout.

A kde jsi tedy začala hrát s muzikanty?
To právě souvisí s oddílem, trampy a hospodou. Pár kluků chtělo někde vystoupit, že prý nacvičíme pár písní. A ve vršovické restauraci jsme poprvé vystoupili jako Ještěři. Mně bylo asi šestnáct, a klukům o rok, o dva víc. Asi po půldruhém roce k nám přišel banjista Petr Zadina.

Co jsi tam zpívala?
Tam u řeky Rio Grande, prostě spíš dojáky. Pokoušeli jsme se o vícehlasy, nějaký tvar už to trošku mělo. Podařilo se nám dostat do Juppových přehlídek v Malostranské besedě, Písní dlouhých cest, a v roce 1973 jsme dokonce byli na ústředním kole countryové Porty v Jablonci. Ale pak jsme se nějak brzo rozpadli. A v tu dobu mi jeden člověk z Malostranské besedy řekl, že jakési Toronto shání zpěvačku a jestli bych to nechtěla zkusit. Což mě překvapilo, protože co já bych kde, že.

Když už jsi zažila potlesk, ty sis nepřipadala aspož trošku jako zpěvačka?

To teda ne. Já spíš vždycky vnímala, co mi chybí do toho, abych si mohla připadat trochu suverénnější.

Existují nějaké tvoje nahrávky s Ještěry?
Spíš než já je asi má Petr Zadina. Ale určitě je měl Petr Benesch.

Tebe to nepudí si poslechnout, jak jsi zpívala v osmnácti?
Ani ne. Na někoho to občas asi udělalo dojem, ale já myslím, že to bylo takové holčičí.

O které zpěvačce nebo zpěvákovi sis tehdy myslela, že jim nic nechybí?

Obdivovala jsem Zuzanu Michnovou, kterou jsem vídala právě v Malostranské besedě. Tehdy jsme s klukama z Ještěrů i z toho oddílu chodili dost pravidelně taky na Salóny Greenhornů a ti mi připadali tak suverénní, jakože na to pódium patří, že by mě ve snu nenapadlo, že já tam patřím taky. Ale pokud jsem měla dojem, že někdo má talent od Pánaboha, tak to byla Zuzana.

A jak to tedy dopadlo s Torontem?

Přišla jsem v Besedě do šatny, tam seděli Nedvědi a Honza mě rovnou naučil takovou písničku a řekl, ať teda zpívám. Já se tenkrát učila rychle, tak jsem to nějak onižala, šlo mi to krásně. Tuším, že se to jmenovalo Setkání. Protože toronto v nějaké indiánské řeči údajně znamená setkání. Bylo to takové to jak on potká ji, vlastně duet s Honzou. Toronto zpěvačku mělo, jakousi Jitku, ale myslím, že perspektivně uvažovali o změně. Nicméně asi tři měsíce jsme tam zpívaly obě. Já se Nedvědů zeptala, jestli neshánějí i banjistu a takhle jsem tam z Ještěrů přivedla i Petra Zadinu. Vlastně mi to teï připadá divné, protože tam v té době hrál Gusta Blažek na čtyřstrunné banjo. Tak já nevím. Každopádně jsme už spolu byli na další Portě ve Svitavách.

A tam si vás a tebe zejména všiml Jirka Tichota.
No, tam.

Ty brontosauří trojhlasy vymýšlel Honza?
On měl o vedení trojhlasů svou představu, ale vždycky se to vyzkoušelo. Vůbec neplatilo, že by sólista musel třeba zpívat ve vícehlasém refrénu melodii. Prostě se to vyzkoušelo pro každého v jeho poloze a přehazovalo se to mezi námi tak dlouho, až jsme z toho měli nejlepší pocit.

Jak dlouho to trvalo?

Ne dlouho. Pokud měl Honza už dopředu jasnější představu, tak to trvalo, já nevím, snad dvacet minut. Pak šlo jenom o to si to zapamatovat.

Jak bývaly dlouhé zkoušky?

Ze začátku, když jsme vystupovali tak dvakrát do měsíce, jsme zkoušeli třeba dvakrát týdně, taky od pěti do deseti večer. Bylo tam strašně zakouřeno, i já jsem začala. A vždycky se přinesly nějaké basy piva. Důležité bylo, aby bylo co pít a kouřit.

Od kolika let jsi kouřila?

Poprvé někdy na gymplu, ale to bylo opravdu jen příležitostně. S Nedvědama jsem se už trochu rozkouřila. To mi bylo devatenáct.

