| Vydáno 25.05.07 O kultuře a hudbě->Knihy Kritiky Kritika (bez konzervatoře)
Jsa technický nemotora, pokouším se aspoň takhle primitivně zanést na své stránky recenze Riedlovy a mojí knížky. (Zároveň upozorňuji, že recenze na mou předchozí knihu Načerno v českém rozhlase, které se nedají otevřít na hlavní stránce vpravo nahoře, jsou ke čtení, když si na hlavní stránce úplně nahoře kliknete rubriku O kultuře a hudbě, pak dole vpravo Starší články a postupně se dostanete na titulek Vyšla kniha, nad ním v nadtitulku vpravo kliknete Knihy a pak už se dostanete (pod zvláštními titulky) na dalších sedm recenzí.
Uši a lidský faktor
Memoárový knižní rozhovor s Jiřím Černým je důležitým příspěvkem k historii českého moderního popu.
„Víc bych se věnoval sportu, politice, historii,“ odpovídá Jiří Černý na dotaz, jak by vypadala jeho bilanční kniha vzpomínek Kritik bez konzervatoře, kdyby její tvar neurčoval hudební novinář a editor Jaroslav Riedel. Na knižní rozhovor se docela čekalo, původně měl vyjít už loni v únoru k Černého sedmdesátinám. Po několika proměnách ho nedávno vydalo nakladatelství Galén ve velmi solidní podobě: s více než stovkou fotografií a jmenným rejstříkem. Budou se v rejstříku aktéři české hudební scény hledat s obavou? Někteří by mohli. Černý v knize o krůček přestupuje mírný tón, kterým mluví ve velkých médiích. Je - jako celá ta léta - přímý, jasný, ale leccos dopovídá osobněji a kritičtěji.
Kritizujme rozhodnutí, ne povahu
Jiří Černý (1936) nevstoupil do žurnalistiky jako fanatik hudby, a už vůbec ne popu. Psal o sportovcích, později o opeře. První hudební článek, který přinesl do Mladého světa, byl o recitálu barytonisty Dietricha Fischera-Dieskaua: „My jsme ale časopis pro mladé,“ řekli mu a poslali ho na reportáž do Semaforu. První český nepomlouvačný text o rock'n'rollu (Mladý svět 1964) psal Černý především jako reakci na „nespravedlnost, jak ty kluky pořád honějí a něco jim zakazují“.
Tyhle dva momenty v čemsi vystihují kontext, v jakém zábavná hudba v Česku po léta přebývá: stále v napojení na nerelativizované umění hodnot, a potom jako rukojmí mocenských zvratů. Ať už Černý zakládal rozhlasovou hitparádu Houpačka, sestavoval Krylova Bratříčka, pouštěl po republice desky na antidiskotékách, psal prohlášení Charty o hudbě, byl porotcem na Portě nebo sledoval na britském Womadu úspěch Hradišťanu, pokaždé jako by skrze hudbu hledal, kudy uvolnit cestu čemusi lepšímu z ucha doby. Nevnucuje přitom muzice, co jí není vlastní. Na to zná ji a její aktéry dost zblízka.
To, že se v malé zemi v hudbě pomalu všichni znají, je pro publicistu a kritika premisa, s níž je nutno se smířit. Těžko říci, zda Černý vždycky tak zřetelně rozlišoval jako v novém knižním rozhovoru, každopádně nyní je působivý a v líčení dost plastický. Kriticky u druhých nahlíží jednotlivé výroky, situace a rozhodnutí? téměř nikdy však povahy lidí. Dílčí slabiny pojmenovává bez velkých odsudků a komentářů. Nemá problém se sebekritikou: jen málo Riedelových kolegiálních výtek - týkají se třeba Černého editorské práce z posledních let - nechává bez přijatelné odpovědi. Tam, kde uhýbá, Riedelova kniha potvrzuje, co Černého publikum po léta ví: v jádru cenná citlivost k lidskému faktoru u něj někdy umí přerůst v sentiment.
Slabiny knihy? Nejvíc asi rozsáhlá rekapitulace soudů o autorská práva s exmanželkou a spolupracovnicí Miroslavou a následného vyhazovu z veřejnoprávního rozhlasu ředitelem Vlastimilem Ježkem. Ty pasáže mají pachuť opakované obhajoby - asi jako motivy, které jsou v příběhu věcně správně, ale bez jiskry dobrého a potřebného vyprávění. Navíc jednostranná výpověď, byť třeba věrohodná, nebývá nejšťastnějším rozkrytím kauzy. Riedel se zdržuje u témat, která jsou mu vlastní, ale Černému moc ne: polodisent uvnitř Jazzové sekce a Sekce mladé hudby, ediční práce na albech. Nevýraznému a morálně vratkému Michalu Huvarovi asi už nikdo nevěnuje tolik pozornosti jako právě tato kniha.
Nashromážděná zkušenost
Jako hudební komentátor Černý nezastírá, že nemá hlubší kontakt s hudební současností - vyjma osobností a proudů, jež sleduje po léta. Otevřeně říká, že už s televizním komentářem koncertu U2 (tedy skupiny s tvůrčím vrcholem v letech 1986-1991) mu pomáhala dcera. Je ale zajímavé, že mezi řádky knihy vystihuje několik klíčových témat dnešní scény. Jedním je mediální manipulace: dotýká se jí v reakci na zástupce šéfredaktora MF Dnes Viliama Bucherta, který loni obsáhle kritizoval Černého nezájem o Madonnu, jíž se deník chytil jako silného populistického tématu. „Tuším,“ píše Černý, „že (...) 'rádoby intelektuálské žvýkání' a jiné zdánlivé urážky v Buchertově článku byly jen oslavným mladofrontovním zvoněním za výborným kšeftem.“
Kniha jasně připomíná, v čem Jiří Černý je a bude zdejší kultuře cenný. Prožil a vnímá český pop a bigbít od prvních rock'n'rollů dodnes, či přinejmenším do pádu komunismu, po kterém už přestal pěstovat intenzivnější sepětí s novým děním. Během padesáti aktivních let s hudbou zažil zblízka silné talenty, které záhy vyhasly, důstojná zrání i hudebnické dráhy s těžce sestupnou tendencí. U lidí kolem hudby se setkal patrně se všemi kombinacemi talentu a morální konzistence. Mezi blízkými profesními kolegy měl zároveň swingaře, moderní jazzmany, pilíře rockové generace, obhájce avantgardního popu: to, co zní v naší postmoderní éře najednou, si prožil detailně a v rozpětí let.
Podobně jako třeba Vladimír Merta vnímal domácí, hlavně moravskou hudbu jako dobrodružství s nesmírným potenciálem. Zároveň namísto stipendia žádal v zahraničí o předplatné časopisů, aby znal vývoj pop-music ve světě. Zkrátka, jeho publicistické názory (pokládá se za publicistu, nikoli za kritika) formovala nashromážděná zkušenost, ne teoretické úvahy.
Moderní český pop do roku 1989 už jednu velmi slušnou historii má: dvaačtyřicetidílný televizní seriál Bigbít, koláž stovek dobových materiálů a výpovědí. Teď k němu přibyla druhá kvalitní historie - o mnoho osobnější vyprávění a tedy „nespolehlivý“ pramen. Je to ale to nejcennější a nejtrvalejší, v co mohl knižní rozhovor s Jiřím Černým vyústit.
Pavel Klusák
Autor je spolupracovníkem Respektu.
Také obraz doby
Mnozí mu za hodně vděčíme. V dobách, kdy média byla ještě mnohem horší než dnes, nahrazoval svými "antidiskotékami" to, o čem by normálně psaly časopisy a mluvila rádia. V době procesu s Plastiky dovedl říci před naplněným sálem, třeba v sovětském posádkovém městě Olomouci, že je to dobrá kapela a není zač ji soudit. V 70. a 80. letech pouštěl veřejně Karla Kryla a Martu Kubišovou. Ale i Rusy Okudžavu, Vysockého, Bičevskou, vlastně taky době navzdory, neboť doba přála štítivosti vůči všemu ruskému. Všechno to dělal jakoby suše, věcně. A takový je i v této knize: nejízlivý a nejedovatý, nevztahovačný, neokázalý. Nedělá ze sebe dodatečně statečnějšího, než byl. Také díky připravenému tazateli vznikl velmi věrohodný autoportrét. Třebaže se ocitáme především ve světě populární hudby (a trochu taky sportu), mimochodem se nám dostává také jednoho z nejvěcnějších, a tím i nejplastičtějších obrazů doby od padesátých let po současnost.
