Nacerno.cz

              

Vydáno 07.10.08 Týdenní komentáře

Když se řekne Jiří Lederer, ukloňme se až po pás
I při vší úctě k Pavlu Tigridovi a Ludvíku Vaculíkovi nejlepším českým novinářem pro mě býval Jiří Lederer.

Měli jsme stylisty osobitější a vtipnější, i analyzátory hlubší a překvapivější, novinářské lahůdkáře. Lederer byl spíš tažným koněm pravidelné žurnalistiky. Avšak ani čtvrt století poté, co 12.října 1983 zemřel jednašedesátiletý v Bayerisch Gmainu, nevidím v našem řemesle nikoho s takovým tahem.
Většina čtenářů si rodáka z Kvasin (chodil do stejného gymnázia v Rychnově nad Kněžnou jako mladší Jiří Šlitr) asi všimla až v roce 1958, kdy ve Večerní Praze označil Škvoreckého Zbabělce za „dobře napsaný román, který provokuje, vyvolává spory...o květnové revoluci ještě nikdo takhle nepsal“.
Jenže nikdo takhle nepsal ani o Zbabělcích. Autora vyhodili a Jan Zelenka si zachránil šéfovskou kůži i tím, že vytáhl z „důvěrného opisu“, co Lederer ve své předchozí redakci Světa sovětů řekl při diskusi k Chruščevovu vystoupení na sjezdu KSSS. „Není možno jít dál tou strašnou cestou, kdy se žvanilo o humanismu a páchaly se hrůzné zločiny, kdy se žvanilo o svobodě, ale pod heslem stranické kázně se lámalo svobodné myšlení...“
Jirka – jinak mu snad jeho okolí ani neříkalo – se stranické kázni ovšem vymykal odjakživa. Víc společného, než s jeho někdejší příslušností k sociální demokracii, to mělo, myslím, s jeho povahou. Jestliže ji na rozdíl od svých devíti židovských příbuzných z otcovy strany nemusel osvědčovat v Terezíně (přežili jen dva), i po válce měl k tomu příležitostí dost.
I v době, kdy podléhal mnoha komunistickým přeludům, zároveň odsuzoval upřednostňování straníků před odborníky i poúnorové vyloučení Ferdinanda Peroutky z novinářské organizace. Svůj první vyhazov a lekci z novinářské nezávislosti Lederer dostal v týdeníku Směr. Dovolil si povšimnout hlasu ulice: „V prezidentu Benešovi je spatřován znásilněný Hácha.“ Co to má ten mladý soudruh za starosti? Tehdy ho ještě zachránil profesor Julis Dolanský. Poslal ho studovat literaturu a sociologii na krakovské univerzitě.
„Prožil jsem tam rok, kdy už komunisté měli celou vládu ve svých rukách. Ale na každém kroku jsem cítil, že Polsko jim uniká mezi prsty, že nejsou schopni uchopit je tak, jak se to podařilo třeba v Československu...“
Na novinářském sjezdu v roce 1951 Lederer ignoroval, že stranický sekretariát chce za předsedu Vojtěcha Dolejšího a navrhl protikandidáta. Dolejší vyhrál, Lederer šel k soustruhu do ČKD a rok fárat na Ostravu.
Z našich osobních setkání mám v hlavě tři. Jedno z prvního okupačního týdne, kdy Prahu vlastně vedli novináři. Jirkova autorita, zesílená jeho psaním pro Literární listy a Reportér, byla přirozená. Kdosi mu oznámil, že Jan Zelenka by prý taky rád pomáhal. Jirka se zamyslel jen krátce: „Já bych se na něj vykašlal.“ Mockrát mě později napadlo, že tím Zelenkovi nevědomky umožnil „nezakolísat“ a posléze dvacet let normalizovat Československou televizi.
Další vzpomínku mám ze Španělského sálu pražského hradu. Ludvík Svoboda se po návratu z Moskvy hněvá – sotva oschl inkoust na kapitulačním protokolu – na neposlušné novináře. Jirka se mračí a já se za prezidenta stydím.
Potom býval Jirka co chvíli u výslechu, před soudem nebo ve vězení. Podepsal Chartu 77, posílal Tigridovi nevydávanou českou literaturu, napsal spontánní České rozhovory (o Vaculíkovi v nich mj., že „prostě o mnohých politických záležitostech ví vlastně - s prominutím – hovno“), uspořádal sborník k sedmdesátinám umlčeného klauna, Když se řekne Werich... Jedno rozvracení republiky za druhým.
Potkal jsem ho těsně poté, co ho v roce 1980 po třech letech pustili. Pozval mě k sobě na prosecké sídliště a bylo nám tam po ránu hezky. Jemu i proto, že zrovna vylezl z vany. A že zas byl se svou ženou Elzbietou a dcerkou Monikou.
Skrze ně ho taky estébáci vyhnali do Německa: výhrůžkou, že jinak mu ženu vypovědí do Polska. Aleše, jeho syna z prvního manželství, už z pedagogické fakulty vyloučili.
V exilu ještě stačil sepsat ...a když se řekne Voskovec. Vydání svého Jana Palacha se už nedožil. Zemřel na druhý infarkt. Jarmila Cysařová o něm předloni publikovala knížku Muž, který tu chybí. Mně moc.

Zdroj: Hospodářské noviny, 07.10.2008   
Autor: Jiří Černý   

Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Když se řekne Jiří Lederer, ukloňme se až po pás
(počet příspěvků: 9, poslední: 2009-03-14 22:55:45)

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
WWW adresy klubů, kamará
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
 bullet  Doporučujeme
Neworský operní duel Aid
Stoletou republikou od J
Oživlý AG Flek, nestárno
Přírodní úkazy Jonny Lan
Mladá krev ve staronové
New York strhla i "
Od potemnělé Giddensové
Výlet do populární hudby
Proč volím prezidentem J
Virtuos extrémů
 bullet  Nejdiskutovanější
Přechytračíme i USA? (987)
Kdy a kam za Jiřím Černým v roce 2018 (308)
Naše vypálené iluze (109)
AKTUÁLNĚ! - PO KRYLOVI VE ŠVANDOVĚ DIVADLE HEGEROVÁ (98)
WWW adresy klubů, kamarádů... (73)
Kamarád i dezertér (65)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (63)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (44)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce: Inzeráty a inzerce zdarma · Bazar · Antikvariát · Mimibazar · Byty · Stroje · Seznamka · Zaměstnání   
Magazín: Nacerno.cz    Volný čas: Rande · Rychloseznamka ··Fotoalbum · Horoskopy
Další informace: Reklama · Napište nám    Správce: © 2003 - 2017 TANGER infosystems s.r.o.

TOPlist