Tys úplně přestala někdy v osmdesátém...

…pátém, to vím. Přestali jsme zárovež s Dušanem Vančurou a Honzou Nedvědem. Dneska v Kvintetu nekouří nikdo, ačkoli byla doba, kdy nekouřil jediný Jirka.

Vraťme se do zakouřených dob: jaký byl Honza Nedvěd jako vedoucí Brontosaurů?

Velice vstřícný. Vůbec neuzurpoval, ani jako autor. Prostě řekl: Dobře, tohle se vám nelíbí, tak to holt hrát nebudeme. A co se týká provozu, vůbec si nevzpomínám, že by řekl: Vážení, tohle se takhle dělat nedá, to bude jinak.

Jaké měl poznámky ke tvému zpěvu?

Jediná a nejčastější byla: Hlavně přirozeně, jednoduše, nesnaž se o nějaký zvláštní výraz. Maximálně řekl, že se mu to zdá divné, ať se na to vykašlu. A to bylo všechno.
A Franta?

Buï neříkal nic a nebo ať se do toho víc opřu. To si uvědomuji, že říkal dost často. Ale my jsme vycházeli dobře, já si nemohu stěžovat. Vždycky jsme se spíš radovali z toho, když to hezky znělo dohromady. Myslím, že v tomto ohledu jsme si muzikantsky docela užili.

Učila ses někdy u někoho zpívat?

Když nepočítám všelijaká cvičení v Kühnově dětském sboru, dlouho jsem to nechávala na přírodě. Až jsem usoudila, že takhle by to nešlo. Protože jsem třeba nějaké místo v písničce ani po letech občas nezvládala. A podle mě není umění něco zvládnout, ale zvládnout to pokaždé. Už mě to tak rozčilovalo, že jsem někdy v osmdesátých letech začala chodit na hodiny k paní profesorce Pařízkové. Trvalo to asi dva roky.

Jak ses dostala zrovna k Pařízkové?

Díky Ireně Budweiserové, která ji měla jako profesorku na lidové konzervatoři.

Co s tebou Pařízková hlavně dělala?

Ona má zvláštní, nenápadnou, ale účinnou metodu. Jako tě jen tak rozezpívává, pořád říká ano, výborně, pokračujeme, ale přitom už tě jednoduše a obratně vede k určitým návykům. V klidu, s úsměvem, hodně používá zdrobněliny. Takže se mi těžko formuluje, co se mnou vlastně dělala. Myslím ale, že nakonec mi to moc pomohlo, i když trvalo ještě aspož další dva roky, než se mi to v mozku a všude jinde nějak urovnalo. Předtím mi často nefungoval krk a potom se to podstatně zlepšilo. Jsou sezóny, kdy téměř nemám problémy.

Kdy jsi prvně viděla Spirituál kvintet?

V Lucerně, bylo mi asi šestnáct. Brácha Lubek mě tam vzal se svým kamarádem. Hodně z dálky před námi defilovaly různé kapely a pak taky Spirituál a mně bylo jasné, že tohle je nejlepší. Taky pak vyhráli. Zaujal mě takový kompaktní, pěkný vícehlas. Protože třeba Greenhorni taky zpívali vícehlasy, ale bylo to takové hurá, hodně zemité. Rozhodně mně ovšem Spirituál kvintet nepřipadal akademický, jak se to o něm tenkrát tradovalo.

Vzpomněla bys na své první sólo u Spiritálu?

Napřed to vlastně byla moje stará sólo od Brontosaurů, protože první naše vystoupení v Ateliéru, dnešní Ypsilonce, bylo společné, takový prorostlý program Spirituál kvintet plus Brontosauři rovná se nic moc. Franta, Honza i já jsem tam jedno sólo. Rok nato jsme jeli v sedmdesátém pátém do Belgie a tam už jsem zpívala nějakou renesanční, řekla bych Dávno, dávno vím.

A pak následovala léta vícehlasů a sólování v obou skupinách najednou. Jak dlouho jsi vlastně zpívala s Brontosaury?

Podrž se: devatenáct let. Od roku 1973 do roku 1992, kdy skončili.

Co tě na zpívání baví a co tě u toho drží?