(Listy 2/2007, -vb- )
Dvojí rekapitulace
Pavel Klusák, Jiří Černý a pop-music
Dvojice recenzovaných knih má několik společných rysů - jejími autory jsou hudební publicisté a ve svých dílech se především ohlížejí do minulosti a bilancují. Pavel Klusák ve své knize 101 největších alb pop-music (od Elvise k Radiohead) zkoumá půlstoletí vydávání dlouhohrajících desek populární hudby, Jaroslav Riedel v obsáhlém rozhovoru s Jiřím Černým Kritik bez konzervatoře odkrývá životní a především profesní osudy nejproslulejšího domácího hudebního publicisty.
„Boj za rock pro mě především byla etická záležitost, s hudbou to nemělo nic společného. Kdyby pronásledovali dechovku, dělal bych totéž,“ říká v knize Kritik bez konzervatoře Jiří Černý. Více než třísetstránkový životopisný a „rekapitulační“ rozhovor je úctyhodným dílem Jaroslava Riedela (1963), hudebního publicisty a pečlivého editora nových vydání hudebních archiválií. K rozhovoru s Černým, rozdělenému na tematické kapitoly (Mladý svět, Houpačka, Antidiskotéky, Melodie a další časopisy, Od Charty k Občanskému fóru...), přistoupil s podobnou pečlivostí: přesně vládne daty a fakty, zpovídaného neustále konfrontuje (takže otázky jsou mnohdy delší než odpovědi) s citáty nejrůznějších, mnohdy nelichotivých materiálů, často polemizuje o faktech. Nejvíce asi, když dojde na detaily zpracovávání a vydání archivních nahrávek Karla Kryla. Dva editoři se zde pouštějí do debaty, která může unavovat - nebo připomínat roztomilost neutuchajícího dialogu dvou „hobbistů“ na stejné vlně. Proč ne, ale najdou se zde i svižnější pasáže, třeba ta vcelku zábavná sportovní.
Jiří Černý si poslední půlstoletí tuzemské populární, ale i vážné, folkové a folklorní hudby skutečně odžil. Začínal jako sportovní redaktor, později se proslavil především referováním o rocku, ať již formou časopisových článků, rozhlasových pořadů (hitparáda Dvanáct na houpačce) nebo poslechových pořadů. Pověst propagátora kvalitní a v ČSSR většinou obtížně slyšitelné hudby z něj udělala publicistickou legendu s neprůstřelným morálním štítem, Černého život ovšem není tak jednobarevný. Jako novinář na volné noze či zaměstnanec redakcí se snažil udržet si možnost oficiálně publikovat (i když na několik let skončil jako korektor v tiskárně), což s sebou muselo nést alespoň nějaké kompromisy. Z české hudby pak referoval především o mainstreamu, přestože zdaleka nejen o něm - na svých Antidiskotékách například pouštěl zakázané folkové zpěváky. Od semaforské hvězdné exploze k osmdesátým letům vedla ovšem cesta trnitá, jak Černý dokládá, když mluví o Karlu Gottovi, s nímž se zná po celou dobu jeho kariéry a může s občasnou hořkostí nahlížet jeho hudební i lidské vzlety a pády. Problém oddělení profesních a mezilidských vztahů se táhne celou knihou - v úzkém kruhu hudebníků, pořadatelů a novinářů se během pěti dekád musela objevit spousta třecích ploch. Černý se snaží být zdrženlivý a objektivní, někdy je ovšem patrná nejistota a měření dvojím metrem, například co se týče členství v komunistické straně: k přátelům je shovívavý, na ostatní tento detail „vytahuje“ dle potřeby. Přitom několikrát zdůrazňuje, že umělecké dílo posuzuje bez ohledu na osobní vlastnosti autora, což je v tuzemské hudební publicistice věčný problém - opačný, podle něho až přehnaný postoj zastává Jan Rejžek, kterého Černý nařkne z mstivosti.
V současnosti je Jiří Černý vnímán především jako „zasloužilý umělec“, vyjadřující se do médií o odvětvích populární hudby, jimiž se žádný z jeho kolegů nezabývá: pamatuji si na televizní srovnávání aktuálních alb Lucie Bílé a Heleny Vondráčkové, z něhož jsem měl pocit zcela zbytečné práce. Přestože se pop music za posledních čtyřicet let změnila, Černý je jí jako jediný stále věrný. Stejně tak opeře, keltské hudbě, rocku a hudbě z Horňácka, o spoustu žánrů se, jak sám říká, nezajímá již z důvodu nedostatku času, který je každému bez pardonu vyměřen. Jistý konzervativismus ho ovšem provázel vždy. Nikdy nebyl ctitelem rockové alternativy a experimentálních hudebních forem - Švehlík a Extempore na Pražských jazzových dnech mu už před třiceti lety připadali jako „příliš velký nářez“. Soudní posudek na hudbu Plastic People však napsal v jejich prospěch. Nevím, jestli v těchto ušlechtilých gestech není popření touhy po apolitickém vnímání umění (k tomu viz citát na začátku kapitolky) a nevím toho ještě mnohem víc. Asi to nebylo Černého ani Riedlovým cílem; po přečtení výborně zpracovaného rozhovoru mám pocit, že hvězda české hudební kritiky je problematičtější osobností, než se navenek jeví. Možná je to lepší, než kdyby se kniha od začátku do konce četla jako oslavný paján.
(A2 č. 13/2007)
Petr Ferenc
Autor je zástupce šéfredaktora časopisu HIS Voice.
Jiří Černý nevidí černobíle
Nebývá obvyklé, aby vycházely rozhovory novinářů s novináři. Povídání s Jiřím Černým (1936), které vedl jeho více než o generaci mladší kolega Jaroslav Riedel (1963), však rozhodně smysl má.
Kromě hudebně publicistické práce pro noviny, rozhlas i televizi píše také obecné komentáře, během sametové revoluce byl jedním z nejviditelnějších představitelů Občanského fóra a moderátorem manifestací, byl editorem a producentem řady domácích i zahraničních alb a tak či onak se účastnil skoro všeho, co se na české hudební scéně událo už od první poloviny šedesátých let.
Riedlova podrobná příprava
Jsou dvě možnosti, jak ke knižnímu rozhovoru přistoupit. Držet se striktně faktografie a chronologie, snažit se neodbočovat a hovořit jen na témata, která se zpovídaného týkají v jeho aktivitách.
Anebo představit objekt rozhovoru jako komplexní osobnost, která kromě nejviditelnější tváře má i svou druhou, soukromou (čímž nejsou míněny indiskrece z osobního života, spíše názory, které se jeho hlavní činnosti až tak netýkají).
Jaroslav Riedel, známý ve své branži jako spolehlivý až úzkostlivý faktograf, zvolil převážně první metodu. To v sobě skrývá mnohé klady, ale i zápory. Klady jistě převažují.
Z jeho otázek je znát dokonalá archivní příprava, ke každému tématu si do otázek (stejně jako Černý posléze do odpovědí) dohledal přesná data, často i obsáhlé citace. Pro čtenáře s hlubokým zájmem o dějiny populární hudby a její publicistické reflexe v posledním půlstoletí tak oba protagonisté odvedli velké dílo. Přesto faktografické pasáže, plné dat a jmen, občas i jeho mohou unavit, ba dokonce se v nich může chvílemi ztratit.
V záplavě informací se autorovi místy nepodařilo dostatečně objasnit některá jména (ne každý například už dnes ví, kdo byl Emanuel Uggé – str. 86), někdy byl nakousnut, ale nedořečen slibný detail (opět jeden příklad za všechny: jak a proč vyhrožoval František Janeček Josefu Chuchmovi? – str. 102).
Někdy také – zřejmě ve snaze nenarušit časovou linii – Riedel nepoloží doplňující otázku, která přímo visí ve vzduchu. Jako když třeba s Černým diskutuje o folklorní polemice v časopise Melodie v roce 1976 a nezeptá se na jeho názor na dnešní Čechomor a jeho mnohé méně úspěšné deriváty.
Určitým paradoxem, který vyplývá ze zaměření knihy na Černého aktivity kolem hudby, je, že ačkoliv sám zpovídaný tvrdí „propagoval jsem, že se zpěváky se mluví nejen o hudbě, ale i o literatuře a podobně,“ na jeho mimohudební zájmy s výjimkou politiky a celoživotní lásky ke sportu takřka nedojde.
Přitom by jistě bylo zajímavé dozvědět se, co například Jiří Černý rád čte, na co chodí do divadla, jaké má rád výtvarné umění. A nakonec také co nejraději poslouchá jaksi „mimopracovně“.
