Nacerno.cz

              

Vydáno 25.05.07 Kam za Jiřím Černým->Články v novinách

Důležité je být dobrý, ne slavný
(Rozhovor s Ivou Bittovou) V sedmnácti byla Eržikou v premiéře Uhdeho a Štědroňovy Balady pro banditu, v osmnácti filmovou Jolankou v Hanákových Růžových snech (Věra Bílá hrála její sestru a playbackem za ni i zpívala) a Terezou v Jirešově Ostrově stříbrných volavek. Bruntálská rodačka Iva Bittová (n. 1958), prostřední ze tří dcer jihoslovenského kontrabasisty Kolomana Bitta a slovácké učitelky Ludmily Masařové, tehdy odešla z domova a více než deset let hrála přední role v brněnském Divadle Husa na provázku. Přesto je opustila, aby se věnovala sólovému zpěvu a zároveň návratem k houslím potěšila nemocného otce. Zemřel třiapadesátiletý, zažil jen dva její koncerty v roce 1984.

Propojením zpěvu a hry na housle, autorskými improvizacemi a výtvarnou stylizací svých koncertů se Bittová vymezila nejen na domácí scéně, ale kdekoli se ve světě objevila. V roce 1989 prvně hrála v newyorském klubu Knitting Factory a od té doby účinkuje v USA téměř pravidelně. Její tvorba nezná stylová omezení, pohybuje se od folklóru, přes rock, jazz, hiphop, avantgardu, komorní klasiku až po operu. Když si v roce 1996 nepřevzala dvě tuzemské ceny Akademie populární hudby.... březnu 1997, České Gramy....., komentoval to Michael Kocáb slovy: „Pýcha předchází pád.“ Svou kariéru si Bittová organizuje sama. Na to, co právě dělá, se soustřeďuje beze zbytku; když nahrávala písně pro film The Man Who Cried, vůbec si nevšimla, že v něm hraje i Johnny Depp. Její dosud poslední filmovou roli byla Žeňa v Trojanových Želarech. Loňské album Mater, které pro ni komponoval Vladimír Godár, převzala do svého katalogu prestižní značka ECM.
Se svými dvěma syny Matoušem (n.1982) a Toníkem (1991) žije v Lelekovicích u Brna. Novinářka Lenka Jaklová o ní napsala knihu Iva Bittová.
Otázky a odpovědi následujícího rozhovory byly mailovány mezi Prahou a New Yorkem.

Kdy a kde jste prvně stála na divadelních prknech?
Poprvé, co si pamatuji, ve druhé třídě, v sezóně 1966/7, v Divadle Zdeňka Nejedlého v Opavě v dětských rolích v opeře i činohře: Prodaná nevěsta, Psohlavci, Jak se Vám líbí... Táta hrál v orchestru na basu a máma externě zpívala v operním sboru. Hrála se mnou i má starší sestra Ida.

Jako důvod svého odchodu z Divadla Na provázku často uvádíte, že jste se bytostně necítila jako herečka. Kdy a jak jste k tomu přesvědčení došla?
Když na mě v Opavě herci koukali shora s otázkou, jestli až budu velká, taky budu herečka, už tehdy jsem odpovídala rozhodně: ne, nikdy, nechci. Přesto jsem vystudovala hudebně dramatický obor na Státní konzervatoři v Brně, kde mi bylo už od prvního ročníku dopřáno hrát externě v Divadle Na provázku i ve filmu. Spolužačky záviděly a vlastně se celé studium se mnou nebavily. A já se spíš držela studentů z hudebního oboru. Byli otevřenější a upřímnější. Hned po maturitě mě v sezóně 1978/9 divadlo zlákalo na plný úvazek. Spoustě zákulisních věcí jsem v tom svém telecím věku nerozuměla, byla to dost tvrdá, ale výborná zkušenost a průprava pro mou pozdější samostatnou tvůrčí práci. Okolí divadla i kolegové byli přesvědčeni, že zraji ve skvělou herečku, já se naopak víc s víc uzavírala do ústraní a hledala sama sebe. Divadelní afektovanost a hysterie mi byly cizí. Nejvíc mě těšila spolupráce s režisérkou Evou Tálskou. V pohádce Jabloňová panna jsem ve své nejistotě při hledání charakteru i příběhu vplula do světa hravosti a improvizace, což byl pro mě nesmírně důležitý moment! Čarodějnice Hatarajda si získala mnoho srdcí. Většina dramatických postav spojených s hudbou mi byla blízká. Stále však ve mně sílilo vnitřní přesvědčení, že nejsem herečka.

