Nacerno.cz

              

Vydáno 05.08.08 Týdenní komentáře

Proč jsem před srpnem 68 odolával všem mítinkům
Proč prý nechodím na mítinky, zeptal se mě zjara 1968 před rozhlasem pracovitý, nepříliš talentovaný redaktor a skladatel. Taková typická kavárenská myš. Tázala se zhurta a měla pravdu. Pověstná setkání veřejnosti s reformními komunistickými předáky jsem opravdu znal jen z televize.

Na Janu Procházkovi mi vadila lehkost s jakou sypal z rukávu bonmoty o čemkoli včetně cenzury. Od Marie Švermové bych se býval rád ledacos dozvěděl, jenomže ta zas těžko setřásala nervozitu a skládala myšlenky. Takhle tedy vypadá vdova po národním hrdinovi, kterou gottwaldovské provazuchtivé soudy nechaly aspoň přežít. Bylo mi jí tak líto, že bych stejně nebyl schopen se jí na nic zeptat.
V narvaném Slovanském sále měli tazatelé kuráže dost. Ale Josefa Smrkovského nezaskočili. „Počkej,počkej,“ tykal jim soudružsky. Tak se dostal i do Haďákovy prorocké karikatury. „Ty říkáš svou pravdu a já ti budu říkat svou pravdu.“ A Haďák doplnil: „Dalších dvacet let.“ Přesně tak jsem to cítil.
Lakmusovým papírkem skutečné svobody bylo téma sociální demokracie. Stačila jakákoli zmínečka, že taková strana kdysi existovala taky u nás a bylo zle. V tomhle byla i Dubčekova a Smrkovského strana herdekbaba. Kritizovat Novotného nebo Hendrycha, prosím. Ale systém? To byla stranina záležitost.
Můj slovenský kamarád Ctibor Rybár, šéfredaktor měsíčníku Czechoslovak Sport, na mě spokojeně pomrkával, jak ti pražští komunisté šikovně na Novotného vyzráli. Myslel tím Šimona, Mlynáře a další tajemníky i komunistické novináře, spisovatele a filmaře. V Reportéru vyšla fotografie Dubčeka jak si něco šeptá s Husákem. Kdosi ji podložil případným názvem Tajemství tajemníků.
Strana nám svobodu vzala, strana nám z ní kousek vrátí. Jaký ten kousek bude, to už nechme na ní.
Z vydavatelství Mladá fronta mě dopisem vyzvala tamní stranická organizace, abych se vyjádřil k okolnostem své výpovědi z Mladého světa v roce 1965. Odmítl jsem to, protože nebylo co vysvětlovat, vše bylo tenkrát jasné. Tím jsem přinejmenším ušetřil čas.
Nakrátko jsem tehdy seděl v radách Gramoklubu i Pragokoncertu a měl tak možnost poznat i vzdělané a cílevědomé reformní komunisty. Trpěli společnou chorobou nesoudnosti, způsobené nedostatkem nestranické oponentury. Jaroslav Šeda, jinak nejschopnější z komunistických ředitelů Supraphonu, jednou mou nepříliš výbojnou kritiku zcela odmítnul: supraphonská dramaturgie prý v minulosti nezanedbala nic a nemá se za co stydět. Aneb Berg, Schönberg, ale ani Stravinskij zřejmě Šedovi na deskách nechyběli.
Z celé Bratislavské lyry 1968 utkvěla mnoha hudebníkům i publicistům nejtrvaleji v paměti anglická zpěvačka Julia Driscollová se skupinou varhaníka Briana Augera. Svým vizionářským pojetím Dylanovy písně This Wheel On Fire tenkrát vtrhli do všemožných světových hitparád. Přinejmenším stejně novátorsky násobila svůj pódiový projev gesticky i mimicky. Jenže po několika skladbách se tehdejší pracovník kulturního oddělení ÚV KSČ, mimochodem žádný sekyrář a dobrý komorní zpěvák, zvedl a demonstrativně s manželkou opustili sál.
Ještě zamotanější mi všechno připadalo u reformních politiků, už jen kvůli jejich stálým ohledům na bratry Sověty a strachu z nedozírných následků. Způsob, jakým Moskva okřikovala Československo, byl tak urážlivý, že jakákoli tehdejší domácí odezva se mi zdála krotká a nepřípadná. I Vaculíkových 2000 slov. Snad mohly jejich váhu zvýšit skutečné osobnosti, ale k těm jsem sám sebe nepočítal.
Měl jsem jiné radosti. Melodie pod Dorůžkou kvetla, Bohouš Durdis začal vydávat Pop Music Expres a taky jsem už louskal novorozený The Rolling Stone. V srpnu jsem odjel autobusem do Itálie, v Sorrentu jsem obdivoval zpívajícího číšníka a po celý zájezd nenápadné manžele, kteří ničím nedávali najevo, že jsou rodiči Emílie Vášáryové, Werichovy herecké partnerky z Jasného filmu Až přijde kocour.
Vrátili jsme se do Prahy a za týden začalo docházet na Haďákova slova. Když má kavárenská myš později v Melodii práskla, že o rozhlasových Písničkách pro Hvězdu píšu nemarxisticky, mezi veletoči některých pražskojarních mítinkářů to už bylo jen pouhým žbluňknutím.

Zdroj: HN 05.08.2008   
Autor: Jiří Černý   

Doporučit článek  Doporučit článek      Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Proč jsem před srpnem 68 odolával všem mítinkům
(počet příspěvků: 3, poslední: 2008-08-11 14:41:26)

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
WWW adresy klubů, kamará
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
 bullet  Doporučujeme
Přírodní úkazy Jonny Lan
Mladá krev ve staronové
New York strhla i "
Od potemnělé Giddensové
Výlet do populární hudby
Proč volím prezidentem J
Virtuos extrémů
V Belliniho Normě mají h
Jaromír Nohavica zvládá
Růžový kavalír v MET má
 bullet  Nejdiskutovanější
Kdy a kam za Jiřím Černým v roce 2018 (306)
Naše vypálené iluze (109)
AKTUÁLNĚ! - TŘI POŘADY O KRYLOVI VE ŠVANDOvĚ DIVADLE VYPRODÁNY (97)
WWW adresy klubů, kamarádů... (73)
Kamarád i dezertér (65)
Přechytračíme i USA? (63)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (63)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (44)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce: Inzeráty a inzerce zdarma · Bazar · Antikvariát · Mimibazar · Byty · Stroje · Seznamka · Zaměstnání   
Magazín: Nacerno.cz    Volný čas: Rande · Rychloseznamka ··Fotoalbum · Horoskopy
Další informace: Reklama · Napište nám    Správce: © 2003 - 2017 TANGER infosystems s.r.o.

TOPlist