Všechny tyto výhrady jsou ale spíše drobnostmi. Celkový dojem z knihy je výrazně kladný, právě už pro zmíněnou informační hodnotu, kterou zejména pro specializovaného čtenáře kniha má. Ale i pro formu, jakou Černý mluví a jak se ji Riedlovi podařilo převést na papír.
Obzvláště zajímavé jsou trefné miniportréty nejrůznějších osobností, zejména umělců a publicistů. Černý je v názorech na lidi poměrně nesmlouvavý, vždy ale zůstává gentlemanem, nevidí černobíle. I když o někom použije silnějšího výrazu, obvykle jej vyváží alespoň jednou dobrou vlastností.
Když například o skladateli Karlu Svobodovi na str. 36 prohlásí, že „byl, je a vždycky bude sebestředný primitiv“, vtipně dodá: „On má v mozku jediný závit, naštěstí na melodie.“ Nekompromisnost, konzistentnost a nevyřizování si účtů neetickými prostředky jsou ostatně rysy nejen Černého odpovědí Riedlovi, ale také jeho práce hudebního kritika. Přestože je „bez konzervatoře“.
( Lidové Noviny, 18. ledna 2007)
Ondřej Bezr
Víc než zpověď kritika
Bývá zvykem, že významný tvůrce, někdy i význačný kritik, vydá sumarizující počet ze své práce a života, a na sklonku profesionální kariéry napíše paměti. Jiří Černý je takovým významným kritikem v oboru pop hudby už málem půlstoletí, vzpomínky ale nenapsal, říkaje, že sice vzpomíná rád, ale jenom nezávazně. Zato vyslyšel přání o dvě generace mladšího hudebního publicisty Jaroslava Riedla a výsledkem jejich spolupráce je obsáhlý knižní rozhovor s příznačným názvem Kritik bez konzervatoře vtipně parafrázujícím titul Černého první „hudební“ knížky Zpěváci bez konzervatoře z r. 1966. Takové rozhodnutí má jistě svá pro, ale i proti. Úsilí neodbytného tazatele zpovídané osobě brání, aby pominula to nepříjemné a událostmi manipulovala výlučně ve svůj prospěch. Tady viz třeba soudní spor o spoluautorství Hvězd světových hitparád, který Černý popisuje věcně a s jistým porozuměním pro „nenávistnou“ protistranu, byť kauza pro něj skončila finanční, a u části jednostranně zaujaté veřejnosti i morální, pohromou. Na druhou stranu otěže drží v rukou jen a jen autor rozhovoru a „ten druhý“ se sotva může vzepřít jeho plánu výstavby knihy či stylu - i když své odpovědi Černý evidentně redigoval a uzpůsoboval svému osobitému publicistickému projevu.
Riedel sleduje Černého cestu dobou v podstatě chronologicky a do příslušných let dosazuje jeho jednotlivé pracovní aktivity. Od sportovních novinářských začátků, Mladého světa (pro později narozené bude možná překvapením, že to zdaleka nebyly tak liberální časy, jak se ze vzpomínek řady „osmašedesátníků“ jeví), legendární rozhlasovou Houpačku (která navždy zformovala hudební vkus mnohých, včetně autora těchto řádků) a Krylova „Bratříčka“, přes Antidiskotéky, normalizační (ale neznormalizovanou) Melodii, Občanské fórum, Rock a pop, až k polistopadové, kulturně-společenské publicistice „načerno“. Kapitolky osobní (např. Rodina a přátelé) a konfesijní (o kritice a publicistice samé) jsou, tak trochu jako apendix, přidány na samý závěr knížky. Kompozice takřka tří set stránkového interview věru není nejvynalézavější a neodolatelné nutkání autora zabývat se všemi možnými „hudebními“ detaily u nahrávek, interpretů, skupin, ba i sleevenotů - které jsou důležité asi jen pro nadšence totálně posedlé pop hudbou - způsobuje, že text místy ztrácí (dramatický) tah. V této zpovědi „kritika bez konzervatoře“ jsou, myslím, nejcennější ostrými tahy kreslené portréty i portrétky jeho druhů „na cestě“. Třeba učitele František Gela, legendy předválečných Lidových novin, kolegů hudebních kritiků a publicistů Lubomíra Dorůžky, Leo Jehneho, Stanislava Tizla, i mladších, Čestmíra Klose a Františka Horáčka, nebo kritizovaných „objektů“, např. Karla Gotta a Ladislava Štaidla, s nimiž měl Černý (a snad i dosud má) přátelské vztahy, a přesto jim v novinách i v telefonním rozhovoru neváhal tvrdě vytýkat umělecká i lidská selhávání. Řeč je samozřejmě také o lidech - oficiálních hudebních činitelích - kteří Černého někdy podvedli a podtrhli, či v dané situaci jednali opatrnicky nebo víc zbaběle, než bylo nutné: kupodivu, Černý je hodnotí spíš laskavě a s určitým pochopením. To je pro čtenáře, který Jiřího Černého zná pouze jako „sukovitou“ osobnost a pisatele nekompromisních kritik, nečekané překvapení.
Vůbec nedovedu pochopit, proč se sportovní novinář (který má tak rád sport a i ve své sedmdesátce se o něj vášnivě zajímá a rekreačně ho provozuje) zčistajasna vrhl na psaní o hudbě (volné místo v kulturní rubrice Mladého světa jako hlavní důvod přestupu do jiného oboru mi připadá neúplný). Nicméně, díky psaní o sportu Jiří Černý důvěrně poznal Otu Pavla. Černého vzpomínka na Otu Pavla je v tomto interview marginálií, a přece jedinečného spisovatele charakterizuje možná výstižněji než slova leckterého literárního kritika: „Zdálo se mi, že když se pouští do poetických příměrů, není to moc dobré. Jeho síla byla v konkrétnosti, v příbězích, v tom, jak se dovede podívat na člověka, který nevítězí.“
(Divadelní noviny )
JAN KOLÁŘ
Kritik u zpovědi
Pokud se někdo tak intenzivně a dlouho angažuje v kulturním a společenském dění jako JIŘÍ ČERNÝ, pak má skutečně na co vzpomínat a co sdělit. Dokladem toho je kniha KRITIK BEZ KONZERVATOŘE, která po několikerém odkladu konečně vyšla v předvánočním čase, a je koncipována jako rozhovor Jirky a jeho kolegy, o generaci mladšího hudebního publicisty JAROSLAVA RIEDLA.
Necelých 290 stran textu je rozděleno do 25 kapitol, které rozčleňují rozhovor do určitých tématických celků, jejichž hranice ale nejsou samozřejmě nijak rigorózní, protože některé jevy, události či osoby vzpomínkami nutně prostupují bez ohledu na jakékoli pokusy o systematiku. Autoři se pochopitelně snaží alespoň v základním schématu udržet chronologii Jirkových životních osudů, takže úvodní kapitola je věnována školním a studentským létům, prvním novinářským pokusům a působení v deníku Československý sport. Pak přichází Mladý svět a nucený odchod z něj v roce 1965, hovoří se samozřejmě o rozhlasové Houpačce i o knihách, které Jiřímu vyšly v druhé polovině 60. let, o působení v časopise Melodie i o přátelství s Karlem Krylem a přípravě jeho prvního alba. Zákaz Houpačky vlastně výrazně ovlivnil Jirkův život a ovlivňuje ho dosud, protože nemožnost pouštět muziku do rozhlasu ho přiměla ke komentovanému hraní reprodukované hudby publiku v sále, což dělá stále - a pořád ho to baví. Tato práce, stejně jako psaní do různých periodik, prochází několika kapitolami, podobně jako vzpomínání na kolegy hudební novináře a další osoby. Nebylo možné nepřipomenout politické události u nás, od těch v roce 1968 přes období normalizace a Charty 77 až k přelomovým událostem v listopadu roku 1989. Tento rok nepřinesl Jiřímu jen neopakovatelné zážitky z práce v Občanském fóru, tedy přímo v centru tehdejšího dění, ale byl také počátkem jeho pozdějších potíží. V létě 1989 totiž v Pantonu vyšla knížka Hvězdy tehdejších hitparád, což se stalo předmětem sedm let se táhnoucího soudního sporu s Jiřího bývalou ženou, která se domáhala spoluautorství a nakonec dosáhla toho, že Panton musel v tisku a televizi uveřejnit omluvy v ceně statisíců, na čemž se musel finančně polovinou podílet i Jirka. Že ho vydělání oněch peněz stálo hodně energie a může být příčinou i jeho zdravotních obtíží, o tom myslím není pochyb. Z polistopadového období je důležité Jirkovo vedení časopisu Rock & Pop, opětovné působení v rozhlase i televizi a psaní do různých periodik. Samozřejmě, že přišla řeč i na rodinu, Jirkovy sportovní aktivity a otázky vztahu mezi umělcem a kritikem.
