Proč snadno lituji soupeře a těžko přeji vlastním
Kvůli Bohemians kdysi mohlo moje novorozeně málem přijít o zrak. Do jejich vršovického ďolíčku zrovna přicházeli zpívat svou fotbalovou písničku trenér Tomáš Pospíchal i trnavský obránce Karol Dobiaš a kluboví příznivci si od nich slibovali velké věci. Fanoušek z nejposedlejších, Ladislav Kantor, textař a strůjce skupiny CaK Vocal, se k nám nadšeně přiřítil a do ruček nemluvněte vtiskl svůj dar, plyšového klokánka, třímajícího ostrou (!!) špejli s vlajkou Bohemians.
To bylo jediných pár vteřin z mého života, kdy jsem slavný klub neměl rád. Jinak jsem klokanům odpustil všechno, dokonce i ligový zápas na Spartě, kdy je moji milovaní rudí ještě pět minut před koncem válcovali 3:1, ale potom si nás vršovičtí útočníci Žďárský s Peškem tak rozebrali, že se neuvěřitelné stalo skutkem a odešli jsme s plichtou 3:3. V těsně poválečné době, kdy sparťanští brankáři nebyli vzorem jistoty, jsem litoval, proč my nemáme Vaška Pavlise, který se jako osmnáctiletý náhradník postavil do branky Bohemians a už tam zůstal. Příležitost dát klokanům konečně najevo své sympatie se mi naskytla, když jsem jednou v zoo potkal Antonína Panenku; oba jsme venčili své dcerušky. Jakoby k věci, rozpačitě jsem vykoktal, že Bohemka měla vždycky dobré brankáře. „No, aspoň něco,“ sžíravě opáčil střelec legendární bělehradské penalty a zázračný nahrávač.
Dál jsem fandil své Spartě a přesto občas chodil do Vršovic. Diváci to tam měli k hráčům blíž než jinde. Nejen na metry. Když jednou míč, vyslaný záložníkem Sloupem, vyrazil prodavači z ruky sadu piv, fanouškové halasili: „On ti je Jirka zaplatí.“ V onom třiaosmdesátém roce Bohemians konečně vyhráli ligu. Netruchlil jsem, naopak slavil společně s Kantorem a zpěvákem Lubošem Pospíšilem, s kritiky Leem Jehnem i Janem Rejžkem. Domů jsem došel úzkou cestičkou mezi dálničními svodidly, prostě šťastný.
Letos vede moje Sparta ligu jak chce a štěstí nikde.
Bohemians namísto oslav stého trvání ztratili kvůli nedostatku peněz profesionální licenci i místo v druhé lize. Je mi smutno, dobré zapomínat neumím. Těšil jsem se na Spartu, omlazenou o rychlé a technické moravské útočníky – a teď mě hanba fackuje za opilé fandy, kteří řvou na Miroslava Matuševiče: „Chachare, omluv se!“ Za co? Vlastně za to, že ještě v dresu Ostravy vzal Spartě mistrovský titul. A za to, že sparťanským fandům, kteří tehdy podle svých zvykových práv ostravské fotbalisty uráželi, splácel stejnou mincí. Užasle sleduji, jak bývalý sparťanský trenér František Straka tento pokus o nastolení fanouškovské hrůzovlády veřejně podporuje a navíc ještě svému nástupci Jaroslavu Hřebíkovi předem upírá jakoukoli zásluhu na očekávaném mistrovském titulu. Cožpak Straka úplně zapomněl, oč klidněji a důstojněji nesl svůj úděl Hřebík, když před časem musel ze Sparty také odejít?
Kdo ve sportu počítá jen branky, body, vteřiny, tyhle starosti mít nemusí. Matušovič se zpovykanému hloučku fandů dlouze omlouval (místo aby se, propocený a zablácený, šel osprchovat do šatny) a v dalším zápase předevčírem dokonce vstřelil vítězný gól, tak nač si stěžuji? Na ty, kdo z kopané dělají pěstní rvačku, pařeniště hulvátů, ale i mafiánské doupě a vyšší kurs korupce. Neboť ryba smrdí od hlavy.
Českomoravský fotbalový svaz by si měl v polovině dubna zvolit nesmradlavou hlavu. Bude-li předsedou Ivan Hašek, předem mu držím palce, aby se choval jako když hrával. Aby se nezalekl ničeho, ani prošetřování jakýchkoli podezření v klubu, jemuž dělával vždy jen čest, ve Spartě. Byl jsem teď týden na Slovácku a nemusím chlapovi tak inteligentnímu líčit, co se tam o dvojím metru na úplatkáře vypráví.
Nejčtenější články