Nacerno.cz

              

Vydáno 29.05.07 Týdenní komentáře

Co s nádhernými hlasy v současné rockové hudbě?
Nejenže svým tenorem obsáhl čtyři oktávy, zhruba dvakrát tolik co jiní zpěváci. Během jedné písně měnil tempo, rytmus a hlasitost jako snad nikdo v rockové historii, ještě dramatičtěji než Freddie Mercury nebo Roy Orbison. Přesto si na jméno Jeff Buckley většina rockových posluchačů nevzpomene. Ani dnes, deset let poté, co 29.května 1997 odešel navždy.

Čekal tehdy v Memphisu na svou kapelu, aby druhý den přetočili jeho druhé studiové album; nebyl s ním spokojený. Podvečer se ponořil oblečený do Wolf River, přítoku Mississippi. Vše ostatní jsou jen dohady. Našli ho za pět dní. Bylo mu třicet a stihl vydat jediné album, Grace. Co jsme se ho s mojí dcerou Kateřinou naposlouchali! Byli jsme tehdy v září 1994 spolu v Londýně a když se mě v BBC ptal Petr Nosálek na mé současné gusto, hned jsem jmenoval Buckleyho. Zrovna v Londýně koncertoval. Jenže nám ten večer jel zpáteční autobus do Prahy...
Mám pro zvučné a jasné hlasy i romanticky zvlněný zpěv vrozenou slabost. Na tom nic nezměnilo ani mé soužití s rokenrolem, kde krása hlasu často spočívá v jeho odřeninách a účinnost zpěvu v motorovém rytmu. Proto jsme se zprvu tak rychle spřátelili s Karlem Gottem. Při jeho vystoupení pro antverpskou televizi v roce 1966 si belgický manažer Hugo Hellemans právem liboval, že v Gottovi má vlastně čtyři zpěváky: swingového, rockového, šansonového, soulového. To byla doba, kdy Gott dokonce interpretoval – byť podle vzoru amerického tenoristy Johnnyho Mathise – i židovské písně Kol Nidre a Eli Eli. Hity z repertoáru Toma Jonese zpíval ve stejně vysokých polohách jako „tygr z Walesu“, árie z Bernsteinovy West Side Story pro něj byly radostnou hračkou. Brzy potom, co získal první úspěchy v německy mluvících zemích, se ale přizpůsobil dramaturgickým požadavkům firmy Polydor. Svůj žánrový záběr zúžil podle průzkumu trhu na to nejžádanější (především sladké, táhlé melodie), zato prodej svých desek zvýšil v míře, o jaké se nesnilo nejen českým, ale ani mnoha západoevropským hvězdám.
Skoro bychom uveřili, že pokud vyslovený tenorista či majitel jiného velkého hlasu není zároveň mimořádným skladatelem typu Mercuryho nebo Orbisona, pak se s podstatou nejen vysloveně rockové, ale moderní populární hudby vůbec beznadějně míjí. Nikoli ovšem s prodejním úspěchem. Dokonce i dvojspřeží, zdobená operou a popem, Domingo & Denver nebo Dvorský & Černoch, vždy táhnou zlatý kočár. (Nejspíš i to je důvod, proč se tyhle mesalianční choutky projevují za všech režimů. „Když se dva potkají, ruce si podají“, jak nám v internacionalistickém valčíku rozhlasem sdělovali hned dva Borisové Godunovové z Národního divadla.)
Jenže kdyby každý krásný hlas bez autorského talentu byl v rocku předem outsiderem, nebylo by proč vzpomínat Jeffa Buckleyho. Z deseti skladeb na CD Grace sám napsal jen tři, u čtyř byl spoluautorem. Tři jsou cizí a žánrově nemají nic společného: milostná Hallelujah od kanadského písničkáře Leonarda Cohena, Lilac Wine z repertoáru jazzové šansoniérky Niny Simone a středověká koleda Corpus Christi Carol, upravená skladatelem Benjaminem Brittenem. Takový výběr by Buckleymu neporadily žádné průzkumy trhu, ledaže by se počítač zbláznil. Jenomže u Buckleyho bylo výjimečné všechno: hlasivky, vkus a instinkt. Brittenovu koledu stupňoval až tam, kde se hlas měnil v chlapecký andělský alt, ne vyslovenou jódlerskou fistuli, ale tak zvaný voice-mix, přirozený jako u Paula McCartneyho a Johna Lennona, v ještě vyšší poloze a ještě znělejší. Třebaže Buckley vzorně vyslovoval, byl opakem folkařského polorecitátorství, výsostným pěvcem.
A dokonale srostlým s kytarou. Zvykli si na sebe začátkem 90.let v New Yorku, kdy během večera sólově vystupoval i ve třech klubech za sebou. Na koncertním trojdisku z Sin-é poslouchávám, čí repertoár taky Buckley předváděl: Piaf, Dylan, Billie Holiday, dokonce sufijský fenomén Nusrat Fateh Ali Khan – se všemi byl jedna duše.
V maličkém klubu Sin-é lidé courali těsně okolo Buckleyho, občas ho někdo strčil. Až teprve Francouzi mu dali Cenu Akademie Charlese Crose. Mně vrátil ideální představu ze šedesátých let: že nádherný hlas umí stvořit něco nového.

Zdroj: Hospodářské noviny, 29.5.2007   
Autor: Jiří Černý   

Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Co s nádhernými hlasy v současné rockové hudbě?
(počet příspěvků: 5, poslední: 2007-06-17 11:41:18)

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
WWW adresy klubů, kamará
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
 bullet  Doporučujeme
Neworský operní duel Aid
Stoletou republikou od J
Oživlý AG Flek, nestárno
Přírodní úkazy Jonny Lan
Mladá krev ve staronové
New York strhla i "
Od potemnělé Giddensové
Výlet do populární hudby
Proč volím prezidentem J
Virtuos extrémů
 bullet  Nejdiskutovanější
Přechytračíme i USA? (989)
Kdy a kam za Jiřím Černým v roce 2018 (308)
Naše vypálené iluze (109)
AKTUÁLNĚ! - PO KRYLOVI VE ŠVANDOVĚ DIVADLE HEGEROVÁ (98)
WWW adresy klubů, kamarádů... (73)
Kamarád i dezertér (65)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (63)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (44)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce: Inzeráty a inzerce zdarma · Bazar · Antikvariát · Mimibazar · Byty · Stroje · Seznamka · Zaměstnání   
Magazín: Nacerno.cz    Volný čas: Rande · Rychloseznamka ··Fotoalbum · Horoskopy
Další informace: Reklama · Napište nám    Správce: © 2003 - 2017 TANGER infosystems s.r.o.

TOPlist