Jedinou výhradu, která z mých úst ke knížce zazní, vyjadřuje slovo přerejžkováno. Jiří se stále nemůže smířit s tím, že člověk, kterému v jeho novinářských začátcích tak výrazně pomohl, a kterého pokládal za svého výborného přítele, se mu tak špatně odvděčil. Byl to on, kdo se připojil k některým pisálkům, a v tisku, rozhlase a televizi nakydal na svého někdejšího kamaráda vrchovatě špíny. Jirka by si měl občas vzpomenout na sloupky, které Jan Rejžek psal do deníku Metro, nebo si přečíst Poslední slovo Lidových novin ze září 2005 a znovu si uvědomit, že talent nemusí jít ruku v ruce s charakterem. Pak se může konečně přestat tímto trapným případem soužit.
V knize je vedle textové části i velké množství fotografií, od dětských až po ty současné, což je výtečný doplněk k vykreslení zmiňovaných osob i událostí. Je potěšitelné, že hodně snímků pochází také z akcí Jonáš-klubu, o němž se v textu mluví hlavně v souvislosti s Jirkovými padesátinami a šedesátinami. Navíc k dobré orientaci slouží čtenáři rejstřík, který obsahuje zhruba 1.500 jmen v textu zmíněných.
Jarda Riedel není ovšem jen způsobný dotazovatel, ale odborník se svými znalostmi a názory, takže občas byl Jirkovi nejen partnerem, ale i oponentem v diskuzi. Vždy byl pečlivě připraven, dokázal citovat z Jirkových komentářů, ale i z námitek jeho kritiků, a trval na zpřesnění některých údajů, takže byl významným ovlivňovatelem definitivní podoby této knihy, která by bez jeho houževnatosti možná vůbec nespatřila světlo světa. Ono to s ní vůbec bylo nahnuté, protože dvě nakladatelství se její realizace vzdala, až teprve když se jí chopily ruce dvou nadšenců z nakladatelství Galén a byla zařazena do edice Olivovníky, měla vyhráno. Příznačná byla i její první prezentace na veřejnosti. Na Jirkovo předvánoční Ro(c)kování do Vltavské se dostavili právě oni nadšenci, dva nejvyšší muži Galénu, Dr. Lubomír Houdek a Pavel Slavík, a přinesli několik čerstvých výtisků pro autora i pro publikum. Řada lidí měla rázem tip na skvělý vánoční dárek, jehož aktuálnost však zůstává trvalá, nezávislá na svátcích, ročních dobách a složení vlády. Je to knížka, v níž ať začnete číst na kterémkoli místě, dozvíte se nebo si připomenete vždy něco zajímavého.
(Bulletin Jonáš)
Ivan Kott
Publicista Jiří Černý se toužil stát historikem
Brno - Pro Český rozhlas 2 stále natáčí aktuální díly magazínů Libeček a Klub seržanta Pepře, uvádí tematické poslechové pořady - Antidiskotéky, pracoval v týdeníku Mladý svět, šéfoval Rocku & Popu. A také o tisícovce recenzí, komentářích a obrazu české populární hudby promlouvá s hudebním publicistou Jiřím Černým v knižním rozhovoru o generaci mladší kolega z branže Jaroslav Riedel. Knihu s názvem Kritik bez konzervatoře včera odpoledne Černý představil brněnským čtenářům v knihkupectví Barvič a Novotný a následně večer v klubu Leitnerova posluchačům Antidiskotéky věnované irské skupině U2.
„Hudbu U2 jsem cestou neposlouchal, protože i jako člověk, který má skupinu znát do detailu a i lidem představit to nejlepší z nich, se na pořad chci také těšit,“ uvedl Černý krátce před autogramiádou knižní novinky. V ní připomíná své působení nejen na publicistickém poli, Riedel Černého uvádí i jako osobnost přítomnou u největších hudebních událostí posledních pětačtyřiceti let. „Vždycky jsem rád vzpomínal na lidi, o kterých se nic nebo téměř nic neví. Kdyby se mě Jarda neptal na Gotta nebo Kryla, tak se nic nestane, protože ti jsou slavní bez Riedla a Černého, ale když se mluví o zpěvácích z Horňácka, tak to jsou lidé, kteří mi do života přinesli a stále vnášejí spoustu radosti,“ připomíná Černý oblíbené pasáže.
Publicista, jemuž rukama prošly tisíce nahrávek, přiznává, že se vždy snažil dělat, co ho bavilo, a nenutil se do nutných prací. „Jediné, co jsem kdy musel, bylo odmaturovat na stavařině, a to byl opravdu kus života,“ směje se Černý školním létům.
Kdyby mu ovšem kádrové poměry dovolily vystudovat gymnázium, jak si přál, hudební publicistika by patrně přišla o jednu z nejvýraznějších osobností. „Pravděpodobně by se ze mě stal historik. Když vyjde nová kniha o Háchovi nebo Masarykovi, rád si ji přečtu,“ dychtivě popisuje Černý literární lásky a dodává, že nezanedbává ani sport. Rád jezdí na kole, přestože ho zlobí zdraví, chodí i plavat.
Stále ovšem sleduje hudební novinky. Ze dvou třetin si je hledá sám, ze třetiny se jako čtenář spoléhá na kolegy z branže. Neminula jej ani vlna soutěže Česko hledá SuperStar. „Přiznávám, že první ročník jsem sledoval po vteřinách, ale ty další už mě nebavily. Je tolik krásné hudby, na kterou nikdy v životě nebudu mít čas, tak mě nezajímá, kterej čížek nebo Moravák se nejlépe přiblíží interpretaci něčeho, co já už dávno znám ze zahraničí,“ mávne rukou nad dětskými hudebními idoly.
(Regionální mutace, Mladá fronta DNES - jižní Morava, STŘEDA 24. LEDNA 2007)
JANA ZÁHORKOVÁ
Jaroslav Riedel zpovídal Jiřího Černého
Na sklonku roku vydaná kniha Kritik bez konzervatoře s podtitulem Rozhovor s Jiřím Černým je zajímavá hned z několika důvodů. Hudební kritik Jiří Černý je člověk, který nejenže umí vyprávět, ale taky má o čem. Již čtyři desetiletí je přítomen u žhavých kulturních, ale také politických událostí naší společnosti. O množství osobnosti, které ještě jako neznámé objevy uváděl k českým posluchačům, svědčí rozsáhlý jmenný rejstřík, který kniha obsahuje.
Partnerem k třísetstránkovému, přehledně chronologicky řazenému rozhovoru byl Jaroslav Riedel, jeden z nejfundovanějších hudebních publicistů současnosti, shodou okolností rodák a částečně stále obyvatel našeho města. Jeho knihu stojí za to si nejen přečíst, ale i zakoupit - lze se k ní vracet jako k encyklopedii svého druhu.
(Obelisk)
Některé nové knihy, o kterých 1. víme, že vyšly 2. se domníváme, že jsou nějakým způsobem výjimečné.
Rozhovor s Jiřím Černým
Riedelovi se podařilo obejít Černého nechuť k psaní pamětí a vytáhl z něho snad všechno, na co si mohl jeden z nejvýznamnějších českých (nejen) hudebních publicistů posledního půlstoletí vzpomenout. Kdo by si dneska například spojil Zlatého slavíka s Ladislavem Smoljakem - ale právě Smoljak anketu, připomene superpamětník JČ, vymyslel. Rozhovor však musí být čten pořádně, žádné halabala skoky, protože souvislosti se vyjevují postupně, něco z paměti vyskočí dřív, něco později, i když se oba autoři snažili o chronologii. A Černého celoživotní veřejné výchovně vzdělávací působení dochází nakonec k jisté kalokagathii: Netvrdím, že nemá smysl recenzovat i vysloveně špatné desky, ale mě dnes mnohem víc baví otevírat posluchačům dveře k tomu, o čem jsem přesvědčený, že to je krásné, nebo alespoň zajímavé a nové.
