Nacerno.cz

              

Vydáno 08.04.08 Týdenní komentáře

Pucciniho hudba překonala Zeffireliho doslovnost
„Jeho umění je nesporně úpadkové a předstírajíc zájem o skutečnost, tím nebezpečnější ve svém působení na široké kruhy obecenstva“, psala o Giacomovi Puccinim rozhlasová popularizátorka Anna Hostomská (Opera, 1956). Jak nebezpečné, poznal jsem tehdy sám na sobě i všude okolo.

V Praze se od Pucciniho sice hrála jen Madame Butterfly, titulní (hlasově výtečná) představitelka Jaroslava Procházková na patnáctiletou gejšu nevypadala, ale konečně jsme slyšeli veristický zpěv. Barytonista Josef Heriban se těšil na každou reprízu a jakoby mu role konzula byla málo, v závěru se ještě domluvil s Pinkertonem, tenoristou Jaroslavem Gleichem, a za scénou si z třikrát opakovaného „Butterfly!“ to prostřední zazpíval místo něho. Jinou rošťárnu provedl Karlu Fialovi během noční zábavy v klubu karlínské operety: nechal ho dozpívat árii z Tosky až na konec, ale závěrečné výšky mu ukradl.
Když potom právě tento pudový barytonista, druhdy boxer, jedním dechem obdivoval Pucciniho i Janáčka, znělo to tenkrát téměř svatokrádežně. Dnes má o janáčkovském verismu Miloš Štědroň celou kapitolu v knize Leoš Janáček a hudba 20.století.
I tohle mi šlo hlavou při sobotní Bohémě v kině Aero, dalším přímém přenosu z Metropolitní opery, sedmém a předposledním. Jako čtyřikrát předtím (při Manon a Tristanovi jsem chyběl), opět se odehrálo skutečné hudební divadlo, při jakém jediný tón nespadne do pouhé rutiny.
Orchestr Metropolitní opery zní pestrobarevně a dynamicky pod každým dirigentem a Nicola Luisetti spojil temperament s přesností: první nástup málem dával už během úprku k dirigentskému pultu. Nevadilo mu povídat si s moderátorkou Renée Flemingovou před kamerou až do nejzazšího konce přestávky. Nepotřeboval se soustřeďovat; působil dojmem, že stejně na nic jiného než na Pucciniho nemyslí. Zejména sborové scény mu fosforeskovaly jak stupňované ohňostroje.
Oba hlavní představitelé, mexický tenorista Ramón Vargas (básník Rodolfo) a rumunská sopranistka Angela Gheorghiu (květinářka Mimi), patří ke světové extratřídě. Náhodou v Metropolitní debutovali v témže roce 1993, Gheorghiu dokonce ve stejné roli. Mě překvapila nejvíc. Příroda ji neobdařila zvukovou ani fyzickou krásou takové Anny Netrebkové, ale dokáže být stejně podmanivá. Zatímco při svém pražském koncertu ve Sportovní hale působila v roce 1994 vedle mnohostranného Plácida Dominga spíš jako zpívající dívka, její současná Mimi je celistvá osudová žena. Ze své prosté chudoby se dokáže dojímavě, bez velkých zvukových gest, přiblížit ke složitému prostředí mladých umělců. Není poznamenána jejich těkavostí, ale zasažena svou vlastní nesplnitelnou touhou. Zpěvaččina pianissima jsou díky své výrazové přesvědčivosti stejně účinná jako forte v nejvyšší poloze. Smrtelné blouznění zahrála přirozeně a důstojně.
Vargas se k plnému výkonu rozehrával i rozezpívával zvolna, nicméně v árii Che gelida manina už působil naprosto důvěryhodně a klidně. Jeho nejvyšší tóny se podobají trojitým skokům dnešních krasobruslařů: Vargas se na ně okatě nechystá, nenásilně je vřadí do celé fráze. V tom patří k nejlepším na světě, nezávisle na okamžité formě, v jaké se toho večera nachází.
Ve druhé milenecké dvojici Musetta & malíř Marcel měla sopranistka Ainhoa Arteta i při své španělské koketérii co dělat, aby Ludovica Téziera vylákala z jeho sebevědomého elegantního typu. Díky jí francouzský barytonista, v lyrickém oboru prostě úžasný, nakonec působil přece jen živěji než při nedávném televizním koncertu s Netrebkovou.
Z árií mě zklamala jediná: při loučení filozofa Collina se starým pláštěm chyběl Orenu Gradusovi pravý profondní bas. Asi jich není dost ani v Metropolitní.
Legendární režisér i scénograf Franco Zeffirelli slyšel ke svým pětaosmdesátinám uctivé gratulace. Snad byl spokojen i s podobou své letité inscenace. Vztahy mezi osobami v ní mají švih stále. Scéna mně trochu připadala jak Svobodův a Kašlíkův věčně renovovaný a přece omšelý Don Giovanni ve Stavovském. Navíc tvrdě realistická až do poslední tašky na pařížské střeše.
Scénografickou laťku, kterou si Metropolitní dosud nastavila, tentokrát nepřeskočila. Už podle kratičkých ukázek o přestávkách se však zdálo, že závěrečný přenos cyklu, Donizettiho Dcera pluku, bude inscenačně nápaditější.

Zdroj: Hospodářské noviny, 08.04.2008   
Autor: Jiří Černý   

Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Pucciniho hudba překonala Zeffireliho doslovnost
(počet příspěvků: 5, poslední: 2008-04-10 14:34:35)

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
WWW adresy klubů, kamará
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
 bullet  Doporučujeme
Přírodní úkazy Jonny Lan
Mladá krev ve staronové
New York strhla i "
Od potemnělé Giddensové
Výlet do populární hudby
Proč volím prezidentem J
Virtuos extrémů
V Belliniho Normě mají h
Jaromír Nohavica zvládá
Růžový kavalír v MET má
 bullet  Nejdiskutovanější
Kdy a kam za Jiřím Černým v roce 2018 (307)
Naše vypálené iluze (109)
AKTUÁLNĚ! - PO KRYLOVI VE ŠVANDOVĚ DIVADLE HEGEROVÁ (97)
Přechytračíme i USA? (93)
WWW adresy klubů, kamarádů... (73)
Kamarád i dezertér (65)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (63)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (44)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce: Inzeráty a inzerce zdarma · Bazar · Antikvariát · Mimibazar · Byty · Stroje · Seznamka · Zaměstnání   
Magazín: Nacerno.cz    Volný čas: Rande · Rychloseznamka ··Fotoalbum · Horoskopy
Další informace: Reklama · Napište nám    Správce: © 2003 - 2017 TANGER infosystems s.r.o.

TOPlist