Nacerno.cz

              

Vydáno 12.05.09 Týdenní komentáře

Popelka z Rigy okrášlila Rossiniho i Metropolitní
Ani srovnání s populárním Lazebníkem sevillským; z ostatních 38 oper Gioachina Rossiniho se některé hrají zřídka, většina vůbec ne. Přesto newyorská Metropolitní opera uvedla minulou sobotu na závěr druhého cyklu (2008-9) svých devíti přímých přenosů Rossiniho Popelku.

Pražské Národní ji hrálo naposled v roce 1932. Teď uvažuje o jejím nastudování za tři roky.
Jenomže v Americe je Popelka (La cenerentola) jedenáctou nejhranější operou vůbec. Až za ní jsou Turandot, Komedianti, Aida, Troubadour nebo Faust. Málokomu tam zřejmě vadí její podobnosti s o rok mladším Lazebníkem, nejnápadnější v staccatových ansámblech, úloze sboru (pouze mužského), bouřkovém intermezzu a charakterizaci hlavních postav.
Kdo obdivuje Rossiniho, nehledá v něm dramatickou logiku libreta, ale – jak napsal Richard Wagner – „nahou, uchu příjemnou, absolutně melodickou melodii, to znamená melodii, která byla jen melodií a ničím jiným.“
A samozřejmě i bel canto - krásný zpěv. Dvě staletí starý styl epochy, která vyžadovala dokonalou techniku včetně koloratur ode všech hlasových oborů, od sopranistek po basisty.
Někteří operní posluchači občas šimrají svou pamětnickou pýchu tvrzením, že „to už dneska nikdo neumí.“ To si snad může myslet návštěvník, odkázaný na české inscenace Belliniho a Donizettiho. Když si pak poslechne CD Maria, poctu Cecilie Bartoliové belcantové legendě Marii Malibranové, připadá mu italská mezzosopránová diva málem jak z jiné planety.
Kdo si však o sobotách „zajde do kina na Met“, znovu žasne, kdo a co dnes všechno umí. Dokonce i zpěváci, které dosud neznal ani jménem.
Třeba Afroameričan Lawrence Brownlee. Nejen spolehlivý „céčkař“, ale skutečný tenor leggiero, lehký a něžný. Coby Popelčinu princi mu sice chyběly nějaké centimetry, ale režisér Cesare Lievi se nad tím pousmál; prostě ho v happyendu postavil na vrchol obřího dortu. Tak zůstal Brownlee i na jevišti ve dvojici s lotyšskou mezzosopranistkou Elinou Garančou, se kterou se předtím setkali coby Almaviva a Rosina v nahrávce Lazebníka sevillského.
A posluchač v kině se může svatokrádežně domýšlet, jestli Brownleeho vroucí zvuk i pohled – detailní záběry mu pomohly – trochu nevyrovnaly náskok krásnějšího a slavnějšího Juana Diega Flóreze z nastudování v milánské Scale.
Třebaže všechny tři další představitele mužských rolí využila Met už dříve, Popelka jim poskytla učiněný basový veletrh. Uhlově černým a pevným tónem duněl Kanaďan John Relyea už jako Mefistofeles ve Faustově prokletí. Nyní pozvedl i menší roli Alidora, s níž ostatně v Met před devíti lety debutoval.
Oba Italové, Alessandro Corbelli (Don Magnifico) i Simone Alberghini (sluha Dandini), se do svých postav snadno přehoupli z londýnské inscenace, kde jim byla Popelkou Magdalena Kožená. Jsou mrštní pohybově i hlasově, víceoboroví pěvci par excellence. Corbelli umí být zároveň Lazebníkem i doktorem Bartolem, Alberghini hrabětem ve Figarově svatbě i Basiliem v Lazebníkovi. Nic jim nechybí nahoře, dole ani v hlavě: neopakují se gesticky ani mimicky. Rossiniovská sprintérská tempa jsou pro ně potěšením, po dirigentovi Mauriziovi Beninim ani nemrknou.
Jestliže jsme si během nedávné Pucciniho Vlaštovky neradi zvykali, že Samuel Ramey už není, co býval, teď můžeme být bez starostí: všichni tři basisté mohou Rameyho zastoupit.
Uprostřed klasické interpretační techniky italské školy se v titulní roli zaskvěl hlas stejně suverénní, ale poněkud jiného typu. Jednatřicetiletá Garanča nemá tak úchvatný zvukový lesk, jakým ohromují Bartoliová nebo Netrebková. Přesto nad ní v sobotu v kině Světozor všichni žasli, od Soni Červené, světové Carmen, až po baviče Petra Novotného. Snad ještě víc, než při loňském recitálu v Praze.
Garanča zpívá tak oduševněle, přirozeně a důvěryhodně, jak působí její dívčí tvář. Rezonuje stejně silně nejen ve všech polohách, ale především v nejrůznějších výrazových odstínech. Je to hlas s duší Ingmara Bergmana. Kdyby měla soprán, musela by být ideální Taťánou v Oněginovi. Po dojmu z Garanči sotva kdo řekne, že bel canto je „hlas, jen hlas.“ Věřme, že to napřesrok dokáže i Renée Flemingová v Armidě.
Tu Rossini složil v roce 1817, stejně jako Popelku. A dvě další.

Zdroj: Hospodářské noviny, 12.05.2009   
Autor: Jiří Černý   

Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Popelka z Rigy okrášlila Rossiniho i Metropolitní
(počet příspěvků: 5, poslední: 2009-05-16 20:51:11)

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
WWW adresy klubů, kamará
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
 bullet  Doporučujeme
Přírodní úkazy Jonny Lan
Mladá krev ve staronové
New York strhla i "
Od potemnělé Giddensové
Výlet do populární hudby
Proč volím prezidentem J
Virtuos extrémů
V Belliniho Normě mají h
Jaromír Nohavica zvládá
Růžový kavalír v MET má
 bullet  Nejdiskutovanější
Přechytračíme i USA? (787)
Kdy a kam za Jiřím Černým v roce 2018 (307)
Naše vypálené iluze (109)
AKTUÁLNĚ! - PO KRYLOVI VE ŠVANDOVĚ DIVADLE HEGEROVÁ (97)
WWW adresy klubů, kamarádů... (73)
Kamarád i dezertér (65)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (63)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (44)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce: Inzeráty a inzerce zdarma · Bazar · Antikvariát · Mimibazar · Byty · Stroje · Seznamka · Zaměstnání   
Magazín: Nacerno.cz    Volný čas: Rande · Rychloseznamka ··Fotoalbum · Horoskopy
Další informace: Reklama · Napište nám    Správce: © 2003 - 2017 TANGER infosystems s.r.o.

TOPlist