Je pravda, že jste tehdy dostala nabídku od Národního divadla v Praze?
Přání mé maminky bylo částečně vyslyšeno... Ještě mám ten dopis schovaný: žádost o spolupráci v Národním divadle v Praze. Už tehdy jsem netíhla k velkým pódiím a velkým městům – a netíhnu vlastně dodnes. Není to můj sen a máma mi už dnes rozumí a nezlobí se na mě.

Petru Dorůžkovi jste pro Reflex vyprávěla, že během svého prvního těhotenství jste cvičila na housle i devět hodin denně. Tohle vám v ničem nepřipomínalo provázkovský, řekněmě Scherhauferův dril?
Hodiny cvičení na housle, miminko v bříšku, to je mé splněné přání. V koutku, těhotná, s houslema, ty vibrace a určitá jistota, síla. Nikdo na vás nekřičí, nikdo vás nemanipuluje. Pan režisér Scherhaufer mi svou hysterií způsobil noční můry a pan režisér Pospíšil svou cholerickou povahou taky. Oba byli invenční a nevěřitelně chytří, ale jejich zacházení s hercem mě odpuzovalo. Pro ně byla škola pana Sokolovského zřejmě zajímavá, ale pro herce dost krutá. Soužití s hudebním nástrojem mě naprosto uspokojuje a vede do nitra duše, utváří a ukazuje cestu životem, vrací ke kořenům lidské existence. Tady nacházím svobodu a klid. Tvoření dokonalého tónu je vlastně práce na celý život. Tatínek byl muzikant tělem i duší a já cítím povinnost v hudbě pokračovat. Děkuji za to i mamince. Ona má dar důslednosti a přísnosti; dnes už vím, jak je tahle mateřská úloha nevděčná.

Vám se zpočátku stalo, že se posluchači i smáli, co jako s těmi houslemi a vůbec blbnete. Jak jste se s tím vyrovnávala?
Začátky byly na jednu stranu lehké, pořadatelé koncertů mě už znali, nouze o hraní nebyla. Ovšem těžký souboj jsem vedla s publikem, které vůbec nechápalo, o co se to snažím. Říkala jsem si: nedej se a pracuj víc na sobě, nic není zadarmo. Byla to radost z objevování a úplně jiné vnitřní naplnění z odehraných hodin. Nakonec se mi dostalo uznání. Táta vždycky říkal: důležité je být dobrý, ne slavný. A nikoho nenapodobuj, buď svá! Kdysi jsem na kvalifikačních přehrávkách pro Pragokoncert prošla vcelku hladce, porota na mně nenašla závady. Ovšem vůbec nechápala, co chci svou tvorbou říct.

Nemáte pocit, že po nepříliš dlouhém koncertování se skupinou Dunaj začalo vaše společné vystupování s Pavlem Fajtem nabírat divadelní prvky včetně masky? Že jste si vlastně taky vytvořili jakési svoje hudební divadlo?
Do svých vystoupení ráda zapojuji jednoduché vizuální i zvukové prvky. Hlavně kvůli relaxaci, abych uvolnila sebe i publikum. Vždyť housle jsou vážný nástroj a život má barev víc. Humor ke kumštu patří, je to důležité koření! V Japonsku jsem pochopila, co je to uvolnění a jak důležité je zapojit do prožitku všechny smysly. Občas třeba rozprostřu na pódiu suché listí, to je další rozměr vjemu.


Váš loňský koncert v pražské Akropoli s newyorskými Bang On A Can All-Stars byl všechno jiné než věrné zopakování repertoáru z vašého společného alba Elida, jenže naživo. Jakoby to spíš bylo divadlo na motivy toho alba: propojenější, úplnější a barvitější. Není ve vás třeba podvědomá touha po divadle? Nemáte ho tak ráda, že si ho vlastně hrajete svou hudbou?
Není to touha po divadle, spíš touha po komunikaci a objevování nového a po souznění. Koncert v Akropoli byl jednoduše živý a hudba potřebuje zrát. Většinou se snažím nejdřív hudbu zažít na vystoupeních a teprve pak jít do nahrávacího studia. V případě Elidy jsem bohužel musela ustoupit: jediný týden ve zkušebně v New Yorku a pak hned do studia. Až teprve po čase ta hudba dostala svou tvář.


Vaše gesta, mimika a tanec pokaždé vycházejí z hudby nebo někdy také z jiné inspirace a té pak přizpůsobujete i hudbu?
Moje gesta, mimika i tanec vycházejí spontánně z pocitu a z vibrací v momentální atmosféře. Pro mě je důležité otevřít se ke komunikaci jak s muzikanty, tak s publikem i s prostorem.


Zajímá vás ještě divadlo? Máte čas si na nějaké zajít?
Divadlo mám odžité. Se svými syny se ale občas potěším a nechám unést, jako před pár dny v Uherském Hradišti na derniéře Lišky Bystroušky v reži J.A.Pitínskeho. Nesmírně upřímné, krásné, radost ze hry.