To má asi dvě stránky, teï to hezky rozčlením: vnitřní a vnější. Ta dovnitř, ta jenom pro mě, je úplně nezávislá na tom, jestli se hraje pro někoho nebo ne. Prostě když něco funguje, když něco ladí, tak mám příjemné pocity. Nějak mě to obohacuje. Tohle znám už z dětských sborů. To není jen součet čtyř hlasů, tam je nějaká další dimenze. No a co se týká provozování na veřejnosti, beru to prostě jako možnost komunikace s lidmi. A to mě tedy strašně těší. Třeba mě těší, když se to líbí, když to má úspěch. Je to určité sebeuplatnění mezi lidmi, co jsou okolo. I když je neznám, vždycky dám něco v plen a oni na to nějak reagují. To je hrozně zajímavé. Ne úspěch a potlesk, ale ta akce a reakce.

Máš v životě něco, kde by tvá ctižádost byla větší nebo jasnější než ve zpívání?

Jaká ctižádost?

Tak to už je odpověï sama o sobě. Ty opravdu nejsi soutěživý typ, co chce být první?

To určitě nejsem. Ale ctižádost mám v tom smyslu, že nechci být špatná, nechci, aby se říkalo, chudinka, no tak jí zatleskáme. To by mně vadilo. Chci mít pocit, že to, co dělám, má určité kvality.

Vy jste ve Spirituál kvintetu několikrát řešili problém jestli to má Jirka dál vést, protože on už se cítil utahaný. Zřejmě to úplně dořešené není pořád. Kdyby Spirituál kvintet přestal existovat, zpívala bys dál s někým jiným nebo o tom vůbec nepřemýšlíš?

Určitě bych se snažila někde zpívat. Nemuselo by to nutně být profesionální zpívání. Vím, že existují i různé soukromé sborečky, které provozují muziku téměř samy pro sebe. Nebo třeba bych se zkoušela dostat i do nějakých profesionálních sborů. Protože jsem přesvědčená, že by mi zpívání chybělo.

Uvažuješ někdy o tom, že bys jako povolání měla něco jiného?

Neumím si představit, že by mě v mém věku a s mojí kvalifikací někde přijali. Ne že bych si myslela, že bych nic neuměla, ale prostě vím, jaká je praxe. Ale jinak si docela věřím, že bych uměla být normálně zaměstnaná. Vůbec si myslím, že jsem typ, který by byl dobrý zaměstnanec, nikoli dobrý zaměstnavatel. Neumím si představit, že bych si třeba založila nějakou firmu.

Jaký druh práce by tě bavil?

Takový ten organizačně obstarávací.

Produkční?

Takový asistentský, jako spíš co je potřeba zařídit.

Ze zpěvaček nebo vůbec ze všech hlasů, co prošly Spirituál kvintetem, které tě hodně oslovovaly?

Každá asi měla své přednosti a něco jí třeba chybělo pro to, abych jí považovala za geniální, takže v jistých okamžicích bych vlastně na každé našla něco, co opravdu bylo vynikající nebo co mi přišlo unikátní. To zní velmi alibisticky, ale...

...mně to zní rozumně.

Já to myslím opravdu tak, jak to říkám. Samozřejmě, že bych uměla říct, co přesně se mi na které líbilo a co bych třeba přivítala, kdyby bylo lepší. Ale soudit bych si to netroufala. Myslím, že v provozu skupiny a v životě vůbec je uměním využít právě těch silných stránek a dát je navzájem dohromady se schopnostmi ostatních lidí, no.

Dneska jsi říkala, jak se ti líbila Zuzana Michnová. Vím taky, že máš ráda Barbru Streisandovou. Můžeš k tomu někoho přidat?

Já jsem taková posluchačka ve vlnách. Vždycky pro někoho zaplanu a pak to většinou lehce odezní. I když si tu lásku k němu ponechám, už to není to rozjitření. Teï třeba jsem rozjitřená kvůli Annii Lenoxové. Kdyby ses zeptal vloni, třeba bych řekla někoho jiného. A zdaleka to nemusí být jenom ženské.

Které mužské hlasy se ti tedy líbí?

V tom je zase ještě rozdíl: které hlasy a který projev. Já na hlasech jako takových tak moc netrvám, mě spíš zajímá, co z nich vyjde a nejenom jak jsou ovládány. Dodnes třeba obdivuji Claptona, protože mi strašně vyhovuje jeho projev. Nebo jeden čas jsem poslouchala Stinga. Taky jsem měla například období starého AG Fleku, kdy jsem mydlila tu první desku furt dokola.

Pokud vím, už dlouho máš ráda zpívání Pavlíny Jíšové.

