| Vydáno 01.08.03 O kultuře a hudbě->Knihy Měsíc, kdy v Indiánské zóně leze mráz po týpí
Zase to všechno dopadlo jinak, Ten víkend, kdy v T. koncertovala Vltava a romská kapela Álom, se jela Jizerská padesátka a tam jsem musel. Pravda, porazil mě i David Vávra z týmu Sklepovští Sršáni (vida, co pan architekt všechno umí!), ale aspoň jsem cestou do Liberce dočetl „špalek“ rozhlasových komentářů Jiřího Černého nazvaný Načerno v Českém rozhlase. Dovolte osobní úvod.
Oblíbil jsem si Černého jako gymnazista v Melodii z počátku osmdesátých let, a když pak začal jezdit do T. s poslechovými pořady, nevynechal jsem snad nikdy. Z té doby si pamatuji jeho odpověď na otázku, jakou knihu ještě chystá. Bylo to těsně po vydání hvězd tehdejších mikrofonů a Černý se odpověděl, že pokud by ještě něco psal, bylo by to o Bruce Springsteenovi. K tomu však nikdy nedošlo, a když dostal nabídku nekomerčního nakladatelství v T., aby zachytil vzpomínky na dobu „melantrišských balkonů“, poděkoval prý s tím, že se ještě nechystá psát paměti. (Aspoň tak mi to vyprávěl pracovník onoho nakladatelství). Uplynulo pár let, svému nejoblíbenějšímu publicistovi jsem dávno odpustil, že nenapsal knihu o mém nejoblíbenějším zpěvákovi, a najednou jsou Černého paměti zde, ani to nebolelo. Jsou, pravda, trochu na přeskáčku, ale o to je to zajímavější. Forma na poslední chvíli psaných každotýdenních poznámek je totiž jen zdánlivě jednoduchá, jak se můžeme často přesvědčovat u zpočátku originálních autorů, kteří brzy vystříleli prach (viz smutné konce Milana Knížáka v Reflexu). Jiří Černý ve svém osobním „budování českého státu“ vznikajícím v letech 1994-2000 šťastně spojil znalosti mimořádně širokého záběru (od vážné hudby přes politiku a skauting až třeba k zapomenutým fotbalovým internacionálům) s bohatými životními zkušenostmi (a nemyslím tím, s kým chodil do tanečních), lety upevňovanými názorovými postoji a teprve potom i uměním psát a mluvit k lidem, Kdo tento společný fundament nemá, tomu nepomůže sebevětší stylistické nadání, což platí třeba o Petru Žantovském či Ivanu Kytkovi, s nimiž si Černý po právu vyřídil dávné drobné. Jiří Černá dokáže být v odsudku přísný, vždy však přesvědčivě argumentuje (stačí jediná osobní zkušenost s Novou), mnohem častěji se však dovede zastat člověka, který to u veřejnosti zrovna moc nevyhrává, ať je to Emil Hácha nebo Petr Pithart, Právě v Pithartově případě dal průběh i výsledek nedávné „kubánské krize“ Černého názoru (viz vzpomínka na jednání v Laterně Magice v roce 1989) za pravdu. Jindy připomene senátnímu kandidátu Šloufovi, jak v roce 1984 coby svazák Mirek osobně vedl Jaromíra Nohavicu nejen z areálu trampského festivalu Porta, ale pro jistotu z města Plzně vůbec. Tomu se možná sarkasticky zasmějeme, smutnější je pak moment, kdy se zmíněný Nohavica, doyen naší hudební publicistiky Lubomír Dorůžka nebo spisovatel Josef Škvorecký stanou „obětmi pseudoradikalismu“ jiného respektovaného kritika, Jana Rejžka. černý tehdy mohl zvolit pro rozhlasový komentář jakékoli jiné téma (nezapomínejme, že musel vždy reagovat na aktuální situaci), on však využil svých několika minut v éteru k jejich obraně. I tento pohled je důležitý pro vnímání nedávné minulosti či spíše včerejší současnosti; pohled přes osudy jednotlivců (opomenuté úmrtí člena legendární římské jedenáctky Josefa Ludla), pohled, v němž Černého hlavní parketa, populární hudba (zde reprezentovaná jmény Dylan, Rolling Stones, Petr Novák, Karel Kryl, Black Sabath, V+W, Ella Fitzgeraldová, Iva Bittová, Jehro Tull, Svatopluk Karásek, Yvonne Přenosilová či U2), je jen kamínkem v mozaice.
Soubory či výbory svých fejetonů, poznámek či komentářů vydává dnes kde kdo, jen málokdy však taková kniha drží pohromadě jako Načerno v Českém rozhlase. Kromě všeho již výše uvedeného také proto, že její autor je jedním z mála novinářů píšících i hovořících opravdovou češtinou (“Když slyším, že je něco o něčem, hned po něčem sahám“). Tradičně výborná je i práce nakladatelství Torst, jen mě napadlo, že mohlo být vždy za textem vedle data odvysílání komentáře také uvedeno, která písnička (dle autorova výběru) pak zazněla. Přiznám se, že jsem si nad tím při četbě občas přemýšlel a tak, jak mi při tom v uších zněl Černého hlas, mohl bych si pak vyvolat i příslušnou píseň.
Milan Zeibert
P.S. Těžko teď budu někomu vyvracet, že jsem Černého nekritický obdivovatel, tak aspoň dvě faktografické poznámky:
Premiér Švehla nezemřel v roce 1928 (viz str. 100) a Gottwaldovo stranické vedení nastoupilo až v roce 1929 (viz str. 276).
Publikováno: 29.6.2001
|
Nejčtenější články