Kdo rozesměje Klause Nepřehlédnutelným titulkem Klausova oprávněná sebechvála (LN 12.1.) mě analytik Pavel Kohout alespoň dodatečně nasměroval, kam jsem se ke své škodě nedostal přímo: do Národního domu na Vinohradech, kde Václav Klaus promluvil ke svým přátelům z Centra pro ekonomiku a plánování, které v roce 1989 sám založil. Onoho úterního podvečera se reformní ekonomové nemuseli prokousávat žádnými novoročními zdvořilostmi; patnáctileté jubileum obnovení kapitalismu v naší zemi mohl prezident pojednat vtipně a zpříma.
Zatímco jindy s nositelem Nobelovy ceny Josephem Stiglitzem dlouze polemizuje, v plesovém sále to zkrátil: “Ve svobodné demokratické společnosti při jakékoli fundamentální změně nejde o cvičení v aplikované ekonomii, ale o reálný společenský proces, který nelze konstruktivisticky řídit a dávkovat (proto jsou tak směšné Stiglitzovy rady, stejně jako rady našich malých Stiglitzů, že jsme měli naši transformaci dávkovat tak, jak to dělají např. v Číně).” Svůj internacionální půvab měl i Klausův slovník, od rusismu (“reálpolitická koncepce zahraniční politiky”) po anglickou obraznost (“neměli sebemenší politické ambice, minimálně in the short run”). Když Klaus pojmenoval ty, “kteří nezbytné systémové změny skutečně brzdili a ohrožovali,” zpozorněl jsem i coby stárnoucí rocker. “Disidenti z kulturní a intelektuální sféry v čele s V. Havlem, J. Dienstbierem, P. Pithartem, a dalšími, kteří chtěli vytvořit něco nového, něco, co by nemělo vady obou, v historii známých modelů uspořádání lidské společnosti. Svět měla řídit skupina vyvolených (do níž by patřili oni sami spolu s Rolling Stones a Billem Gatesem).” Tomu bych se s Dušanem Třískou, Karlem Dybou a Ivanem Kočárníkem jistě zasmál i já. Ale příště, až se zase někdy sejdu v hospodě s Keithem Richardsem, už s ním nebudu zbůhdarma tlachat o černých amerických bluesmenech. Jen ať, kytarista, pěkně kápne božskou, jak chtějí s Mickem Jaggerem řídit svět. (Klause jsem loajálně citoval podle www.lidovky.cz. V on-line reportáži na ihned.cz totiž ještě včera stálo “…Komárek, Vrba a Jičínský, kteří chtěli vést republiku jako skupina vyvolených spolu s Rolling Stones a Billem Gatesem.” Taková skupina už hraničí s poezií.) Dvoustránkové interview, které tři dny po vinohradském semináři vyšlo s Klausem v Hospodářských novinách, už nebylo, pochopitelně, pro partu veselých kluků, co všechno vyhráli. Přesto však i tady dokázal první polistopadový ministr financí v pravé chvíli, při sebekritické vzpomínce na dávnou privatizaci bank, použít jemný anglický humor: “…vsadili jsme na jednu kartu, která se ukázala jako ne úplně úspěšná.” Jak nesrovnatelně fádní je proti tomu známý obrat z komunistických sebekritik, že “docházelo k jistým přehmatům.” Další zábava nás možná ještě čeká. Cituje Havlovo “neviditelná ruka trhu páchá různé pěkně viditelné zločiny”, Klaus naznačil, že “tento výrok je na dlouhý esej – a nebo i na krátké pousmání.” A co obojí dohromady? Takový dlouhý esej k pousmání. Ať se naši malí Gatesové třesou.
Nejčtenější články