Nacerno.cz

              

Vydáno 14.06.05 Týdenní komentáře

Dřina, naděje a zklamání potulného herce Jiřího Voskovce
Při představě, že příští neděli by bylo Jiřímu Voskovcovi sto let, se mi vybavuje jeho odpor k „zatraceninám, přímo oplzlým svou pokročilostí.“ Naštěstí si svých herecky i lidsky poctivých sedmdesát šest let užil v plné práci. Měl jí do poslední chvíle tolik, že když byl 1.července 1981 povolán do kalifornského nebe, museli Škvoreckých ze svého vydavatelského plánu definitivně škrtnout životopis Stín svobody. Voskovec stačil napsat sotva zlomek.

Nejlepší mužský jeho života, jak nazval Jana Wericha, mohl ve stejné době naopak jen vzpomínat. „Co mu schází? Vždyť všecko má!“ – divil se tehdy Werichovu roztrpčení Miroslav Miller, rozšafný vedoucí oddělení kultury ÚV KSČ. „Práce mu schází,“ marně mu vysvětloval režisér Ján Roháč.


Třebaže k Werichovi na Kampu jsem to měl skok, nikdy jsem se takového setkání neodvážil. Co bych mohl člověku, jehož vtipnost svítila i z citátů ve všech hospodách, říct? To nedostupnému Voskovcovi jsem napsal už v roce 1964, ještě do New Yorku. Podle mapy jsem věděl, že z bytu na Washingtonově náměstí se díval na písničkáře, kteří tam posedávali na lavičkách. Možná i na Boba Dylana. A když se pak se svou poslední, „znamenitou irsko-americkou ženou Kristýnou“ přestěhoval k Central Parku, mohl potkávat i Paula Simona, bydleli od sebe pár set metrů.


První dopisy, ve kterých mi děkoval do redakce Mladého světa za desky s písničkami z Divotvorného hrnce a chválil zejména Evu Pilarovou, jsem, pitomec mladý, nedoopatroval. Zato jsem si neskromně přivlastnil ždibeček chvály na Voskovcově uznání Mladému světu, „poslyšte, to jsou dobře dělané noviny“ (Svobodné slovo, 21.6.1964). Napřesrok mě z redakce vyhodili a ocitl jsem se na volné noze. Jako byl Voskovec většinu svého života a jak je to v Americe běžné.


Někteří životaschopní kamarádi takové situace řešili u piva podle hesla, že teprve budoucnost ukáže, jestli je lepší se o něco snažit nebo chlastat. Jejich zdánlivě superintelektuální antipod Voskovec mě přitahoval a posiloval právě houževnatostí, s jakou bral i nejmenší role v televizních seriálech. Ne že by se mu pokaždé líbilo být „starý šašek“, jezdit z místa na místo a občas dřít i bídu. Zkrátka v něm byla taková stavovská čest. Připomínal mi Karla Kryla, jemuž nebylo ani zatěžko zpívat exulantům Hašlerovy písničky, když jeho protestsongy nechtěli. V dopisech a knížkách měl s Krylem společnou i umně, sebeironicky stylizovanou češtinu, něžně prolnutou mimočeskými výrazy („Jazyky se prolínají jako při polibku“) a také jednoznačné, třeskné úsudky. „Ančerl byl náš nejlepší dirigent, Ježek byl dirigent mizerný.“ Ohledně písničky Nebe na zemi: „Tu zpíval Šmeral. Hroznej byl.“ Nebo Balady z hadrů: „A to byla nejlepší režie, kterou pro nás Honzl udělal…Jenom ta ústřední figura je špatně napsaná. Villon. Je děsně schematický. To jsme se tenkrát s Janem hádali. To byl ode mě kompromis. Já jsem to takhle nechtěl.“


V sedmdesátých letech, kdy se sveřepí komunističtí ideologové v článcích o hrách V + W štítili i Voskovcova jména a psali „protagonisté“, se u nás o jeho americké práci nevědělo, pochopitelně, téměř nic. I kvůli tomu jsem si vymyslel mamutí poslechovou antidiskotéku, Pětvečer V + W. V pražské periferní hospodě Za větrem jsem v září 1978 lidem pustil Voskovcovu esejistickou desku Relativně vzato, četl jeho dopisy a hlavně mu zatelefonoval. To byl miliónový nápad pořadatele Ivana Dvořáka. Nejdřív se v reprobednách ozvala pražská telefonní centrála; pan Voskovec není doma, pouze jeho manželka. Dal jsem sluchátko paní Frances, vdově po Jaroslavu Ježkovi, aby to s paní Kristýnou sjednala na později. Pak už celý sál jen nekonečně dlouho trnul, až se ozvalo: „Tady Voskovec.“ Nejdřív si nevzpomněl, kdo jsem. (Můj vysvětlující dopis dostal pozdě.) Mrákotně si vybavoval Radlice a dobré mléko. Konečně se trochu zorientoval, pozdravoval nás i od svého přítomného kamaráda (pochopili jsme, že od Jana Třísky), poděkoval a třináct minut, na které padl celý výtěžek pěti večerů, bylo fuč.


Hlas, který zněl tenkrát v Radlicích tak nejistě, si občas pouštím z alba Relativně vzato, vlídný, moudrý a smířlivý, jak uvažuje o Sisyfovi a jeho věčném balvanu, o dřině, naději a zklamání. Prý to podobně, ale daleko líp, napsal Albert Camus, říká na konci Voskovec. „Taky dostal Nobelovu cenu. Já dostal – balvan.“


Jak už z anket víme, Jiří Voskovec nebyl největší Čech. Tím méně Američan. Pro mne je nejdůležitější z mužských, se kterými jsem se nikdy nesešel.


Zdroj:    
Autor: Jiří Černý   

Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Dřina, naděje a zklamání potulného herce Jiřího Voskovce
(počet příspěvků: 3, poslední: 2005-06-25 11:59:05)

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
WWW adresy klubů, kamará
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
 bullet  Doporučujeme
Přírodní úkazy Jonny Lan
Mladá krev ve staronové
New York strhla i "
Od potemnělé Giddensové
Výlet do populární hudby
Proč volím prezidentem J
Virtuos extrémů
V Belliniho Normě mají h
Jaromír Nohavica zvládá
Růžový kavalír v MET má
 bullet  Nejdiskutovanější
Kdy a kam za Jiřím Černým v roce 2018 (307)
Naše vypálené iluze (109)
AKTUÁLNĚ! - PO KRYLOVI VE ŠVANDOVĚ DIVADLE HEGEROVÁ (97)
Přechytračíme i USA? (92)
WWW adresy klubů, kamarádů... (73)
Kamarád i dezertér (65)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (63)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (44)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce: Inzeráty a inzerce zdarma · Bazar · Antikvariát · Mimibazar · Byty · Stroje · Seznamka · Zaměstnání   
Magazín: Nacerno.cz    Volný čas: Rande · Rychloseznamka ··Fotoalbum · Horoskopy
Další informace: Reklama · Napište nám    Správce: © 2003 - 2017 TANGER infosystems s.r.o.

TOPlist