Nacerno.cz

              

Vydáno 10.01.11 Lidé, věci, dobrodružství

S Dienstbierem, ještě Jirkou
Koho ztratil v Jiřím Dienstbierovi svět, o tom byly po jeho smrti plné noviny. Já na něj několikrát vzpomínal od začátku svého rozhlasového pořadu Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Byli jsme s Jirkou mladí, všechno nás bavilo a strávili jsme spolu spoustu času. Dovolte mi si to připomenout.

Do opery jsem jeden čas hodně chodíval se spolužákem z katedry žurnalistiky, Jirkou. V noci jsme si pak o všem povídali a přitom došli až do Karlína na Invalidovnu, kde bydlel Jirka, nebo až k nám na Vinohrady, na Tylovo náměstí. Čas jsme vůbec nevnímali, ale kilometry ano. Když už jsme tu trasu prošli několikrát, nakonec jsme zhruba, leč spravedlivě, odhadli, kde by tak asi mohla být půlka a pak jsme se s těžkým srdcem a neunavitelnými mluvidly přece jen rozešli na křižovatce u Bulhara. Jirka to později dotáhl na zpravodaje Československého rozhlasu v Americe, takže jsem se potkávali méně. Vůbec jsme se nevídali, když Jirku odsoudili jako disidenta a zavřeli. Někdo té době říkal normalizace, pro mě to ale někdy bývalo všechno jiné než normální. Někde v noci jsem si uprostřed nejlepší zábavy najednou vzpomněl, že ten Jirka, se kterým jsme se doprovázeli z Vinohrad do Karlína a zpátky, sedí v kriminále. Když ho pustili a přišel na můj poslechový pořad, byl jsem šťastnější, než kdyby tam byl někdo z Beatles. Už jsme necourali pěšky, Jirka mě odvezl trabantem, ale i tak nám to znova zabralo pár hodin. Když jsem o tom před časem psal, jeden novinář mě pokáral, jak je nevkusné chlubit se známostí s ministrem zahraničí. Jenomže já se tím chlubíval, i když byl Jirka Dienstbier ještě topičem. Že bych tuhle radost mohl někdy sdílet s posluchači rozhlasu, to mě ani ve snu nenapadlo. (4.3.2006)

Se spolužákem z žurnalistických studií Jirkou Dienstbierem jsme toho po nocích zažili mnoho, většinou pěkného. Sedávali jsme po představeních s operními zpěváky a hltali nejen každé jejich slovo, ale taky červené víno. Barytonista Josef Heriban měl tehdy v oblibě Bikavér neboli Býčí krev a my se rádi přidávali. Přirozeně každý za své. Až nám v jedné vinárně takhle po půlnoci došly peníze. Půjčit si od Heribana, to bychom se hanbou propadli. Rozhodl jsem se, že to musím zachránit. Už proto, že jsem byl o rok starší než Jirka. Vyrazil jsem z vinárny na čekanou do průchodu. Konečně se objevila první dvojice vycházejících hostí. Oslovil jsem dámu, na ty jsem byl z maminčina krejčovského salónu zvyklejší. Činil jsem divy řečnického udatenství, líčil naši lásku k opeře, zpěvákům a kultuře vůbec, zvláště pak k pospolitým rozhovorům. Hned na začátku jsem se vytasil s občanskou legitimací a nabízel ji co nejupřímněji jako zástavu. Dáma dlouho neříkala nic, k tomu jsem ji ostatně ani nepustil. Ale jak se přitom hezky koukala, zdálo se mi to nadějné. Za mými zády Jirka udržoval svůj proslulý úsměv, s jehož pomocí o čtyřicet let později získával diplomatické výhody pro naši republiku. Nakonec jsem peníze dostali i bez legitimace. Druhý den dopoledne jsem je vracel lehce a suverénně. Šlechetnou noční dámu jsem očividně pobavil. Škoda, že tehdy jsem ještě neznal Kunderovu metodu registráže a kontaktáže. (30.prosince 2006)

Vzpomínky na mého nejlepšího kamaráda z žurnalistické katedry jsou výjimečné téměř všechny, i kdyby nešlo o budoucího ministra zahraničí. Ta dnešní se váže k Vltavě a fakultativní tělovýchově. Listopad byl tehdy velice chladný. Nalodili jsme se spolu do kanoe a odrazili od Císařské louky. Jirka Dienstbier byl tenkrát sice hubený jak lunt, ale mlel sebou tak, že naši kanoi několikrát rozhoupal. Zvrhnul nás právě když jsme byli přibližně v místech, kam podle Aloise Jiráska doskočil Horymír s Šemíkem. Zatímco Jirka plaval rovnou ke břehu, já honil ve Vltavě pádla. „Na pádla se vyserrr,“ ječel na mě uvážlivý potomek dvou lékařů. Moje řemeslnické geny velely chránit nářadí. Ze břehu na nás povzbudivě mával ručníkama náš tělocvikář, profesor Gregor. Kam doplaval přemyslovský kůň, doplavali jsme nakonec i my. S pádly jsem to zařídil tak, jak radil Dienstbier. Tělocvikář nás oba zručně a láskyplně vyfrotýroval, pročež jsme jektali čím dál méně. Vzali jsme to přes železniční most do nejbližší hospody. Čím jsme naši kanoistickou anabázi zapili, už nevím, ale čaj to určitě nebyl. (10.března 2007)

