Nacerno.cz

              

Vydáno 16.05.05 Týdenní komentáře

Češi i Němci, opera i rock, a Richard Wagner vůbec
Až před sobotní půlnocí jsem se podle troubení aut dozvěděl, že Česko vyhrálo v semifinále hokejového šampionátu nad Švédskem. Takovou zpravodajskou prodlevu jsem nikdy v životě neměl. Jenomže přímý televizní přenos měl onoho pražského večera konkurenci v příslibu zážitků sdělovaných z očí do očí. V Paláci Akropolis zpívaly finské dívky zvané Värttinä a dalo se očekávat, že „vřeteno“ potvrdí, co tvrdíval Karel Plíhal a já myslel, že přehání: ve srovnání s Värttinä jsou i folkové hvězdy Steeleye Span vinárenská muzika.

Leč nešel jsem ani na Värttinä, které jsem tu viděl loni, ale na Wagnerův Soumrak bohů, který jsem neviděl nikdy. Těšil jsem se moc. Kvůli tomu, co už jsem v Národním divadle zažil v předchozích částech tetralogie Prsten Nibelungův i kvůli nádheře, jež ve mně prodlévala od poslechu snímků, kde pod Soltiho taktovkou hraje Vídeňská filharmonie a zpívají sopranistka Birgit Nilssonová, tenorista Wolfgang Windgassen a barytonista Dietrich Fischer-Dieskau. Tuto rozkoš, jakou by jen dřevák nazval „teoretickou přípravou“, jsem si odepřel pouze v pátek veček. Kupodivu kvůli televizi.


Má oblíbená ČT 2 vysílala dokument o německém historikovi a přesvědčeném nacionálním socialistovi, náměstku pražského primátora Josefu Pfitznerovi. Z toho, co jsem dosud nevěděl, mě nejvíc zaujaly některé pročeské, zdánlivě téměř protinacistické postoje nejvyššího pána nad Protektorátem, bývalého karlovarského knihkupce K.H.Franka. Například nedoporučil Pfitznera povýšit, aby prý německý primátor Čechy nedráždil. Frankova snaha udržet ve svěřeném prostoru klid byla relativně úspěšná. Dokonce i po atentátu na Heydricha a vyhlazení Lidic se u nás naplno pracovalo pro vítězství Velkoněmecké říše. V neválečných podmínkách, nicméně podobně mazaně udržel o čtvrt století později hnilobný zdejší klid bratislavský advokát Gustáv Husák. Kdyby ho Filip a Grebeníček nepovažovali za lepšího prezidenta než Václava Havla, odporovalo by to panské komunistické přirozenosti.


Dokument, který bude navěky usvědčovat i tisíce pražských čumilů kolem šibenice s Pfitznerovým tělem, místy provázela Wagnerova a Beethovenova hudba. Třebaže jsem se nad tím ošíval, nemohu popřít, že nacisté oba velikány hráli často, Wagnera napořád. (Takhle chytrý, naštěstí ne úspěšný, byl u nás snad jen Zdeněk Nejedlý, autor nacionálně-kulturně-třídní teorie o komunistech jako kulturních dědicích Bedřicha Smetany.) Čecha, který by před šedesáti lety vyslovil přání, aby se někdy pod nápisem Národ sobě shromáždili hrdinové z Walhally a valkýry, by ulice zlynčovala. Ještě deset let po válce, kdy si tehdejší Smetanovo divadlo konečně trouflo na Wagnera a jednomu politickému vězni jeho rodina nadšeně napsala, že „přijel i Tannhäuser“, nesmlouvavý bachař vymáhal na adresátovi dopisu přiznání, kdo je ten Tannhäuser.


Visíval jsem tenkrát z bidýlka, abych dohlédl Venušiných vnad Marie Podvalové nebo Zdenky Hrnčířové a mohl se utleskat po Tanhäuserových zpěvech Lubomíra Havláka i Jaroslava Stříšky. Kde by mě napadlo, kolik Wagnerových oper v budoucnu uvidím? Dokonce třeba z druhé řady v přízemí, posazený mezi Ludmilu Dvořákovou, nejlepší, stříbrozvukou Alžbětu z dávného Tannhäusera, a Soňu Červenou, jednu z dívek bayreuthského Parsifala, inscenovaného v roce 1962 Wagnerovým vnukem Wielandem.


Ono už předem bylo povzbudivé, že nahrávky Wagnerovy tetralogie byly z Městské knihovny rozpůjčeny. A nic mě o přestávkách neobčerstvilo lépe než výměna šťastných úsměvů s  návštěvnickou směsicí, jakou vytvářeli herečka Vlasta  Chramostová, kameraman Stanislav Milota, literární teoretik a překladatel Jiří Pechar, černodivadelní mág a skladatel Jiří Srnec, výtvarník Vladimír Suchánek nebo skladatel, vydavatel a prapůvodní rocker Saša Goldscheider, který sem přiletěl z Londýna.


Po Soumraku jsem tleskal jak za mlada, nejvíc basistovi Hansi-Peteru Königovi za jeho Hagena. Nakonec mi bylo trochu smutno, že šestnáctihodinové čtyřvečerní vznášení, které mi vedle jiných vztahů mnohokrát připomnělo i ten mezi Wagnerem a Smetanou, skončilo. Vtom mě oslovil Tomáš Vejnar, místopředseda Společnosti Richarda Wagnera. Prý jsem ho k Wagnerovi kdysi nasměroval svou recenzí v Melodii. Napsal jsem, že Daltreyho album Lisztmania se může líbit jen tomu, kdo nikdy neslyšel Wagnerova Rienziho. Proto prý si ho koupil.


Což vzkazuji Antonínu Švorcovi, Mistru pěvci norimberskému, který mi vyčítá, že píšu o rocku.


Zdroj:    
Autor: Jiří Černý   

Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Češi i Němci, opera i rock, a Richard Wagner vůbec
(počet příspěvků: 1, poslední: 2005-05-29 21:22:12)

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
WWW adresy klubů, kamará
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
 bullet  Doporučujeme
Přírodní úkazy Jonny Lan
Mladá krev ve staronové
New York strhla i "
Od potemnělé Giddensové
Výlet do populární hudby
Proč volím prezidentem J
Virtuos extrémů
V Belliniho Normě mají h
Jaromír Nohavica zvládá
Růžový kavalír v MET má
 bullet  Nejdiskutovanější
Kdy a kam za Jiřím Černým v roce 2018 (307)
Naše vypálené iluze (109)
AKTUÁLNĚ! - PO KRYLOVI VE ŠVANDOVĚ DIVADLE HEGEROVÁ (97)
Přechytračíme i USA? (93)
WWW adresy klubů, kamarádů... (73)
Kamarád i dezertér (65)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (63)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (44)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce: Inzeráty a inzerce zdarma · Bazar · Antikvariát · Mimibazar · Byty · Stroje · Seznamka · Zaměstnání   
Magazín: Nacerno.cz    Volný čas: Rande · Rychloseznamka ··Fotoalbum · Horoskopy
Další informace: Reklama · Napište nám    Správce: © 2003 - 2017 TANGER infosystems s.r.o.

TOPlist