Nacerno.cz

              

Vydáno 25.01.05 Týdenní komentáře

Vybledlá fotografie prezidenta Edvarda Beneše
Hledá se největší Čech. Usilovně. Předloni ho hledalo Centrum pro výzkum veřejného mínění, loni MF DNES, letos nám velikány z anket a průzkumů předvede Česká televize. Doteď si nejsem jistý, jestli jsem udělal dobře, když jsem se pokusu o zhitparádování českých dějin zúčastnil. (Poslední dobou totiž podobná pozvání většinou odmítám. Byla by například pustá formalita hlasovat o nejlepších inscenacích roku, když z mimopražských nevidím skoro nic.) Leč pozdě bycha honiti. Požadovaných sedm jmen jsem přece jen napsal: Karel IV., Božena Němcová, T.G.Masaryk, Leoš Janáček, Jan Kubiš, Milada Horáková, Václav Havel. Z hlasovacího součtu mladofrontovních celebrit jsem se téměř nevymknul, pouze parašutistovi Kubišovi jsem do první padesátky ani já nepomohl.

Jak jsem dlouze promýšlel koho vyvolit, celou dobu se na mě díval Edvard Beneš ze zasklené fotografie. Jablonecká dramaturgyně Petra Hýblová ji našla v podhorském domě v Bratříkově a předloni mi ji dala, protože zná mou lásku k historii. Pan prezident je v letním obleku, s paní Hanou, před jejich vilou v Sezimově Ústí. Přesně tak jsem je viděl jako sokolík v létě 1947 z druhého břehu Lužnice, kde jsme tábořili. Kluci se ptali, kdo je ta druhá dvojice, co jde s prezidentovými. „Asi domovníkovi,“ pravil jsem logicky, načež mi bratr cvičitel Sojka dal pohlavek. Nevěděl, jak jsem Beneše miloval, jak jsem mu mával do otevřeného auta, když se v květnu 1945 vracel kolem Rudolfina z exilu na hrad. Chodil jsem svou lásku k vlasti a prezidentu Budovateli manifestovat na Staroměstské náměstí, kde s generálem Svobodou salutovali vítězům z východní fronty, československému armádnímu sboru. I Benešovi uniforma slušela, stále měl štíhlou, vzpřímenou postavu slávistického fotbalového záložníka.

S ostatními manifestanty jsem také skandoval „My chceme koridor Jugoslávie“, pro jistotu jsem se ale jednoho dospělého zeptal, co to je. Pochopil jsem to tak, že chceme tunel jen pro sebe, kterým bychom jezdili až k Jadranu.


Zkraje června 1948 nám naše třídní, paní profesorka Turčínová, oznámila, že po prázdninách už nebudeme chodit do sekundy gymnázia Na Smetance, protože střední škola bude jiná, jednotná. Než se s námi smutně rozloučila, sundala oficiální prezidentův portrét, stále ještě Benešův. Za souhlasu spolužáků ho věnovala mně, protože v občanské nauce jsem prý nejlepší.


Než jsem se pročetl k poznání i jiného Beneše, ještě dlouho jsem bral svůj idol v ochranu. Vžíval jsem se do situace, kdy se ho Jan Masaryk přišel v únorové krizi ptát, jestli se má přidat k demisi pravicových členů vlády a Beneš si po jeho odchodu nad opakovanou nerozhodností svého zahraničního ministra jen povzdechnul. A jakkoli znějí krutě posměšně, rozumím dnes, při četbě Malého Budiždánu Aloyse Skoumala, slovům pronikavého analytika a překladatele: „Ta poťouchlá bodrost, ten přiboudlý humor, to všemi mastmi mazané hovniválství, jak je ztělesňuje Josef Švejk, Honza Masaryk, Jan Werich – obranná filozofie českého podruha.“


Beneš - vedle svých jiných problematických rozhodnutí - během Mnichova 1938 i Února 1948 odmítl vést národ ke krveprolití. Nemyslím, že se bál facky, jak obrazně napsal Václav Černý. Spíš znal své nadchnutelné, leč nevytrvalé spoluobčany a věděl, že Václavové Černí mezi nimi nepřevládají. Ani Voskovcové, kteří chtěli jít proti hitlerákům i s vědomím, že asi dostaneme na frak. Když mají čeští vojáci kdekoli pomoci našim spojencům, hned se nějaký Matěj Brouček v poslanecké lavici ohrazuje, že by se jim tam mohlo něco stát. A jak hledáme největšího Čecha? Z těch, kteří opravdu válčili, se mezi prvních padesát dostanou leda Žižka a Valdštejn.


Mám rád informace z první ruky. Jeden z granátů, kterými Kubiš s Gabčíkem zabili říšského protektora, měl prastrýc Jan Nový v kuželníku na Proseku. Pevný hlas, jakým Milada Horáková odpovídala ječíčímu prokurátorovi Urválkovi, jsem slyšel na vlastní uši. A Václava Havla, který seděl za katrem kvůli rockovým muzikantům, ale i za nás nestatečné, jsem na Klárově potkal pohublého pár dní poté, co ho komunisté pustili, aby předešli ostudě, kdyby jim tam zemřel.


Třebaže se dnes jeho dekrety a jménem zaklíná kdejaký protiněmecký a protišlechtický čechomedán, Beneše se zdi nesundám. Připomíná mi, že ani víra v sebelepšího člověka nesmí být slepá a musí jít ruku v ruce s poznáním. Ale k životu potřebují obojí. Hitparády osobností vůbec ne.












Zdroj:    
Autor: Jiří Černý   

Doporučit článek  Doporučit článek      Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Vybledlá fotografie prezidenta Edvarda Beneše
(počet příspěvků: 2, poslední: 2005-01-26 22:13:22)

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
WWW adresy klubů, kamará
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
 bullet  Doporučujeme
Od potemnělé Giddensové
Výlet do populární hudby
Proč volím prezidentem J
Virtuos extrémů
V Belliniho Normě mají h
Jaromír Nohavica zvládá
Růžový kavalír v MET má
Album ukazuje božskou ji
Netrebková v přenosu z M
Alba o Vykolejené, kytař
 bullet  Nejdiskutovanější
Kdy a kam za Jiřím Černým v roce 2018 (304)
Naše vypálené iluze (109)
AKTUÁLNĚ! - TŘI POŘADY O KRYLOVI VE ŠVANDOvĚ DIVADLE VYPRODÁNY (97)
WWW adresy klubů, kamarádů... (75)
Kamarád i dezertér (65)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (63)
Přechytračíme i USA? (61)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (44)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce: Inzeráty a inzerce zdarma · Bazar · Antikvariát · Mimibazar · Byty · Stroje · Seznamka · Zaměstnání   
Magazín: Nacerno.cz    Volný čas: Rande · Rychloseznamka ··Fotoalbum · Horoskopy
Další informace: Reklama · Napište nám    Správce: © 2003 - 2017 TANGER infosystems s.r.o.

TOPlist