Vinšuju vám hezkou sobotu. A něco tak dobrého na zub, jako bývávaly krachle. Takové medové, pocukrované a křupavé placky, tak akorát do ruky. Mívali je v Kaprově ulici, jenom skok od filozofické fakulty. Kupovali jsme si je za svých studií s Jirkou Dienstbierem. Vždycky, když jsme šli z fakulty do Svazu novinářů. Jak jsem začal psát do sportovní Lidové demokracie a dostávat první honoráře, cpal jsem se těmi krachlemi i sólově, bez Jirky. Až jsem se té dobroty nakonec přejedl. Rázně jsem přešel na humrové chlebíčky, ty měli skoro všude. Pak mi na rentgenu zjistili vředy a rok jsem byl o rohlíkové dietě. Když jsem zas prvně kousnul do chleba, chutnal mi jak dort. Nebo jako předtím ty krachle. (17.května 2008)

Vinšuju vám hezkou sobotu. A vůbec adventní klid a pokoj v duši. Případně někoho, kdo vám k obojímu pomůže. Jako mně za pradávných vysokoškolských časů můj spolužák Jirka Dienstbier. Vlastně Jirkovi rodiče. Byl jsem tehdy se svým otcem tak rozhádaný, že to nemohly spravit ani Vánoce. Abych byl na Štědrý večer doma, to bylo nemyslitelné. U Dienstbierů se mě na nic neptali, ostatně oba Jirkovi rodiče byli lékaři. A řekl bych, že lékaři ze staré školy: vlídní, neuspěchaní a laskaví. Tak jsem tam zasedl ke stolu i s Jirkovými dvěma bratry. Co bylo k večeři, to už nevím, ale pamatuju si, jaký jsem si přinesl z Karlína od Dienstbierů dárek: knížku starofrancouzských pověstí. Napřesrok jsme v naší rodině už zase všichni dostali rozum a na všechno zlé se zapomnělo, jak bylo u mojí maminky dobrým zvykem. Zato všechno dobré si pamatuju. Jako třeba ty Vánoce s Jirkou v Křižíkově ulici. (20.prosince 2008)
Vinšuju vám hezkou sobotu. A takového spolužáka, jako byl pro mě Jiří Dienstbier. V tomto pořadu jsem vám o něm vyprávěl několikrát, pokaždé vesele. Protože ten samý Jirka, který při svých pětiletých univerzitních studiích novinářství neměl, jak si pamatuju, jinou známku než výbornou, se mnou chodil i na fotbal a do opery a pokaždé jsme to pak ještě jaksepatří oslavili. Poslední dobou jsme se s ním a s jeho ženou Jiřinou často vídali v kině Světozor během přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery. Když se tam nedávno objevil strašlivě pohublý, pochopil jsem, že je vážně nemocný. Pak jsme se potkali 13.prosince v motolské nemocnici. Vlastně náhodou. Já tam byl na kontrole, Jirka coby pacient v péči docenta Martina Bojara. Přestože Jirku čekal boj s rakovinou, mluvil o tom klidně a věcně, jak bývalo jeho zvykem. Potom mi pan docent řekl, že udělali co mohli a že teď se musíme modlit. Ani tehdy mě ale nenapadlo, že z těch pětapadesáti let, co jsme se s Jirkou Dienstbierem znali, zbývá posledních šestadvacet dní. Měl jsem ho hrozně rád. Jako novináře, topiče, diplomata, ale nejvíc jako kamaráda do časů dobrých i zlých. (22.ledna 2011)

Zdroj: ČRo, Klub osamělých srdcí seržanta Pepře   
Autor: Jiří Černý   

Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: S Dienstbierem, ještě Jirkou
(počet příspěvků: 6, poslední: 2011-01-30 13:26:06)

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
WWW adresy klubů, kamará
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
 bullet  Doporučujeme
Přírodní úkazy Jonny Lan
Mladá krev ve staronové
New York strhla i "
Od potemnělé Giddensové
Výlet do populární hudby
Proč volím prezidentem J
Virtuos extrémů
V Belliniho Normě mají h
Jaromír Nohavica zvládá
Růžový kavalír v MET má
 bullet  Nejdiskutovanější
Přechytračíme i USA? (773)
Kdy a kam za Jiřím Černým v roce 2018 (307)
Naše vypálené iluze (109)
AKTUÁLNĚ! - PO KRYLOVI VE ŠVANDOVĚ DIVADLE HEGEROVÁ (97)
WWW adresy klubů, kamarádů... (73)
Kamarád i dezertér (65)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (63)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (44)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce: Inzeráty a inzerce zdarma · Bazar · Antikvariát · Mimibazar · Byty · Stroje · Seznamka · Zaměstnání   
Magazín: Nacerno.cz    Volný čas: Rande · Rychloseznamka ··Fotoalbum · Horoskopy
Další informace: Reklama · Napište nám    Správce: © 2003 - 2017 TANGER infosystems s.r.o.

TOPlist