(Právo, Salon, 15.března 2007)
Publicista a kritik Jiří Černý představí novou knihu
Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm - Dnes do M-klubu ve Valašském Meziříčí a zítra do rožnovské knihovny zavítá publicista Jiří Černý, „železný muž“ české hudební kritiky. Pořad, s nímž známý novinář přijíždí do M-klubu, začíná v 19 hodin a má název Hřmění ze Seattlu. Černý posluchačům v komentářích a nahrávkách představí rockové kapely Nirvana, Pearl Jam a jejich souputníky Alice In Chains, nebo Soundgarden, které se staly rockovým fenoménem devadesátých let. Spíš literární charakter pak bude mít beseda, již připravil pro své rožnovské příznivce. V tamní knihovně se v osmnáct hodin sejde a bude rozmlouvat s publicistou Jaroslavem Riedelem, autorem knižního rozhovoru s Jiřím Černým nazvaného Kritik bez konzervatoře. Právě o této pozoruhodné publikaci, která se před několika dny objevila na pultech, zde bude Černý se svým hostem hovořit. Jiří Černý se vedle práce hudebního kritika pro noviny, rozhlas a televizi dlouhodobě věnuje ve svých komentářích společenským a politickým tématům. Značnou popularitu získal už v šedesátých letech jako spoluautor a jeden z moderátorů první československé rozhlasové hitparády Dvanáct na houpačce. Nebylo možné přehlédnout jeho občanské postoje v sedmdesátých a osmdesátých letech ani výraznou úlohu v Občanském fóru po listopadu 1989. Byl viditelnou postavou tehdejších událostí a také moderátorem manifestací, během nichž se u nás měnilo společenskopolitické klima.
Kritik bez konzervatoře: netypický rozhovor
Obsáhlá kniha Kritik bez konzervatoře, vlastně trochu netypický rozhovor novináře s novinářem, je mezigeneračně jiskřivým setkáním dvou pozoruhodných osobností. Pečlivý faktograf a soustředěný i provokující tazatel Jaroslav Riedel (nar. 1963) je pro Jiřího Černého (nar. 1936) silným i nesmlouvavým partnerem. Z jejich dialogu tryská napětí i proud zajímavých informací.
Knižní rozhovor Kritik bez konzervatoře je vlastně tím, po čem návštěvníci klubových pořadů Jiřího Černého, jeho čtenáři a posluchači, léta volali - knihou jeho pamětí, na niž publicista dlouhá léta prostě neměl čas. Jaroslav Riedel mu formou rozhovoru velmi pomohl. Zasvěcenými otázkami provází čtenáře profesními peripetiemi života Jiřího Černého, jeho soukromými radostmi i starostmi a nevynechává ani kontroverzní témata, včetně prohraného a mediálně propíraného soudu s první manželkou o autorská práva na knihu Hvězdy tehdejších hitparád. V meziříčském M-klubu Jiří Černý zdomácněl už v sedmdesátých letech, která svobodným projevům rozhodně nepřála. Sám novinář o tom v knize Kritik bez konzervatoře vypráví: „Nejvíc si troufl Milan Kuchynka (tehdejší vedoucí M-klubu - pozn. aut.) z Valašského Meziříčí. Zajímala ho jen kvalita, na zákazy kašlal. Kuchynka mi dokonce v době mého zákazu proplácel letenky do Ostravy a posílal pro mě taxík.“ Klubové pořady Jiřího Černého byly pro hudební fanoušky zdrojem cenných informací. Tenkrát patřily k nejnavštěvovanějším akcím a dodnes jsou součástí programové nabídky řady klubů, včetně meziříčského eMka.
(Regionální mutace| Mladá fronta DNES - jihovýchodní Morava, 24. LEDNA 2007)
Karel Prokeš
O dobrých věcech
Nakladatelství Galén, které se zaměřuje na lékařskou literaturu, vydalo ve své edici Olivovníky knihu Kritik bez konzervatoře autorů Jaroslava Riedela a Jiřího Černého. Kniha se tak ocitla ironií osudu mezi publikacemi Deprese, Alzheimerova choroba, Atopický ekzém nebo Bezvědomí. Z vlastní zkušenosti vám mohu říct, že určitě neupadnete do deprese, neosypete se nějakou strašnou alergickou vyrážkou a kniha vám spíše pomůže si věci upamatovat, než je zapomenout. Je to léčivé čtení na všední den i víkend.
Kritik bez konzervatoře je výborný retrospektivní rozhovor. Jiří Černý vzpomíná na svou práci redaktora v Mladém Světě, šéfredaktora Rock & Pop a především své aktivity hudebního publicisty. Čtení působí jako létající koberec. Najednou je člověk zpět na Portě, vzpomene si na Antidiskotéky, Houpačku, konkrétní hudební události, zpěváky, skladatele. Při čtení o Melodii, které není příliš lichotivé, jsem si uvědomila, že i nám doma se v jisté době přestala Melodie líbit a už jsme ji nikdy nezačali znovu kupovat. Zajímavý je i pohled na sametovou revoluci, doplněný o osobní komentáře. Jiří Černý se vypořádává v knize gentlemansky i s těžkou zkušeností dlouholetého soudního sporu s první manželkou o spoluautorství knihy Hvězdy tehdejších hitparád. Hořkost je cítit, ale určitě ne zášť nebo zloba.
Tak a končím s chválou, aby to nezačalo vypadat jako nějaká agitka. Mám ještě dva bonusy navíc. Nezdá se, že by kniha byla šitá horkou jehlou. Orientaci usnadňuje nejen klasický obsah, ale i dost podrobný rejstřík. Druhý malinkatý bonus je pouze pro velmi pečlivé čtenáře knihy i blogu Týden. Jeden ze zdejších oblíbených bloggerů je zde zmiňován jako diskžokej.
(TÝDEN.CZ, 27. 4. 2007, Rubrika: O dobrých věcech)
Jana Ivanová
Rejžek o knize
Tady bychom čekali, že se ho Riedel bude ptát i na věci nepříjemné. Naštěstí se tak stalo. Ta knížka se čte hodně dobře, myslím si, že Jiří Černý tam nezakrývá téměř nic, mluví otevřeně i o sporu, který vedli se svou bývalou ženou na přelomu 80. a 90. let. Mně se o tom mluví těžko, zdržím se komentáře, protože jsem tam jako bývalý přítel také zmiňován a trochu si tam Jiří řeší náš osobní spor, ale budiž, pokud se na to Jaroslav Riedel ptá, bylo mu nějak odpovězeno. Takže pokud vás zajímá postava, bezesporu významné osobnost Jiřího Černého, tak v té knize byste měli nalézt téměř všechno.
(ČRo 6, 20. 12. 2006, Kritický klub Jana Rejžka)
Riedelova pouť do Černého
Než jsem se začetl do vzpomínek Jiřího Černého Kritik bez konzervatoře (vydal Galen), zarazilo mě, že je to interview. Knižní rozhovory jsou v této zemi nechvalně známé jako nejsnazší cesta, jak dosíci tvaru knihy a vydělat rychlé peníze.
Většinou jsou to jen přifouklá časopisecká plkání, v nichž otázky lineárně pohánějí řiďounký příběh. Nějak mně to k Černému nešlo. Soudě podle jeho psávání, i on sdílel tento názor.
Ale pak mi došlo, že kniha nemohla být jiná - kdyby totiž Jiří svou často polemickou historii vyprávěl sám, celé pasáže by vypadaly jako sebeobhajoba. Jestliže se nakonec rozhodl svůj život vyprávět „v této tónině“, musel mít neskonalou víru v partnera, jenž mu měl klást otázky. Jistě nestál o žádnou stafáž, avšak to, co si na něj uchystal Jaroslav Riedel, zřejmě nečekal. Neskutečná pečlivost zkušeného publicisty jako puzzle zapadla do Černého výborné paměti, jakož i do precizní grafiky a servisního aparátu. Takže ač rozhovor místy vypadá jako dialog atomových mozků, chrlících na sebe dlouhé citace z dobového tisku (což někdy působí až nepřirozeně), rozhodně mu nelze vytknout žurnalistickou machu a nedostatečný smysl pro detail. Držíme v ruce zevrubnou zpověď důležitého aktéra a citlivého pozorovatele českého (nejen) hudebního života posledního půlstoletí.
Je to velice osobní kniha, kterou jistě mnoho čtenářů začne číst od jmenného rejstříku. Černý má pro každého, koho v životě minul, krátký (často kritický) komentář. „Dějinně“ výmluvné jsou peripetie Černého přátelství s dlouholetými kamarády a spolupracovníky (Gott, Rejžek, Kryl), naopak některým epizodickým pasážím by slušelo krácení. Jako by autor „ve střižně“ necítil spodní hranici, za kterou poklesne míra pozornosti čtenáře, který v tom tak říkajíc „nejel“. Ten by asi oželel přemítání, jak se po svatbě jmenuje Markéta Kučerová, jak se kdo choval na poradách Rock & Popu nebo jestli redaktorům časopisu Folk&Country (toho času) chybí vnitřní opozice.