A to je zrovna ten případ, kdy na mě děla ohromný dojem ten projev a ne přímo hlas. Vlastně mě to překvapuje, že tento typ hlasu je pro mě tak atraktivní. Ona je moc zvláštní.

Zajímají tě takhle i projevy instrumentalistů?

No, asi ne. Třeba i u toho Claptona, jakkoli chápu, že je geniální i jako kytarový interpret, vlastně i tam se soustředím na to, jak zpívá. Takže si nevzpomínám, že by mě někdy nějaký instrumentalista takhle oslnil.

Bere tě nějaký nástroj víc než ostatní?

Spíš naopak vím, že třeba moc nemusím mít, nevím proč, příčnou flétnu. Třeba u zobcovek takovýhle pocit nemám. Ono jistě záleží na použití. Jsou samozřejmě skladby, kde se mi najednou třeba nějaký saxofon zdá obzvláště mámivý.

Když Jirka dřív víc koncertoval na loutnu, co se ti líbilo víc: kytara nebo loutna?

Na jeho kytarové koncerty se už nepamatuji, to je dávno. Ale loutna se opravdu hezky poslouchá. Ona má bohatý zvukový rejstřík a jak se v ní ten hráč probírá, to je velmi efektní. Takže spíš bych dala přednost loutně. Ale kytara taky dovede své. Vynikající hráče a krásnou kytaru jsem měla možnost slyšet taky díky Jirkovým známostem.

Jak se cítíš, když o sobě čteš, co děláš dobře nebo špatně?

Možná, že to bude znít trošku nepřijatelně, ale já si ráda přečtu vlastně jenom chválu. Protože když něco dělám blbě, tak myslím, že vím ze všech nejlíp, co jsem udělala blbě a vlastně si ani neumím představit, že by mi někdo z kritiků třeba poradil.


Top 20 (Subjektivně podle J.Č., bez pořadí):

Hejna včel - Jméno zná i král - What Month Was Jesus Born In -When The Stars Begin To Fall - Co se stalo v Rataji - Komenský dvůr - Nejdelší vlak - Už nechci se vdát - Loï dětí - Hlídej lásku, skálo má - Valčíček - Signály - Slunovrat - Můra - Hráz - Sílu mi dej - Zpráva - Neděle - Nábřeží - Sedmikráska


Albová diskografie, základní (bez drobných spoluúčastí na výběrech apod.): Spirituál kvintet: 20 let (1984 Supraphon), Šlapej dál (1985 Panton), Every Time I Feel the Spirit (1986 Panton), Čtvero písní pro jeden hlas, EP (1986 Panton), Šibeničky (1988 Panton), Za svou pravdou stát (1990 Panton), Hallelu (1991 Panton), Rajská zahrada (1992 Panton), Antologie 1960-1995 (1994 Panton), Hanba nám! (1994 Monitor), Na káře (1997 Pupava).


Brontosauři: Na kameni kámen (1985 Panton), Ptáčata (1987 Panton), Sedmikráska (1992 Panton), Zahrádky (1994 Panton); Bratři Nedvědové a spol.: Balady (FORTE 1995)






Zdroj:    
Autor: Jiří Černý   

Doporučit článek  Doporučit článek      Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Sedmikráska českého folku
(počet příspěvků: 0, poslední: )

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
WWW adresy klubů, kamará
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
 bullet  Doporučujeme
Od potemnělé Giddensové
Výlet do populární hudby
Proč volím prezidentem J
Virtuos extrémů
V Belliniho Normě mají h
Jaromír Nohavica zvládá
Růžový kavalír v MET má
Album ukazuje božskou ji
Netrebková v přenosu z M
Alba o Vykolejené, kytař
 bullet  Nejdiskutovanější
Kdy a kam za Jiřím Černým v roce 2018 (304)
Naše vypálené iluze (109)
AKTUÁLNĚ! - TŘI POŘADY O KRYLOVI VE ŠVANDOvĚ DIVADLE VYPRODÁNY (97)
WWW adresy klubů, kamarádů... (75)
Kamarád i dezertér (65)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (63)
Přechytračíme i USA? (61)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (44)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce: Inzeráty a inzerce zdarma · Bazar · Antikvariát · Mimibazar · Byty · Stroje · Seznamka · Zaměstnání   
Magazín: Nacerno.cz    Volný čas: Rande · Rychloseznamka ··Fotoalbum · Horoskopy
Další informace: Reklama · Napište nám    Správce: © 2003 - 2017 TANGER infosystems s.r.o.

TOPlist