Představení Don Juan v Praze bylo vaše první „dospělé“ setkání s operou. Jak k tomu došlo?
Jako vždy náhodou. Našli mě na mém sólovém turné v Americe. Pánbůh zaplať za tu zkušenost, na druhé straně jsem ráda, že je to za námi! Odvykla jsem kompromisům, produkce bohužel vázla, taky kvůli náhlému odvolání tehdejšího ředitele Národního divadla v Praze, který slíbil finance. I režijně jsem v opeře postrádala drama a zůstala ve svém vyjádření naprosto sama a proto i od některých diváků vlastně nepochopena. Nicméně práce s hlasem mi přináší ovoce a té zkušenosti nelituji. Nikdy předtím jsem nezažila rozezpívání před koncertem a teď mám radost, že se mi rozšířil rozsah a hlas nabyl větší jistoty.


Jakou jste předtím měla diváckou zkušenost s operním Mozartem?
Mozarta jsem jako typ osobnosti, tedy z mimouměleckých důvodů, nikdy příliš neprožívala, i když je genius.

Podle jaké nahrávky jste studovala Elvíru?
Neučila jsem se z nahrávek ani z DVD. Pouze z klavírního výtahu, naprosto sama, s občasnými korepeticemi se skvělým Davidem Švecem.


Pokud vím, plánovala jste si na nějaký čas život poblíž New Yorku, i s oběma syny.
Koncem května se stěhuji se svým mladším synem do USA, kde začnu pracovat na svém sólovém projektu. Čeká mě spolupráce s mnoha skvělými muzikanty.

Letos jste taky chtěla v New Yorku uvést svou vlastní komorní operu. Už jste ji dokončila?
Na operu musím ještě dozrát. Zatím se rodí v hlavě.


Režisér David Chambers uvažoval, že by Godárovo album Mater s vámi provedl jako koncert s obrazovými projekcemi nebo i tancem? Bude z toho něco?
Mater nejspíš zůstane ve své čisté, přirozené podobě, je to daleko ryzejší tvar. Jestli vznikne bude potřeba něco scénicky dotvářet, to ukáže teprve čas.


Jak to vypadá s příštím filmem režisérky Alice Nellis a vaší rolí? Tam jste dokonce měli společně s Godárem skládat hudbu, že?
Film Alice Nellis finišuje. Po shlédnutí prvního sestřihu jsme uznali, že Bittové je tam mnoho a tak hudbu nakonec vytvořil Vladimír Godár sám. Na film se těím, s Alicí i celým štábem byla radost spolupracovat! Jakoby se každý snažil udělat svou práci co nejlépe, což ne vždycky u filmu bývá.


Otázka hodně předčasná - nebo zas ne tolik: Napadlo vás už, že byste někdy v budoucnu režírovala hudební nebo jakékoli divadlo?
Určitě bych ráda. Až přijde ten správný čas.


S kým z tuzemských muzikantů, divadelníků nebo výtvarníků byste se ráda pokusila o něco nového?
Chystám se do studia s Emilem Viklickým a Georgem Mrazem, na turné po Evropě s Mater, se sestrou Idou si chceme v květnu zazpívat v Lucerně jazz.

Pořád ještě psáváte pro syny deník? Mohla byste ocitovat některý zápis z posledních dní?
Ano, píšu. Ne, nemohla.

Zdroj: Svět a divadlo, 01/2007   
Autor: Jiří Černý   

Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Důležité je být dobrý, ne slavný
(počet příspěvků: 0, poslední: )

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
WWW adresy klubů, kamará
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
 bullet  Doporučujeme
Přírodní úkazy Jonny Lan
Mladá krev ve staronové
New York strhla i "
Od potemnělé Giddensové
Výlet do populární hudby
Proč volím prezidentem J
Virtuos extrémů
V Belliniho Normě mají h
Jaromír Nohavica zvládá
Růžový kavalír v MET má
 bullet  Nejdiskutovanější
Přechytračíme i USA? (791)
Kdy a kam za Jiřím Černým v roce 2018 (307)
Naše vypálené iluze (109)
AKTUÁLNĚ! - PO KRYLOVI VE ŠVANDOVĚ DIVADLE HEGEROVÁ (97)
WWW adresy klubů, kamarádů... (73)
Kamarád i dezertér (65)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (63)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (44)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce: Inzeráty a inzerce zdarma · Bazar · Antikvariát · Mimibazar · Byty · Stroje · Seznamka · Zaměstnání   
Magazín: Nacerno.cz    Volný čas: Rande · Rychloseznamka ··Fotoalbum · Horoskopy
Další informace: Reklama · Napište nám    Správce: © 2003 - 2017 TANGER infosystems s.r.o.

TOPlist