Memoáry jsou rozčleněny do dvaceti pěti kapitol, které si ústrojně udržují chronologický sled a zároveň sledují tematické celky, systematicky mapující kritikova zastavení (sport, Mladý svět, Houpačka, Kryl, Antidiskotéky, soud s bývalou ženou apod.). Ač to zní banálně, čtou se dobře zejména pro hlavní figuru, kolem níž je neustálý neklid, stále se od ní cosi odráží, mnozí mají neodolatelnou potřebu se vůči ní vymezit. Je zjevné, že Černý něčím dráždí. Čím? Řekl bych soudržností, která je náhle v sumáři jeho života velice čitelná. Pro Černého to musel být nepříjemný dialog. Riedel mnohdy namítá, nepřechází faktické chyby v Černého starších článcích, ve velkých sporech (o Karla Kryla, s Vlastimilech Ježkem či Mirkou Filipovou) vytahuje plejádu i protivných svědectví. Černý na svou obranu znovu rovná fakta, znovu si pomáhá dokumenty, přemýšlí nahlas i pochybuje. Někdy je to dost smutné čtení a člověk si s odstupem říká, kolik zlé krve bylo prolito v žabomyších válkách na malém dvorku české hudební scény. Na druhou stranu, právě tam, kde to vře, je nejvíc „života“.
Kritik bez konzervatoře není bilanční meditování, ale malé denní příběhy, z nichž se mnohdy vyklube plastický obraz doby a - jakkoli to zní nadneseně - někdy i drama. A drama je dobré, když má hrdinu ochotného revidovat sebe samého. Novinář, jehož profesní život je založen na elementární slušnosti, si to může dovolit.
(Reflex 08/2007 )
Milan Tesař
Černý kůň, který neprohrál
„Černý kůň vždy nevítězí“ zněl název článku o George Harrisonovi, který Jiří Černý (1936) napsal v roce 1982 pro prosincové číslo časopisu Melodie. Na ten titulek jsem myslel při pročítání knižního rozhovoru, který s nejznámějším z českých hudebních publicistů vedl jeho mladší kolega Jaroslav Riedel (1963).
Už v průběhu přípravy publikace mluvil Černý o tom, že v ní nevystupuje jako hrdina. Riedel totiž nenapsal žádnou oslavnou ódu, jak se to v případech rozhovorů s populárními lidmi dělává. Zkušený autor a editor pocházející ze Vsetína odvedl poctivou práci, když si nejprve vyhledal množství citací z Černého textů a rovněž z názorů jiných na něj. Takto vybaven vedl se zpovídaným rovnocenný dialog, v němž se ptal i na věci, v nichž Černý vždy nevítězil. Jenže právě tím, že Jiří Černý na takovou otevřenou hru přistoupil, v konečném důsledku vyhrál a Jaroslav Riedel s ním. Oba zvolili těžší cestu a oba uspěli. Riedel se výborně připravil, dobře volil otázky, přičemž nevadilo, že v nich často předem vyslovil svůj názor, a nakonec vše na tři sta osmdesáti stranách (včetně rejstříku a bohaté fotografické přílohy) zpracoval. Černý hru přijal, tam, kde to bylo nutné, opřel své odpovědi o dobové dokumenty, jinde mluvil tak, jak ho znají návštěvníci jeho antidiskoték, posluchači jeho rozhlasových pořadů či čtenáři jeho knih, časopiseckých a novinových článků.
Z odpovědí je především znát, jak moc ho psaní, povídání, pouštění desek a vůbec všechno, co s tím souvisí, pořád hrozně baví. Stále dokáže mít radost z každého podařeného článku, krátkého textu na obal desky, z poslechového či rozhlasového pořadu, z několika málo vět pronesených mimo obraz v úvodu televizního záznamu folkového koncertu, nemluvě o práci v novinách či časopise, nebo dokonce vydání nové knížky. Ve zkratce zavzpomíná na spoustu svých kamarádů a kamarádek, pro nás většinou velkých jmen z oblasti populární i vážné hudby, novinařiny, sportu i politiky.
Má-li mluvit o lidech, kteří mu ublížili, je maximálně věcný, jednoznačných a ostrých odsudků najdeme v knize málo. Na několika místech se zmiňuje o Janu Rejžkovi, vzpomíná na doby, kdy byli blízkými přáteli, popisuje jejich pozdější odcizení a dodává: „Asi třikrát se mi o Honzovi zdál ten samý sen, že jsme se smířili. Já jsem rozhodnutý, kdyby Honza někdy chtěl, naše vztahy obnovit.“ Miloše Skalku, jednoho z „pilířů socialistické kýčovité pop music“ komentuje s nadhledem: „Jenomže on je podle mého soudu esteticky a eticky nedoslýchavý, takže ani netušil, co činí.“ Horší je to s bývalým ředitelem rozhlasu Vlastimilem Ježkem, ale ani jeho nevidí Černý přes vlčí mlhu a přidá veselý moment, kdy se s Ježkem sice cestou ze studia hádali v labyrintu Kavčích hor, ale když společně zabloudili, „postupně vychladli“. Riedel nezamlčel ani to nejbolavější, totiž soudní spor o spoluautorství knížky Hvězdy tehdejších hitparád. V knize je jí věnována jedna z pětadvaceti kapitol a Černý v ní kromě jiného konstatuje, že ho nutnost zaplatit soudně nařízené omluvy alespoň přinutila pracovat „na doraz“, čímž se dostal k „báječným muzikantům, posluchačům a čtenářům“.
Těm věnuje mnohem víc místa a jmenuje jich několikanásobně víc. Někdy je to jen informace, že obhájkyně Alena Štumpfová si od něj nevzala ve výše zmíněném sporu ani korunu, jindy v odpovědi vytvoří malý medailon. Před čtenářem defilují celé generace zpěváků, muzikantů či hudebních publicistů počínaje těmi, od nichž se Jiří Černý učil, až po ty, které naopak učil on („přišli už jen tři studenti. Jednoho hocha si nepamatuju, další dva byli Robert Tamchyna a Markéta - jak se teď jmenuje? Kučerová... Turková...“). Věci vážné jdou ruku v ruce s těmi veselými, např. kouzelným líčením cyklistické jízdy Praha - Hodonín, již podnikl s kamarádem Tomášem Hromkem. Od té doby mu také manželka s dcerou říkají Kočvaro.
Proč, to neprozradím. Nepřidám už jediné jméno a jedinou situaci. Potěšte se jimi sami, až si nečernobílý rozhovor se spoustou dobře vybraných černobílých fotografií budete číst. Sami si udělejte obrázek, zda Černý zvítězil, byť se opakovaně přiznal k věcem, které se mu nepovedly. Já už se rozhodl a potvrdil si to, když jsem v průběhu psaní tohoto textu poslouchal rozhlasový pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Jiří Černý v něm s gustem vyprávěl, jak kdysi napsal do Československého sportu, že k nám přijede lední revue Holiday LONICE (správně ON ICE), a jak ho pak kamarádi zdravili „nazdar, Lonice!“.
(Bulletin Jonáš)
Milan Zeibert
P.S. Pochopitelně se v knize mluví o Jonáš klubu, ale o tom jistě napíše Ivan Kott. Jen jednu věc určitě vynechá. Berte ji jako hádanku: „Když jsem mu byl svědčit na svatbě, ptali se nás, jestli nejsme bráchové. Podle velikých nosů. Mám dojem, že žádný můj kamarád mě tak často nekritizuje... A skoro vždycky má pravdu. Nebo mě aspoň upozorní na něco, co by v mé práci mohlo přerůst do rutiny. Po mých pražských pořadech ve Vltavské si často zajede pár stanic tramvají, abychom si ještě něco řekli. A neomylně odhadne okamžiky, kdy mi bodne, že se mnou jde až před dům. Ten večer, kdy za mnou někdy v polovině sedmdesátých let poprvé přišel do Malostranské besedy, mě musel mít Pánbůh hodně rád.“
Kritik pod drobnohledem
Nebudu zapírat, že Jiří Černý byl i pro mne hudebním publicistou, který hodně formoval mé uvažování o muzice, a že si ho velmi vážím. Když se mi dostala na stůl kniha Kritik bez konzervatoře, kde ho zpovídá Jaroslav Riedel, těšil jsem se na počteníčko. A rozhodně jsem nebyl zklamán.
I když i Riedel k němu cítí úctu, není to žádné patolízalské „tak co mi ještě povíte“. Naopak, velmi dobře se připravil, cituje prameny a velmi často se zastavuje tam, kde s Černým může polemizovat, nesouhlasit, nebo přímo ukázat na chyby v jeho článcích. Ty ostatně dělá každý publicista. A Černý nastupuje se stejně otevřeným hledím, tu si stojí za svým, tu vysvětluje, jak byl sám uveden v omyl a jinde prostě přiznává chybu. Nakousnou se i nelehká osobní témata, protože je někdy nejde oddělit od profese (soudní spor s exmanželkou Mirkou o autorská práva) a někdy výrazně dokreslují dobu i kontinuitu v postojích soukromých a profesních. Jádro je ale ve sledování Černého interakcí s kulturní scénou.
Asi polovina textu je o době před rokem 1989, asi třetina po něm a zbytek jsou úvahy na témata osobní i profesní (kritik a kritika, kritik a umělci...). Pochopitelně ale v celé knize se prolíná vyprávění plné faktů s jejich reflexí a interpretací. Celkem tři sta stran textu, padesát stran fotopřílohy (černobílé), solidní rejstřík.
Díky tomu, že Černý byl velmi často ve středu určujících dění (Mladý svět v šedesátých letech, rozhlasová Houpačka, nezávislá publicistika po roce 1968, OF 1989, média svobodného světa), člověk si slušně zaplní mnoho bílých míst na mapě naší moderní (nejen kulturní) historie. Ti o hodně mladší budou možná kroutit hlavami nad tím, jaké tu panovaly poměry, a možná jim některá jména nic neřeknou, ale myslím, že základní příběh je patrný i pro ně.
Za možná ještě důležitější ale považuji to, že kniha dokresluje Černého jako osobnost, která s velkou houževnatostí a přirozeným talentem formovala do značné míry úroveň hudební publicistiky u nás, neprováděla různé eskymácké obraty v neklidných vodách doby, a do velké míry tak nastavila morální laťku ostatním publicistům.
Uvědomil jsem si především, kolik toho dokázal Jiří Černý absorbovat, naučit se a vůbec zvládnout v mladých letech. Měl pak prostě na čem stavět. Za vzor pro všechny publicisty považuji, jak principiálně až úzkostlivě odděluje v kritice své osobní sympatie a mimohudební postoje umělce od hodnoceného díla. Není prostě ten, pro kterého je Porta svazácká a proto špatná, nebo trampská a proto dobrá. Doufám, že i nepublicisty pak kniha přesvědčí, že psát a hovořit o muzice je práce poctivá a měla by tak být zaplacena.
Hezká knížka, redakčně dotažená, čtivá a v neposlední řadě nutící k tomu, aby si člověk kladl otázky po tom, jak povrchně či opravdově sám poslouchá muziku.
(Folk&Country, č.6/2007)
Jiří moravský Brabec
PŘEKVAPENÍ
Když jsem si od kolegy Lipčíka půjčovala knihu rozhovoru s Jiřím Černým, těšila jsem se na ni. Bez zbytečných okolků jsem se uvelebila, četla, místy se pozastavovala, místy byla potěšena nad nějakou pregnantě formulovanou větou. Nadto byl kolega Riedl, který s Černým rozhovor vedl, na dnešní poměry, kdy rozhovor často vedou lidi bez aspoň průměrné znalosti věci, skvostně připravený.
Nepříjemné překvapení nastalo, když začal Jiří Černý mluvit o mně. Když se vidíme, je na mě jak milius, případně jak hodný, starší strýc. Já mám zas respekt ze zkušenějšího kolegy, který toho zažil i napsal mnohem víc a nadto na mě byl hodný, když jsem začínala. Čekala jsem nejspíš letmou zmínku o tom, že moji muziku neposlouchá, a přesun k jinému tématu, ale pan Černý začal vést zvláštní řeči. Že jsem měla díky Rock & Popu, kde jsem začínala (a on tehdy šéfoval), „rozjezd, o jaký bych jinak musela dlouho a těžce usilovat," říká snad až hořce. Včil mudruj. Mám se omlouvat, že jsem nejprve nedělala pět let v regionálním tisku? Byla jsem na pozvolný rozjezd připravena, ale když se objevila možnost psát rovnou do výborného časopisu, samozřejmě jsem jí využila a dělala, co jsem nejlepšího mohla. Nikoho jsem nepodrazila a nikomu jsem práci nebrala, prostě jsem jen ráda přijímala možnost psát články, recenze atakdál. Stejně jako ji rádi přijímali Honza Dědek a D. A. Rodriguez, kteří začínali ve stejné době. Nevím, proč je to u nich OK a u mě ne (pravda, o D. A. R. se tam nic nepraví, možná je ještě "horší"). Že bych podle svého tehdejšího šéfa neuměla psát? Možná: „Zdá se mi těch osobních dojmů a familiérního výraziva moc," říká, co mi nikdy neřekl, a že šancí byla a je spousta. „Když jsem připravoval celovečerní pořad o Nicku Caveovi a četl množství materiálu, co napsala Jana, věděl jsem, že z toho nic nemůžu použít," vece skoro žalobnicky. Aha. Tak tady je asi zakopaný kus psiska. Na jedné straně se nad psiskem sklání klasické, v Čechách staršími novináři i čtenáři ctěné psaní nabité fakty, zřejmě i diskografiemi a čísly. Na straně druhé "mladší" styl (v cizině existující už od 70. let), kdy se hodně píše o prožitcích, čtenáři se nepředkládá soupis fakt plus citace, ale zážitek, emoce a pocity; k čemuž patří i familiérní výrazivo. Podle mě je to legitimní druh novinařiny, který má své místo, stejně jako má své místo styl, kde se operuje hlavně fakty. V dnešní době snadné dostupnosti dat a přehledů na internetu nadto může právě žurnalistika plná osobního zaujetí nádherně bujet. Já prostě nepovažuji za měřítko kvality článku to, zda se z něj dají využít nějaké části pro ten či onen pořad. Článek je článek a ne encyklopedické heslo. Chápu, že starší a/nebo konzervativnější novináře i čtenáře takový styl vytáčí, i když to není jeho záměr, jak je mu někdy mylně podsouváno. Časy se mění pořád a mění se i styl psaní. Dovoluji si ale tvrdit, že lepší, koneckonců i přínosnější a zábavnější je, když se mi něčí články nelíbí, říct mu to rovnou.
(Report)
Jana Kománková, šéfredaktorka
Legendární písničkář a jeho kritik
Katolický týdeník 34/2007
Karel Kryl a Jiří Černý. Dvě výrazné osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do moderní české hudby. Jeden jako písničkář a druhý jako uznávaný hudební kritik. Navíc Černý připravil k vydání Krylovu slavnou desku Bratříčku, zavírej vrátka a měl lví podíl na tom, že si česká veřejnost Kryla koncem 60. let vůbec všimla. Nakladatelství Galén vydalo o každé této osobnosti samostatnou knihu.
„Bydleli jsme sice v třípokojovém bytě, ale vytopit se dala jen kuchyň, v které jsme sedávali a dívali se, jak z promrzlých stěn teče voda. Nesměli jsme se doma ani učit, abychom nedostali tuberu. Učili jsme se venku. Že nás maminka vypiplala, mi dnes připadá neuvěřitelné,“ vzpomíná Karel Kryl na své dětství, které bylo neblaze poznamenané únorem 1948. Jeho otec, známý prvorepublikový tiskař, u něhož se tiskly knihy Jakuba Demla, Jana Zahradníčka, bratří Čapků a dalších, se stal přes noc třídním nepřítelem a jeho drahé tiskařské stroje před očima celé rodiny rozmlátili krumpáči a palicemi najatí komunističtí pacholci. Když pak rodina hleděla na tu spoušť a malý Karel ronil slzy, otec mu řekl: „Nebreč, chlapi nepláčou...“ Kolem stáli lidé, které Krylovi po celá léta znali – a mlčeli. Toto ponížení představuje pro Kryla zásadní životní zkušenost s komunismem a zároveň upevnilo jeho pohled na rodiče a některé hodnoty. „Moji rodiče byli velmi pevní. Mohl jsem jim vyčíst všelicos, ale nedostatek charakteru ne. Mám dojem, že hodně rodičů podepsalo, aby zachránili svoje děti – a děti ztratili.“
Kniha Vojtěcha Klimta Akorát že mi zabili tátu vypráví životní příběh písničkáře a básníka Karla Kryla. Autor, který je předsedou Klubu Karla Kryla, při jejím psaní vycházel nejen z důkladného studia dostupných tištěných a rukopisných pramenů a důvěrné znalosti Krylových nahrávek, ale i z desítek rozhovorů s Krylovými příbuznými, přáteli a známými. Jeho kniha si přitom vzácně zachovává věcný styl vyprávění založený na faktech. Nejde tedy o nadšenecký pokus fanouška, nýbrž o solidní práci, u níž nechybí poznámkový aparát, jmenný rejstřík, bibliografie a diskografie Karla Kryla; najdeme v ní též desítky unikátních fotografií (škoda jen, že některým nebylo popřáno více prostoru). Krylův životní příběh se citlivě prolíná s texty jeho písní a tím se více ozřejmuje jejich smysl či okolnosti vzniku. Zároveň kniha dává nahlédnout do nelehkého údělu exulanta, přibližuje Kryla i jako autora duchovních písní určených pro liturgii či nezištného dárce, který neměl potřebu své „almužny“ vytrubovat. V jiném světle zde nahlížíme i Krylovu zatrpklost v 90. letech po návratu do vlasti. Možná jsme mu měli tehdy lépe naslouchat. Leckteré jeho výroky znějí dnes až prorocky. „Jsou dvě vražedné věty pro tuhle republiku: Nebudeme jako oni a Neznám špinavé peníze.“ To řekl v roce 1991!
MAJÁK VE VLNÁCH ČESKÉ HUDBY
Neméně zajímavě působí druhá kniha nakladatelství Galén – rozhovory Jaroslava Riedla s hudebním kritikem Jiřím Černým. Její název Kritik bez konzervatoře odkazuje ke známé knižní prvotině tohoto publicisty Hudebníci bez konzervatoře, v níž v roce 1966 poprvé seriózně představil českou populární hudbu. Hned poté vydal spolu s manželkou Mirkou první knihu o Beatles u nás (Poplach kolem Beatles). Do širokého povědomí se ale v druhé půlce 60. let zapsal především rozhlasovou Houpačkou, do níž spolu se svou ženou vybíral soutěžní písně. V této hudební hitparádě také představil národu Karla Kryla, ale nadšené přijetí se nekonalo. První písně, které do Houpačky zařadili (mezi nimiž byla i Morituri te salutant), vypadly hned v prvním kole. Manželé Černí však tvrdošíjně zkoušeli znovu Kryla lidem servírovat – zabrala až píseň Bratříčku, zavírej vrátka (jednou porazila i Gottovu Lady Carneval a vyhrála). To bylo ovšem už po srpnové okupaci. Vzápětí Černý sestavil Krylovu první desku, která ještě stačila vyjít, než byla obnovena cenzura. Mezi jejími prvními oběťmi byla v roce 1969 i rozhlasová Houpačka. Jiří Černý se pak přesunul do šedé zóny. Nestal se disidentem, ale jeho hudební texty a poslechové pořady, tzv. Antidiskotéky, přesto tvořily malé ostrůvky svobodomyslnosti a kritického myšlení ve znormalizované kultuře. Neobešlo se to bez občasných zákazů a typických režimních ústrků – nešlo sice o žádné tvrdé pronásledování, nicméně v českých poměrech obecného švejkování patřil Jiří Černý spíš k odvážnějším jedincům. V rozhovoru dává nahlédnout do své čtyřicetileté práce hudebního kritika, ale i do zákulisí české moderní hudby a publicistiky – a někdy to není pohled moc povzbudivý. Černý šetří morálními soudy (ostatně sám dobře ví na případu vlastního medializovaného soudního sporu s bývalou ženou Mirkou, jak je to ošemetné), nicméně dokáže v drobné příhodě mistrně zachytit povahu dotyčného člověka. Někdy velmi ostře. Tím, že se v české hudební branži zná téměř s každým – od Heleny Vondráčkové a Karla Gotta přes Jaromíra Nohavicu, Vladimíra Mertu, Jiřího Suchého až po Jana Rejžka, Lubomíra Dorůžku či Miloše Skalku – je to čtení poutavé, poučné, místy úsměvně, někdy i smutné. Černý naštěstí stejně otevřeně hovoří i o sobě (aspoň to tak působí), což je základní předpoklad, abychom ho brali vážně.
Autor textu: Paulas, Jan
Miroslav Sígl: Zasvěceně o Mladém světě a Josefu Hollerovi
Sígl Miroslav | 02. 09. 2007 / Pozitivní noviny
Konečně je na světě knížka, v níž je alespoň okrajově na několika místech vzpomínán Mladý svět a jeho první šéfredaktor Josef Holler, o němž přinesly Pozitivní noviny článek 4. června. Napsal ji Jaroslav Riedel (*1963), hudební publicista, a to formou otázek a odpovědí a místy rozhovoru s Jiřím Černým (*1936), který začínal v Mladé frontě a Mladém světě, stal se z něho zakrátko hudební specialista známý z rozhlasové Houpačky, z časopisů Melodie, Gramorevue, založil a řídil časopis Rock&Pop, edičně připravoval nahrávky Karla Kryla, pořádal antidiskotéky - prakticky byl u všeho, co hýbalo naší hudební scénou. Kniha Kritik bez konzervatoře obsahuje 382 stran, z toho 50 stran fotografií, vydalo ji nakladatelství Galén.
Takže pár parafrázovaných úryvků z té knihy dokreslí atmosféru doby, v níž Mladý svět vycházel a s čím se potýkal nejen jeho šéfredaktor, ale i redaktoři, mezi něž Jiří Černý od počátku patřil.
Pepík byl nápaditý a velice ambiciózní novinář, ale rychle narazil na tehdejší svazácké politbyro, které vedl ostravský horník Miroslav Zavadil - zeť tajemníka ÚV KSČ Drahomíra Koldera. A náš Pepík mu jednoho dne říkal, že chce zajímavým časopisem získat mladé. Zavadil však nemohl pochopit, proč by v tom časopisu nemohly být i rozhovory třeba zrovna s ním samotným. Kulturu si svazáčtí funkcionáři představovali jako články o soutěži tvořivosti mládeže (STM), zatímco Holler chtěl i články o Semaforu, jehož popularita byla mezi mladými lidmi vskutku obrovská.
Když musel v roce 1965 Jiří Černý z redakce Mladého světa odešel pro své neměnné názory jako nestraník (to už měl za sebou množství afér kolem popularizace rock´ n´ rollu, Zlatého slavíka, našich zpěváků, textařů a hudebníků), přišel za ním Pepík Holler, že dostal příkaz ho vyhodit. Jiří Černý k tomu říká: "Já jsem přesvědčený, že ho to mrzelo, ale nic proti tomu nemohl dělat. Svazácký tlak proti redakci se stupňoval, nakonec to semlelo i jeho. Přestože se Holler svazákům snažil vyhovět, bylo jim to málo, oni ho tam nechtěli, chtěli předělat redakci k obrazu svému..."
Pepík Holler (*27. října 1927) byl zbaven funkce šéfredaktora Mladého světa v roce 1966, skončil v propagačním oddělení jakési turistické či cestovní agentury. Zemřel 6. října 1985, na pohřbu se s ním naposledy loučil jeho bývalý kolega Jan Dobiáš (jeho smuteční projev jsem poprvé uveřejnil až v knize Generace 45 (Jaromír Hořec a Miroslav Sígl, vydal Riopress 1997). V době jeho úmrtí byla požádána Olga Čermáková, šéfredaktorka Mladého světa, „aby o něm vyšel řádek, že první šéfredaktor Mladého světa zemřel. Ale nevyšel...“ A o pár odstavců dál: „Členové dřívější redakce jako by neexistovali, ať už je vyhodili nebo odešli sami. Moje jméno se na stránkách Mladého světa nikdy neobjevilo, i když Mladý svět hodně psal o Portě, o folku a podobně... a když mě Honza Dobiáš na jedné Portě požádal, abych zase psal, přišla za ním Čermáková s výhružným dotazem: "Ty ses snad zbláznil, že ho necháš psát?“
Na dotaz „Takže to byla její osobní zášť?“ odpovídá Jiří Černý: „To snad ani ne. Spíš stranická. A taky předposranost. Co si kvůli Černému a Hollerově partě dělat zle...“
Tolik jen několik úryvků z knihy, kterou je ovšem dobré číst celou, protože výpovědi Jiřího Černého jsou upřímné, otevřené, jeho kolega a autor rozhovoru cituje také skoro vše negativní, co o Jiřím Černém kdy bylo publikováno. On se žádnému tématu nebránil, při autorizaci nic důležitého nevyškrtnul a byl rád, že k takovému rozhovoru došlo, že kniha vznikla, protože - jak říká sám, nikdy by se k napsání svých pamětí nedonutil...
|
Nejčtenější články